Židle
Židle
Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.
Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.
Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?
Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).
Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?
Anna Ritterová
Bakalářská práce (2020)
Zavřít ×
Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.
Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.
Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?
Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).
Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?
Anna Ritterová
Bakalářská práce (2020)
Zavřít ×
Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.
Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.
Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?
Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).
Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?
Anna Ritterová
Bakalářská práce (2020)
Zavřít ×
Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.
Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.
Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?
Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).
Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?
Anna Ritterová
Bakalářská práce (2020)
Zavřít ×
Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.
Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.
Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?
Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).
Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?
Anna Ritterová
Bakalářská práce (2020)
Zavřít ×
Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.
Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.
Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?
Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).
Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?
Anna Ritterová
Bakalářská práce (2020)
Zavřít ×
Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.
Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.
Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?
Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).
Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?
Anna Ritterová
Bakalářská práce (2020)
Zavřít ×
Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.
Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.
Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?
Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).
Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?
Anna Ritterová
Bakalářská práce (2020)
Zavřít ×
Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.
Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.
Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?
Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).
Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?
Anna Ritterová
Bakalářská práce (2020)
Zavřít ×
Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.
Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.
Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?
Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).
Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?
Anna Ritterová
Bakalářská práce (2020)
Zavřít ×
Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.
Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.
Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?
Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).
Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?
Anna Ritterová
Bakalářská práce (2020)
Zavřít ×
Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.
Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.
Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?
Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).
Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?
Anna Ritterová
Bakalářská práce (2020)
Zavřít ×
Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.
Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.
Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?
Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).
Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?
Anna Ritterová
Bakalářská práce (2020)
Zavřít ×