Šťastný stesk

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová

Festival Mesiac fotografie, Open Gallery, Baštova 5, Bratislava

Publikace: Eliška Blažková, Milan Bureš, Erik Dudinský, Tomáš Heřmánek & Barbora Zaťková, Matej Chrenka, Adam Kencki, Vendula Knopová, Tereza Koníčková, Radka Korandová, Lenka Lučenič, Dan Macek, David Mackovič, Kamila Musilová, Marcela Očenášová, Peter Pikulík, Vojtěch Plhák, Anna Poubová, Lukáš Procházka, Elsa Rauerová, Lucia Sekerková Bláhová, Matěj Skalický, Kristýna Šolcová, Nikola Tláskalová, Petr Willert

kurátorka: Lucia L. Fišerová

Eduardo Lourenço v eseji Portugalský čas píše o stesku, melancholii a nostalgii jako o obměnách našeho vztahu k času. Ne však k času jako abstraktní veličině, ale k „lidskému času“, který umožnuje fiktivní přerušení časové posloupnosti a nevratnosti tím, že nám skrze silnou emoci dává pocítit pomíjivost i věčnost. Pokud melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně ztracenou a nostalgie se upíná k určitému místu nebo okamžiku mimo náš dosah, stesk je labyrintický a neuchopitelný, je v něm něco naivního. Skrze stesk si nejenže znovu vydobýváme minulost jako ráj a dáváme jí smysl, my si ji – jako snivci – vynalézáme. V zemi stesku, stejně jako ve snech, nikdo neumírá. Není v ní tragika. Žhneme tam v čase, aniž nás stráví. Podle Lourença je stesk výrazem přemíry lásky ke všemu, co si ji zaslouží.

Takto chápaný stesk – tedy jako nezřetelný sáhodlouhý akord, znějící spíše zpoza obrazu než odvozený z konkrétního výjevu na něm – byl intuitivním klíčem při výběru fotografických souborů pro výstavu absolventů zlínského ateliéru. Fotografické práce vznikaly v průběhu desetiletí k různým tématům, ale společenské klima posledních několika let pozvolna vytvořilo nový možný rámec pro jejich čtení. Hraniční pocity izolace, osamění, prázdnoty, absence smyslu, uvědomění si relativnosti dosavadních jistot, dočasnosti věcí, dějů, vztahů, zdraví i samotného života nás zároveň přivedly k potřebě vnitřního smíření a přijetí nevyhnutelného. Byli jsme vyzváni znovu v sobě nalézt zdroj pokoje a definovat jej. Opětovně se pokusit hledat krásu a reflektovat hlubší podstatu světa. Odtrhnout se od pomíjivé, až marné každodennosti, ale zároveň zůstat bdělí v přítomném okamžiku. Častěji unikat před únavným mediálním tokem informací, obrazů a komodit ke ztišení, k vizuálnímu vyprázdnění a kontemplaci.

Jednou ze základních charakteristik fotografického gesta je jeho schopnost udělat rázný řez lineárním proudem konsekvencí a vystavit zachycený okamžik pohledu z ánfasu – z perspektivy věčnosti. Dát mu možnost vymanit se z úzkosti času. Takto vzniklý obraz, vyvázaný ze sledu momentů, zároveň potvrzuje svou osamělost před světem a vydanost směrem k divákovi.

Z fotografií mladých autorů můžeme odčítat různé metaforické obrazy světa: Je jako věčně přepisovaný a přemazávaný palimpsest školní tabule nebo jako otevřená kniha, přetištěná obrazy stromů, odkazujících k jejímu fyzickému prapůvodu? Anebo je spíše podobný skleněné ploše polité vývojkou – tajemnou matérií probouzející obrazy k nastavenému životu? Další soubory přinášejí scenérie míst vystavěných na ruinách světla, prostorů pulsujících mezi zasněženou krajinou a bílou plochou zdi a také zákoutí nazíraných z perspektivy dávno ztraceného i znovunalezeného pohledu dítěte. Zdání zvláštního stesku vnímáme i v portrétech vytvářených aparátem ukrytým za zrcadlem. Skrze jasné oči modelů, sledujících nepřítomně i upřeně svůj vlastní pohled, hledíme zpátky na sebe a dál do sebe. Melancholická nokturna s osamocenými rozjímajícími postavami nás přivádí do bezčasí naplněného sněním, zatímco zvětšeniny podobenek zločinců ze začátku dvacátého století naléhavě zpřítomňují duševní pohnutí, doposud ukrytá v policejních kartotékách. Tématu marnosti – vanitas – se ztemnělými radostmi dekadentních slavností plných much kontruje chuchvalec vlasů vymetený z koutů pokoje a znovu volá k vnitřnímu usebrání.

Na závěr zůstává zodpovědět otázku: Proč spojovat stesk se štěstím? Stýská se nám obvykle po něčem, o čem víme, nebo alespoň tušíme, že je. Čeho jsme se kdysi na chvíli dotkli nebo co jsme letmo zahlédli. Záblesk numinózního, ohromení i dojetí, poznání ztráty, docenění a vděčnost, vědomí tajemství, neschopnost vypovědět (leda naznačit), matná vzpomínka, náhlý záchvěv radosti, naléhavá přítomnost, naléhavá absence, příliš bezvýznamná věc, příliš obnažený hlas. Stesk bolí, ale současně je léčen vzrůstající touhou, která jej odlišuje od tísně nebo zoufalství. Otevřít stesk do naděje a tím ho přelít mimo čas a prostor znamená dopřát vlastní minulosti definitivní budoucnost.

Lucia L. Fišerová