Krajiny po zkušenosti
Krajiny po zkušenosti
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Fotografie krajiny jsou na stěně nainstalovány v řadě. Součást instalace je věcný popis míst, kde byly fotografie pořízeny. Formát i adjustace popisky je shodná s formátem fotografií.
Ač se to možná na první pohled nezdá, jde zde o propracovanou hru s obrazem. V Krajinách po zkušenosti nezobrazuji prvky, které si člověk může spojit se svým osobním zážitkem s krajinou nebo s obrazem, který krajinu tradičně reprezentuje.
Naopak, vyfotografovaná krajina se stává těžko uchopitelným, těžko popsatelným a zapamatovatelným obrazem. Záměrně eliminuji v obrazech všechna sugestivní sdělení, např. dramatické světlo, hru s perspektivou, horizontem, s krajinnými prvky, s detaily, s vlivy počasí apod.
To, co na fotografiích představuji je čistá platforma, čistý materiál. Absence všech uchopitelných prvků a neschopnost přiřazení zážitku, přímé zkušenosti k těmto obrazům vyvolává otázku, co to teda je, k čemu to je, na co to je, atp. V tento moment musíme buď nevšímavě projít kolem a nebo se vrátit k obrazu a začít hledat spojitosti. S tím, co by nám to VŮBEC MOHLO připomínat. A tady se obávám, že se to vyfotografovaných krajin moc týkat nebude.
Můj pracovní pohled na téma byl následující: chtěl jsem navázat na digitální koncept v umění, ve fotografii. Přehodnotit práce autorů pracujících s digitalizací obrazu, namátkou např. Marek Kvetan, Tomáš Pospěch (krajinky.jpg) a další. Chtěl jsem jim dokázat, resp. přesvědčit se sám o tom, že to všechno existuje venku. Že nemusíte přefotografovat monitor, abyste našli digitální obraz. Že nemusíte používat morfovací software, ale že vám stačí jít ven a pořádně se dívat a najít si rozhodující okamžik pro vaši ideu. Já jej našel v konkrétní, nejen, ale většinou monokulturní valašské krajině. Mě osobně vedou obrazy k mé zkušenosti s digitálním uměním, ale i s prostou neuměleckou digitální estetikou existující od 70tých let. Tuto variantu výkladu nikomu nenutím a nikoho o tom nechci přesvědčovat.
Jak jsem výše uvedl, zásadní je otázka, CO BY TO MOHLO BÝT? a následná práce s vlastní zkušeností. Taková varianta na Toto není dýmka, prostě toto není krajina. Obraz nutí diváka, který jej chce uchopit, identifikovat si jej s něčím, co zažil, co již uchopil, co by mohlo být s předkládaným obrazem ve spojení.
Ale přitom, sekundárně vznikají další produkty. Jeden hovoří o ekologii krajiny a otevírá téma rekonstrukce krajiny člověkem, viz. smrkové monokultury atp., další produkt je prostý záznam rychle se měnící skutečnosti. 90 procent záběrů nebude možno za rok realizovat, protože smrčky na protějším svahu budou již zaclánět fotoaparátu. Proto jsem taky zvolil jako poslední fotografii záběr s vyčnívajícími smrkovými růžky.
Nu a do třetice, musím říct, že je to vlastně ryzí, ale naprosto ryzí krajinářská fotografie, protože pracuje se světlem, tím, že jej popírá, resp. vybírá si moment, kdy není sugestivní, ale tím se pak sugestivní stane. Fotografie pracují s perspektivou záběru, volím jeden podobný, tak aby fungovalo to, co chci sdělit, pracuji s kompozicí, tak aby nebyla popsatelná, s barevností, tak jak ji určí atmosférické vlivy, tzn. pracuji záměrně s počasím, dále s výřezem, atd…
Nakonec vzniká silně estetizovaný a autorský obraz valašských krajin po zkušenosti.
Martin Tůma
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Estetizovaná akce
Estetizovaná akce
Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.
Vendula Juřicová
(z katalogu FotoFrame 10)
Martin Tůma
Klauzurní práce (2010)
Zavřít ×
Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.
Vendula Juřicová
(z katalogu FotoFrame 10)
Martin Tůma
Klauzurní práce (2010)
Zavřít ×
Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.
Vendula Juřicová
(z katalogu FotoFrame 10)
Martin Tůma
Klauzurní práce (2010)
Zavřít ×
Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.
Vendula Juřicová
(z katalogu FotoFrame 10)
Martin Tůma
Klauzurní práce (2010)
Zavřít ×
Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.
Vendula Juřicová
(z katalogu FotoFrame 10)
Martin Tůma
Klauzurní práce (2010)
Zavřít ×
Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.
Vendula Juřicová
(z katalogu FotoFrame 10)
Martin Tůma
Klauzurní práce (2010)
Zavřít ×
Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.
Vendula Juřicová
(z katalogu FotoFrame 10)
Martin Tůma
Klauzurní práce (2010)
Zavřít ×
Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.
Vendula Juřicová
(z katalogu FotoFrame 10)
Martin Tůma
Klauzurní práce (2010)
Zavřít ×
Limbus
Limbus
Limbus je pro mě prostorem, do kterého si můžete ukládat své pocity, aniž byste je museli nutně klasifikovat. Limbus nevypovídá o realitě, ani o snu. Je neverifikovatelný. Zkušenost z jeho existence se dá pouze tušit. Rozhodně se nedá platně sdílet. Scény vyobrazené na fotografiích jsou inspirovány realitou i snem. Jsou mou reakcí na otázky vyplývající z mé vlastní existence, ale i z malicherností každodenního života. Jsou zahaleny tajemstvím, na které ale neexistuje odpověď. Jsou to pocitové fotografie bez velkých vzájemných vyprávěcích souvislostí.
Martin Tůma
Bakalářská práce (2008)
Zavřít ×
Limbus je pro mě prostorem, do kterého si můžete ukládat své pocity, aniž byste je museli nutně klasifikovat. Limbus nevypovídá o realitě, ani o snu. Je neverifikovatelný. Zkušenost z jeho existence se dá pouze tušit. Rozhodně se nedá platně sdílet. Scény vyobrazené na fotografiích jsou inspirovány realitou i snem. Jsou mou reakcí na otázky vyplývající z mé vlastní existence, ale i z malicherností každodenního života. Jsou zahaleny tajemstvím, na které ale neexistuje odpověď. Jsou to pocitové fotografie bez velkých vzájemných vyprávěcích souvislostí.
Martin Tůma
Bakalářská práce (2008)
Zavřít ×
Limbus je pro mě prostorem, do kterého si můžete ukládat své pocity, aniž byste je museli nutně klasifikovat. Limbus nevypovídá o realitě, ani o snu. Je neverifikovatelný. Zkušenost z jeho existence se dá pouze tušit. Rozhodně se nedá platně sdílet. Scény vyobrazené na fotografiích jsou inspirovány realitou i snem. Jsou mou reakcí na otázky vyplývající z mé vlastní existence, ale i z malicherností každodenního života. Jsou zahaleny tajemstvím, na které ale neexistuje odpověď. Jsou to pocitové fotografie bez velkých vzájemných vyprávěcích souvislostí.
Martin Tůma
Bakalářská práce (2008)
Zavřít ×
Limbus je pro mě prostorem, do kterého si můžete ukládat své pocity, aniž byste je museli nutně klasifikovat. Limbus nevypovídá o realitě, ani o snu. Je neverifikovatelný. Zkušenost z jeho existence se dá pouze tušit. Rozhodně se nedá platně sdílet. Scény vyobrazené na fotografiích jsou inspirovány realitou i snem. Jsou mou reakcí na otázky vyplývající z mé vlastní existence, ale i z malicherností každodenního života. Jsou zahaleny tajemstvím, na které ale neexistuje odpověď. Jsou to pocitové fotografie bez velkých vzájemných vyprávěcích souvislostí.
Martin Tůma
Bakalářská práce (2008)
Zavřít ×
Limbus je pro mě prostorem, do kterého si můžete ukládat své pocity, aniž byste je museli nutně klasifikovat. Limbus nevypovídá o realitě, ani o snu. Je neverifikovatelný. Zkušenost z jeho existence se dá pouze tušit. Rozhodně se nedá platně sdílet. Scény vyobrazené na fotografiích jsou inspirovány realitou i snem. Jsou mou reakcí na otázky vyplývající z mé vlastní existence, ale i z malicherností každodenního života. Jsou zahaleny tajemstvím, na které ale neexistuje odpověď. Jsou to pocitové fotografie bez velkých vzájemných vyprávěcích souvislostí.
Martin Tůma
Bakalářská práce (2008)
Zavřít ×
Limbus je pro mě prostorem, do kterého si můžete ukládat své pocity, aniž byste je museli nutně klasifikovat. Limbus nevypovídá o realitě, ani o snu. Je neverifikovatelný. Zkušenost z jeho existence se dá pouze tušit. Rozhodně se nedá platně sdílet. Scény vyobrazené na fotografiích jsou inspirovány realitou i snem. Jsou mou reakcí na otázky vyplývající z mé vlastní existence, ale i z malicherností každodenního života. Jsou zahaleny tajemstvím, na které ale neexistuje odpověď. Jsou to pocitové fotografie bez velkých vzájemných vyprávěcích souvislostí.
Martin Tůma
Bakalářská práce (2008)
Zavřít ×
Limbus je pro mě prostorem, do kterého si můžete ukládat své pocity, aniž byste je museli nutně klasifikovat. Limbus nevypovídá o realitě, ani o snu. Je neverifikovatelný. Zkušenost z jeho existence se dá pouze tušit. Rozhodně se nedá platně sdílet. Scény vyobrazené na fotografiích jsou inspirovány realitou i snem. Jsou mou reakcí na otázky vyplývající z mé vlastní existence, ale i z malicherností každodenního života. Jsou zahaleny tajemstvím, na které ale neexistuje odpověď. Jsou to pocitové fotografie bez velkých vzájemných vyprávěcích souvislostí.
Martin Tůma
Bakalářská práce (2008)
Zavřít ×
Limbus je pro mě prostorem, do kterého si můžete ukládat své pocity, aniž byste je museli nutně klasifikovat. Limbus nevypovídá o realitě, ani o snu. Je neverifikovatelný. Zkušenost z jeho existence se dá pouze tušit. Rozhodně se nedá platně sdílet. Scény vyobrazené na fotografiích jsou inspirovány realitou i snem. Jsou mou reakcí na otázky vyplývající z mé vlastní existence, ale i z malicherností každodenního života. Jsou zahaleny tajemstvím, na které ale neexistuje odpověď. Jsou to pocitové fotografie bez velkých vzájemných vyprávěcích souvislostí.
Martin Tůma
Bakalářská práce (2008)
Zavřít ×
Limbus je pro mě prostorem, do kterého si můžete ukládat své pocity, aniž byste je museli nutně klasifikovat. Limbus nevypovídá o realitě, ani o snu. Je neverifikovatelný. Zkušenost z jeho existence se dá pouze tušit. Rozhodně se nedá platně sdílet. Scény vyobrazené na fotografiích jsou inspirovány realitou i snem. Jsou mou reakcí na otázky vyplývající z mé vlastní existence, ale i z malicherností každodenního života. Jsou zahaleny tajemstvím, na které ale neexistuje odpověď. Jsou to pocitové fotografie bez velkých vzájemných vyprávěcích souvislostí.
Martin Tůma
Bakalářská práce (2008)
Zavřít ×
Limbus je pro mě prostorem, do kterého si můžete ukládat své pocity, aniž byste je museli nutně klasifikovat. Limbus nevypovídá o realitě, ani o snu. Je neverifikovatelný. Zkušenost z jeho existence se dá pouze tušit. Rozhodně se nedá platně sdílet. Scény vyobrazené na fotografiích jsou inspirovány realitou i snem. Jsou mou reakcí na otázky vyplývající z mé vlastní existence, ale i z malicherností každodenního života. Jsou zahaleny tajemstvím, na které ale neexistuje odpověď. Jsou to pocitové fotografie bez velkých vzájemných vyprávěcích souvislostí.
Martin Tůma
Bakalářská práce (2008)
Zavřít ×
Limbus je pro mě prostorem, do kterého si můžete ukládat své pocity, aniž byste je museli nutně klasifikovat. Limbus nevypovídá o realitě, ani o snu. Je neverifikovatelný. Zkušenost z jeho existence se dá pouze tušit. Rozhodně se nedá platně sdílet. Scény vyobrazené na fotografiích jsou inspirovány realitou i snem. Jsou mou reakcí na otázky vyplývající z mé vlastní existence, ale i z malicherností každodenního života. Jsou zahaleny tajemstvím, na které ale neexistuje odpověď. Jsou to pocitové fotografie bez velkých vzájemných vyprávěcích souvislostí.
Martin Tůma
Bakalářská práce (2008)
Zavřít ×
Limbus je pro mě prostorem, do kterého si můžete ukládat své pocity, aniž byste je museli nutně klasifikovat. Limbus nevypovídá o realitě, ani o snu. Je neverifikovatelný. Zkušenost z jeho existence se dá pouze tušit. Rozhodně se nedá platně sdílet. Scény vyobrazené na fotografiích jsou inspirovány realitou i snem. Jsou mou reakcí na otázky vyplývající z mé vlastní existence, ale i z malicherností každodenního života. Jsou zahaleny tajemstvím, na které ale neexistuje odpověď. Jsou to pocitové fotografie bez velkých vzájemných vyprávěcích souvislostí.
Martin Tůma
Bakalářská práce (2008)
Zavřít ×