Dívám se na fotografii Země z roku 1972 s názvem Modrá skleněnka. Tak malá a křehká, planetka do kapsy. Mám z pohledu na ni božský pocit. Cítím radost z krásy a smutek z bolesti. Jako bych měla moc ochránit celý národ. Bojovat za identitu lidí, kteří ztrácí domovy a životy. V Palestině spínám ruce za Ukrajinu. Zdá se mi zlý sen. Nemůžu se probudit. Vidím sebe, se zavřenýma očima stojím na vrcholu hory. Naivně natáhnu pomocnou ruku před sebe a čekám, až se mě všichni chytí. Kolem je ticho a prázdno. Nikdo nepřichází.

Dívám se na fotografii Země z roku 1972 s názvem Modrá skleněnka. Tak malá a křehká, planetka do kapsy. Mám z pohledu na ni božský pocit. Cítím radost z krásy a smutek z bolesti. Jako bych měla moc ochránit celý národ. Bojovat za identitu lidí, kteří ztrácí domovy a životy. V Palestině spínám ruce za Ukrajinu. Zdá se mi zlý sen. Nemůžu se probudit. Vidím sebe, se zavřenýma očima stojím na vrcholu hory. Naivně natáhnu pomocnou ruku před sebe a čekám, až se mě všichni chytí. Kolem je ticho a prázdno. Nikdo nepřichází.

Dívám se na fotografii Země z roku 1972 s názvem Modrá skleněnka. Tak malá a křehká, planetka do kapsy. Mám z pohledu na ni božský pocit. Cítím radost z krásy a smutek z bolesti. Jako bych měla moc ochránit celý národ. Bojovat za identitu lidí, kteří ztrácí domovy a životy. V Palestině spínám ruce za Ukrajinu. Zdá se mi zlý sen. Nemůžu se probudit. Vidím sebe, se zavřenýma očima stojím na vrcholu hory. Naivně natáhnu pomocnou ruku před sebe a čekám, až se mě všichni chytí. Kolem je ticho a prázdno. Nikdo nepřichází.

Dívám se na fotografii Země z roku 1972 s názvem Modrá skleněnka. Tak malá a křehká, planetka do kapsy. Mám z pohledu na ni božský pocit. Cítím radost z krásy a smutek z bolesti. Jako bych měla moc ochránit celý národ. Bojovat za identitu lidí, kteří ztrácí domovy a životy. V Palestině spínám ruce za Ukrajinu. Zdá se mi zlý sen. Nemůžu se probudit. Vidím sebe, se zavřenýma očima stojím na vrcholu hory. Naivně natáhnu pomocnou ruku před sebe a čekám, až se mě všichni chytí. Kolem je ticho a prázdno. Nikdo nepřichází.

Dívám se na fotografii Země z roku 1972 s názvem Modrá skleněnka. Tak malá a křehká, planetka do kapsy. Mám z pohledu na ni božský pocit. Cítím radost z krásy a smutek z bolesti. Jako bych měla moc ochránit celý národ. Bojovat za identitu lidí, kteří ztrácí domovy a životy. V Palestině spínám ruce za Ukrajinu. Zdá se mi zlý sen. Nemůžu se probudit. Vidím sebe, se zavřenýma očima stojím na vrcholu hory. Naivně natáhnu pomocnou ruku před sebe a čekám, až se mě všichni chytí. Kolem je ticho a prázdno. Nikdo nepřichází.

Proplétám se ulicemi Jeruzaléma, na každém rohu se povalují odpadky. Pytle plné směsného odpadu. Věci, které se odpadem staly ve chvíli, kdy je zde někdo odložil. Míjím krásnou dřevěnou skříň, která puchří deštěm odstavená před domem z bílého kamene. Je moc těžká. Tašky plné oblečení opřené vedle kontejneru mě lákají k prohrabání. Tolik věcí, které já nemám a ostatní nechtějí. Nerozumím, jak může být pro lidi tak snadné, opustit svoje věci? Bezmyšlenkovitě vytváříme enormní kvanta věcí. Stejně bezmyšlenkovitě se jich zbavujeme. Toulám se a hledám nějaký nábytek do svého prázdného pokoje. Bílá kostka s kachlovou dlažbou. Opustila jsem na čas domov, zařízenou ulitu svého studentského pokoje. Potřebuji si vytvořit bezpečné místo.

Kráčím, pozoruji, vnímám rozličné materiály, barvy, tvary. Rozklad, složení. Skulptury utvářené světlem a rozpohybovány větrem. Pomyslně sbírám materiál na sd kartu. Zbožňuji tuto novou kulturní krajinu. Jako puzzle skládám nové prostory. Vytvářím fiktivní biotop, ve kterém si budu hovět. Můj habitat.

Proplétám se ulicemi Jeruzaléma, na každém rohu se povalují odpadky. Pytle plné směsného odpadu. Věci, které se odpadem staly ve chvíli, kdy je zde někdo odložil. Míjím krásnou dřevěnou skříň, která puchří deštěm odstavená před domem z bílého kamene. Je moc těžká. Tašky plné oblečení opřené vedle kontejneru mě lákají k prohrabání. Tolik věcí, které já nemám a ostatní nechtějí. Nerozumím, jak může být pro lidi tak snadné, opustit svoje věci? Bezmyšlenkovitě vytváříme enormní kvanta věcí. Stejně bezmyšlenkovitě se jich zbavujeme. Toulám se a hledám nějaký nábytek do svého prázdného pokoje. Bílá kostka s kachlovou dlažbou. Opustila jsem na čas domov, zařízenou ulitu svého studentského pokoje. Potřebuji si vytvořit bezpečné místo.

Kráčím, pozoruji, vnímám rozličné materiály, barvy, tvary. Rozklad, složení. Skulptury utvářené světlem a rozpohybovány větrem. Pomyslně sbírám materiál na sd kartu. Zbožňuji tuto novou kulturní krajinu. Jako puzzle skládám nové prostory. Vytvářím fiktivní biotop, ve kterém si budu hovět. Můj habitat.

Proplétám se ulicemi Jeruzaléma, na každém rohu se povalují odpadky. Pytle plné směsného odpadu. Věci, které se odpadem staly ve chvíli, kdy je zde někdo odložil. Míjím krásnou dřevěnou skříň, která puchří deštěm odstavená před domem z bílého kamene. Je moc těžká. Tašky plné oblečení opřené vedle kontejneru mě lákají k prohrabání. Tolik věcí, které já nemám a ostatní nechtějí. Nerozumím, jak může být pro lidi tak snadné, opustit svoje věci? Bezmyšlenkovitě vytváříme enormní kvanta věcí. Stejně bezmyšlenkovitě se jich zbavujeme. Toulám se a hledám nějaký nábytek do svého prázdného pokoje. Bílá kostka s kachlovou dlažbou. Opustila jsem na čas domov, zařízenou ulitu svého studentského pokoje. Potřebuji si vytvořit bezpečné místo.

Kráčím, pozoruji, vnímám rozličné materiály, barvy, tvary. Rozklad, složení. Skulptury utvářené světlem a rozpohybovány větrem. Pomyslně sbírám materiál na sd kartu. Zbožňuji tuto novou kulturní krajinu. Jako puzzle skládám nové prostory. Vytvářím fiktivní biotop, ve kterém si budu hovět. Můj habitat.

Proplétám se ulicemi Jeruzaléma, na každém rohu se povalují odpadky. Pytle plné směsného odpadu. Věci, které se odpadem staly ve chvíli, kdy je zde někdo odložil. Míjím krásnou dřevěnou skříň, která puchří deštěm odstavená před domem z bílého kamene. Je moc těžká. Tašky plné oblečení opřené vedle kontejneru mě lákají k prohrabání. Tolik věcí, které já nemám a ostatní nechtějí. Nerozumím, jak může být pro lidi tak snadné, opustit svoje věci? Bezmyšlenkovitě vytváříme enormní kvanta věcí. Stejně bezmyšlenkovitě se jich zbavujeme. Toulám se a hledám nějaký nábytek do svého prázdného pokoje. Bílá kostka s kachlovou dlažbou. Opustila jsem na čas domov, zařízenou ulitu svého studentského pokoje. Potřebuji si vytvořit bezpečné místo.

Kráčím, pozoruji, vnímám rozličné materiály, barvy, tvary. Rozklad, složení. Skulptury utvářené světlem a rozpohybovány větrem. Pomyslně sbírám materiál na sd kartu. Zbožňuji tuto novou kulturní krajinu. Jako puzzle skládám nové prostory. Vytvářím fiktivní biotop, ve kterém si budu hovět. Můj habitat.

Proplétám se ulicemi Jeruzaléma, na každém rohu se povalují odpadky. Pytle plné směsného odpadu. Věci, které se odpadem staly ve chvíli, kdy je zde někdo odložil. Míjím krásnou dřevěnou skříň, která puchří deštěm odstavená před domem z bílého kamene. Je moc těžká. Tašky plné oblečení opřené vedle kontejneru mě lákají k prohrabání. Tolik věcí, které já nemám a ostatní nechtějí. Nerozumím, jak může být pro lidi tak snadné, opustit svoje věci? Bezmyšlenkovitě vytváříme enormní kvanta věcí. Stejně bezmyšlenkovitě se jich zbavujeme. Toulám se a hledám nějaký nábytek do svého prázdného pokoje. Bílá kostka s kachlovou dlažbou. Opustila jsem na čas domov, zařízenou ulitu svého studentského pokoje. Potřebuji si vytvořit bezpečné místo.

Kráčím, pozoruji, vnímám rozličné materiály, barvy, tvary. Rozklad, složení. Skulptury utvářené světlem a rozpohybovány větrem. Pomyslně sbírám materiál na sd kartu. Zbožňuji tuto novou kulturní krajinu. Jako puzzle skládám nové prostory. Vytvářím fiktivní biotop, ve kterém si budu hovět. Můj habitat.

V mojí tvorbě má fotografie dvě polohy. První polohou je moment, kdy mám v hlavě přesnou vizi a živě si představuji, jak budou fotky vypadat a jakým způsobem se téma propojí s formou. Vznikají pro mě hotové snímky, otisky světla, které vnímám jako solidní celky. Materializace mých myšlenek, snaha dát reálnou podobu nepopsatelnému pocitu.

Druhá poloha spočívá ve vnímání fotografie čistě jako nástroje. Naběračka, kterou sbírám jednotlivé kousky skládačky. Napichuji jeden snímek za druhým na špízovou tyč. Teď mám fotografie zachycující objekty, které ale stále vnímám jako surový materiál, se kterým je potřeba dále pracovat. Dematerializuji.

Existuje pro mě i forma mezistavu mezi těmito dvěma polohami. Fotografie sama neustále kolísá mezi materiální a nemateriální podobou a mně samotné tato rezonance evokuje i můj vlastní existenční stav. 

Cítím se jako bych zprůhledněla a po chvíli zase cítím tak živě svou existenci a vnímám, jak při každém kroku si mě země magneticky přitáhne zpět. Chodím po světě a strojím se. Každý kus oblečení v mé skříni je mou ochranou vrstvou, kterou si cením a střežím. Ranní rituál, kdy si vyberu, co si dám na sebe, určuje den. Dematerializuji své oblečení, jako artefakty podtrhující mé bytí. Fotím na telefon, je to hrozně rychlé, nemusím přemýšlet nad expozicí. Sbírám snímky, jako bych si dělala poznámky, které budu dále zpracovávat. Jsou to jen algoritmicky vypočítané shluky informací. Jedná se o otisky těla a fotografického média. Z jednotlivých snímků tvořím finální obrazy pomocí Photoshopu. Dva základní kroky. Nástroj výběr objektu, odstranit. Program sám mě svleče. Večer, než jdu spát a sundávám ze sebe ty slupky, dávám si chvíli na uvědomění si své naturální nahoty. Teď ale nemám kontrolu nad tímto procesem. Sedím a čekám, až budu nahá. Prostěradlo jako pozadí, reprezentující mé tělo, poslouží umělé inteligenci, aby dopočítala prázdné místo a vytvořila otisk. Nudum sui. 

Z něčeho nic a tomu nic vdechnut život. Instalace podtrhuje znovumaterializaci. Světelný obraz promítaný na matraci se otiskne do její neživé schránky. Materializuje se tak informace a vzniká objekt. Ožívá zpráva o mé identitě.

V mojí tvorbě má fotografie dvě polohy. První polohou je moment, kdy mám v hlavě přesnou vizi a živě si představuji, jak budou fotky vypadat a jakým způsobem se téma propojí s formou. Vznikají pro mě hotové snímky, otisky světla, které vnímám jako solidní celky. Materializace mých myšlenek, snaha dát reálnou podobu nepopsatelnému pocitu.

Druhá poloha spočívá ve vnímání fotografie čistě jako nástroje. Naběračka, kterou sbírám jednotlivé kousky skládačky. Napichuji jeden snímek za druhým na špízovou tyč. Teď mám fotografie zachycující objekty, které ale stále vnímám jako surový materiál, se kterým je potřeba dále pracovat. Dematerializuji.

Existuje pro mě i forma mezistavu mezi těmito dvěma polohami. Fotografie sama neustále kolísá mezi materiální a nemateriální podobou a mně samotné tato rezonance evokuje i můj vlastní existenční stav. 

Cítím se jako bych zprůhledněla a po chvíli zase cítím tak živě svou existenci a vnímám, jak při každém kroku si mě země magneticky přitáhne zpět. Chodím po světě a strojím se. Každý kus oblečení v mé skříni je mou ochranou vrstvou, kterou si cením a střežím. Ranní rituál, kdy si vyberu, co si dám na sebe, určuje den. Dematerializuji své oblečení, jako artefakty podtrhující mé bytí. Fotím na telefon, je to hrozně rychlé, nemusím přemýšlet nad expozicí. Sbírám snímky, jako bych si dělala poznámky, které budu dále zpracovávat. Jsou to jen algoritmicky vypočítané shluky informací. Jedná se o otisky těla a fotografického média. Z jednotlivých snímků tvořím finální obrazy pomocí Photoshopu. Dva základní kroky. Nástroj výběr objektu, odstranit. Program sám mě svleče. Večer, než jdu spát a sundávám ze sebe ty slupky, dávám si chvíli na uvědomění si své naturální nahoty. Teď ale nemám kontrolu nad tímto procesem. Sedím a čekám, až budu nahá. Prostěradlo jako pozadí, reprezentující mé tělo, poslouží umělé inteligenci, aby dopočítala prázdné místo a vytvořila otisk. Nudum sui. 

Z něčeho nic a tomu nic vdechnut život. Instalace podtrhuje znovumaterializaci. Světelný obraz promítaný na matraci se otiskne do její neživé schránky. Materializuje se tak informace a vzniká objekt. Ožívá zpráva o mé identitě.

V mojí tvorbě má fotografie dvě polohy. První polohou je moment, kdy mám v hlavě přesnou vizi a živě si představuji, jak budou fotky vypadat a jakým způsobem se téma propojí s formou. Vznikají pro mě hotové snímky, otisky světla, které vnímám jako solidní celky. Materializace mých myšlenek, snaha dát reálnou podobu nepopsatelnému pocitu.

Druhá poloha spočívá ve vnímání fotografie čistě jako nástroje. Naběračka, kterou sbírám jednotlivé kousky skládačky. Napichuji jeden snímek za druhým na špízovou tyč. Teď mám fotografie zachycující objekty, které ale stále vnímám jako surový materiál, se kterým je potřeba dále pracovat. Dematerializuji.

Existuje pro mě i forma mezistavu mezi těmito dvěma polohami. Fotografie sama neustále kolísá mezi materiální a nemateriální podobou a mně samotné tato rezonance evokuje i můj vlastní existenční stav. 

Cítím se jako bych zprůhledněla a po chvíli zase cítím tak živě svou existenci a vnímám, jak při každém kroku si mě země magneticky přitáhne zpět. Chodím po světě a strojím se. Každý kus oblečení v mé skříni je mou ochranou vrstvou, kterou si cením a střežím. Ranní rituál, kdy si vyberu, co si dám na sebe, určuje den. Dematerializuji své oblečení, jako artefakty podtrhující mé bytí. Fotím na telefon, je to hrozně rychlé, nemusím přemýšlet nad expozicí. Sbírám snímky, jako bych si dělala poznámky, které budu dále zpracovávat. Jsou to jen algoritmicky vypočítané shluky informací. Jedná se o otisky těla a fotografického média. Z jednotlivých snímků tvořím finální obrazy pomocí Photoshopu. Dva základní kroky. Nástroj výběr objektu, odstranit. Program sám mě svleče. Večer, než jdu spát a sundávám ze sebe ty slupky, dávám si chvíli na uvědomění si své naturální nahoty. Teď ale nemám kontrolu nad tímto procesem. Sedím a čekám, až budu nahá. Prostěradlo jako pozadí, reprezentující mé tělo, poslouží umělé inteligenci, aby dopočítala prázdné místo a vytvořila otisk. Nudum sui. 

Z něčeho nic a tomu nic vdechnut život. Instalace podtrhuje znovumaterializaci. Světelný obraz promítaný na matraci se otiskne do její neživé schránky. Materializuje se tak informace a vzniká objekt. Ožívá zpráva o mé identitě.

V mojí tvorbě má fotografie dvě polohy. První polohou je moment, kdy mám v hlavě přesnou vizi a živě si představuji, jak budou fotky vypadat a jakým způsobem se téma propojí s formou. Vznikají pro mě hotové snímky, otisky světla, které vnímám jako solidní celky. Materializace mých myšlenek, snaha dát reálnou podobu nepopsatelnému pocitu.

Druhá poloha spočívá ve vnímání fotografie čistě jako nástroje. Naběračka, kterou sbírám jednotlivé kousky skládačky. Napichuji jeden snímek za druhým na špízovou tyč. Teď mám fotografie zachycující objekty, které ale stále vnímám jako surový materiál, se kterým je potřeba dále pracovat. Dematerializuji.

Existuje pro mě i forma mezistavu mezi těmito dvěma polohami. Fotografie sama neustále kolísá mezi materiální a nemateriální podobou a mně samotné tato rezonance evokuje i můj vlastní existenční stav. 

Cítím se jako bych zprůhledněla a po chvíli zase cítím tak živě svou existenci a vnímám, jak při každém kroku si mě země magneticky přitáhne zpět. Chodím po světě a strojím se. Každý kus oblečení v mé skříni je mou ochranou vrstvou, kterou si cením a střežím. Ranní rituál, kdy si vyberu, co si dám na sebe, určuje den. Dematerializuji své oblečení, jako artefakty podtrhující mé bytí. Fotím na telefon, je to hrozně rychlé, nemusím přemýšlet nad expozicí. Sbírám snímky, jako bych si dělala poznámky, které budu dále zpracovávat. Jsou to jen algoritmicky vypočítané shluky informací. Jedná se o otisky těla a fotografického média. Z jednotlivých snímků tvořím finální obrazy pomocí Photoshopu. Dva základní kroky. Nástroj výběr objektu, odstranit. Program sám mě svleče. Večer, než jdu spát a sundávám ze sebe ty slupky, dávám si chvíli na uvědomění si své naturální nahoty. Teď ale nemám kontrolu nad tímto procesem. Sedím a čekám, až budu nahá. Prostěradlo jako pozadí, reprezentující mé tělo, poslouží umělé inteligenci, aby dopočítala prázdné místo a vytvořila otisk. Nudum sui. 

Z něčeho nic a tomu nic vdechnut život. Instalace podtrhuje znovumaterializaci. Světelný obraz promítaný na matraci se otiskne do její neživé schránky. Materializuje se tak informace a vzniká objekt. Ožívá zpráva o mé identitě.

V mojí tvorbě má fotografie dvě polohy. První polohou je moment, kdy mám v hlavě přesnou vizi a živě si představuji, jak budou fotky vypadat a jakým způsobem se téma propojí s formou. Vznikají pro mě hotové snímky, otisky světla, které vnímám jako solidní celky. Materializace mých myšlenek, snaha dát reálnou podobu nepopsatelnému pocitu.

Druhá poloha spočívá ve vnímání fotografie čistě jako nástroje. Naběračka, kterou sbírám jednotlivé kousky skládačky. Napichuji jeden snímek za druhým na špízovou tyč. Teď mám fotografie zachycující objekty, které ale stále vnímám jako surový materiál, se kterým je potřeba dále pracovat. Dematerializuji.

Existuje pro mě i forma mezistavu mezi těmito dvěma polohami. Fotografie sama neustále kolísá mezi materiální a nemateriální podobou a mně samotné tato rezonance evokuje i můj vlastní existenční stav. 

Cítím se jako bych zprůhledněla a po chvíli zase cítím tak živě svou existenci a vnímám, jak při každém kroku si mě země magneticky přitáhne zpět. Chodím po světě a strojím se. Každý kus oblečení v mé skříni je mou ochranou vrstvou, kterou si cením a střežím. Ranní rituál, kdy si vyberu, co si dám na sebe, určuje den. Dematerializuji své oblečení, jako artefakty podtrhující mé bytí. Fotím na telefon, je to hrozně rychlé, nemusím přemýšlet nad expozicí. Sbírám snímky, jako bych si dělala poznámky, které budu dále zpracovávat. Jsou to jen algoritmicky vypočítané shluky informací. Jedná se o otisky těla a fotografického média. Z jednotlivých snímků tvořím finální obrazy pomocí Photoshopu. Dva základní kroky. Nástroj výběr objektu, odstranit. Program sám mě svleče. Večer, než jdu spát a sundávám ze sebe ty slupky, dávám si chvíli na uvědomění si své naturální nahoty. Teď ale nemám kontrolu nad tímto procesem. Sedím a čekám, až budu nahá. Prostěradlo jako pozadí, reprezentující mé tělo, poslouží umělé inteligenci, aby dopočítala prázdné místo a vytvořila otisk. Nudum sui. 

Z něčeho nic a tomu nic vdechnut život. Instalace podtrhuje znovumaterializaci. Světelný obraz promítaný na matraci se otiskne do její neživé schránky. Materializuje se tak informace a vzniká objekt. Ožívá zpráva o mé identitě.

V mojí tvorbě má fotografie dvě polohy. První polohou je moment, kdy mám v hlavě přesnou vizi a živě si představuji, jak budou fotky vypadat a jakým způsobem se téma propojí s formou. Vznikají pro mě hotové snímky, otisky světla, které vnímám jako solidní celky. Materializace mých myšlenek, snaha dát reálnou podobu nepopsatelnému pocitu.

Druhá poloha spočívá ve vnímání fotografie čistě jako nástroje. Naběračka, kterou sbírám jednotlivé kousky skládačky. Napichuji jeden snímek za druhým na špízovou tyč. Teď mám fotografie zachycující objekty, které ale stále vnímám jako surový materiál, se kterým je potřeba dále pracovat. Dematerializuji.

Existuje pro mě i forma mezistavu mezi těmito dvěma polohami. Fotografie sama neustále kolísá mezi materiální a nemateriální podobou a mně samotné tato rezonance evokuje i můj vlastní existenční stav. 

Cítím se jako bych zprůhledněla a po chvíli zase cítím tak živě svou existenci a vnímám, jak při každém kroku si mě země magneticky přitáhne zpět. Chodím po světě a strojím se. Každý kus oblečení v mé skříni je mou ochranou vrstvou, kterou si cením a střežím. Ranní rituál, kdy si vyberu, co si dám na sebe, určuje den. Dematerializuji své oblečení, jako artefakty podtrhující mé bytí. Fotím na telefon, je to hrozně rychlé, nemusím přemýšlet nad expozicí. Sbírám snímky, jako bych si dělala poznámky, které budu dále zpracovávat. Jsou to jen algoritmicky vypočítané shluky informací. Jedná se o otisky těla a fotografického média. Z jednotlivých snímků tvořím finální obrazy pomocí Photoshopu. Dva základní kroky. Nástroj výběr objektu, odstranit. Program sám mě svleče. Večer, než jdu spát a sundávám ze sebe ty slupky, dávám si chvíli na uvědomění si své naturální nahoty. Teď ale nemám kontrolu nad tímto procesem. Sedím a čekám, až budu nahá. Prostěradlo jako pozadí, reprezentující mé tělo, poslouží umělé inteligenci, aby dopočítala prázdné místo a vytvořila otisk. Nudum sui. 

Z něčeho nic a tomu nic vdechnut život. Instalace podtrhuje znovumaterializaci. Světelný obraz promítaný na matraci se otiskne do její neživé schránky. Materializuje se tak informace a vzniká objekt. Ožívá zpráva o mé identitě.

V mojí tvorbě má fotografie dvě polohy. První polohou je moment, kdy mám v hlavě přesnou vizi a živě si představuji, jak budou fotky vypadat a jakým způsobem se téma propojí s formou. Vznikají pro mě hotové snímky, otisky světla, které vnímám jako solidní celky. Materializace mých myšlenek, snaha dát reálnou podobu nepopsatelnému pocitu.

Druhá poloha spočívá ve vnímání fotografie čistě jako nástroje. Naběračka, kterou sbírám jednotlivé kousky skládačky. Napichuji jeden snímek za druhým na špízovou tyč. Teď mám fotografie zachycující objekty, které ale stále vnímám jako surový materiál, se kterým je potřeba dále pracovat. Dematerializuji.

Existuje pro mě i forma mezistavu mezi těmito dvěma polohami. Fotografie sama neustále kolísá mezi materiální a nemateriální podobou a mně samotné tato rezonance evokuje i můj vlastní existenční stav. 

Cítím se jako bych zprůhledněla a po chvíli zase cítím tak živě svou existenci a vnímám, jak při každém kroku si mě země magneticky přitáhne zpět. Chodím po světě a strojím se. Každý kus oblečení v mé skříni je mou ochranou vrstvou, kterou si cením a střežím. Ranní rituál, kdy si vyberu, co si dám na sebe, určuje den. Dematerializuji své oblečení, jako artefakty podtrhující mé bytí. Fotím na telefon, je to hrozně rychlé, nemusím přemýšlet nad expozicí. Sbírám snímky, jako bych si dělala poznámky, které budu dále zpracovávat. Jsou to jen algoritmicky vypočítané shluky informací. Jedná se o otisky těla a fotografického média. Z jednotlivých snímků tvořím finální obrazy pomocí Photoshopu. Dva základní kroky. Nástroj výběr objektu, odstranit. Program sám mě svleče. Večer, než jdu spát a sundávám ze sebe ty slupky, dávám si chvíli na uvědomění si své naturální nahoty. Teď ale nemám kontrolu nad tímto procesem. Sedím a čekám, až budu nahá. Prostěradlo jako pozadí, reprezentující mé tělo, poslouží umělé inteligenci, aby dopočítala prázdné místo a vytvořila otisk. Nudum sui. 

Z něčeho nic a tomu nic vdechnut život. Instalace podtrhuje znovumaterializaci. Světelný obraz promítaný na matraci se otiskne do její neživé schránky. Materializuje se tak informace a vzniká objekt. Ožívá zpráva o mé identitě.

V mojí tvorbě má fotografie dvě polohy. První polohou je moment, kdy mám v hlavě přesnou vizi a živě si představuji, jak budou fotky vypadat a jakým způsobem se téma propojí s formou. Vznikají pro mě hotové snímky, otisky světla, které vnímám jako solidní celky. Materializace mých myšlenek, snaha dát reálnou podobu nepopsatelnému pocitu.

Druhá poloha spočívá ve vnímání fotografie čistě jako nástroje. Naběračka, kterou sbírám jednotlivé kousky skládačky. Napichuji jeden snímek za druhým na špízovou tyč. Teď mám fotografie zachycující objekty, které ale stále vnímám jako surový materiál, se kterým je potřeba dále pracovat. Dematerializuji.

Existuje pro mě i forma mezistavu mezi těmito dvěma polohami. Fotografie sama neustále kolísá mezi materiální a nemateriální podobou a mně samotné tato rezonance evokuje i můj vlastní existenční stav. 

Cítím se jako bych zprůhledněla a po chvíli zase cítím tak živě svou existenci a vnímám, jak při každém kroku si mě země magneticky přitáhne zpět. Chodím po světě a strojím se. Každý kus oblečení v mé skříni je mou ochranou vrstvou, kterou si cením a střežím. Ranní rituál, kdy si vyberu, co si dám na sebe, určuje den. Dematerializuji své oblečení, jako artefakty podtrhující mé bytí. Fotím na telefon, je to hrozně rychlé, nemusím přemýšlet nad expozicí. Sbírám snímky, jako bych si dělala poznámky, které budu dále zpracovávat. Jsou to jen algoritmicky vypočítané shluky informací. Jedná se o otisky těla a fotografického média. Z jednotlivých snímků tvořím finální obrazy pomocí Photoshopu. Dva základní kroky. Nástroj výběr objektu, odstranit. Program sám mě svleče. Večer, než jdu spát a sundávám ze sebe ty slupky, dávám si chvíli na uvědomění si své naturální nahoty. Teď ale nemám kontrolu nad tímto procesem. Sedím a čekám, až budu nahá. Prostěradlo jako pozadí, reprezentující mé tělo, poslouží umělé inteligenci, aby dopočítala prázdné místo a vytvořila otisk. Nudum sui. 

Z něčeho nic a tomu nic vdechnut život. Instalace podtrhuje znovumaterializaci. Světelný obraz promítaný na matraci se otiskne do její neživé schránky. Materializuje se tak informace a vzniká objekt. Ožívá zpráva o mé identitě.

V mojí tvorbě má fotografie dvě polohy. První polohou je moment, kdy mám v hlavě přesnou vizi a živě si představuji, jak budou fotky vypadat a jakým způsobem se téma propojí s formou. Vznikají pro mě hotové snímky, otisky světla, které vnímám jako solidní celky. Materializace mých myšlenek, snaha dát reálnou podobu nepopsatelnému pocitu.

Druhá poloha spočívá ve vnímání fotografie čistě jako nástroje. Naběračka, kterou sbírám jednotlivé kousky skládačky. Napichuji jeden snímek za druhým na špízovou tyč. Teď mám fotografie zachycující objekty, které ale stále vnímám jako surový materiál, se kterým je potřeba dále pracovat. Dematerializuji.

Existuje pro mě i forma mezistavu mezi těmito dvěma polohami. Fotografie sama neustále kolísá mezi materiální a nemateriální podobou a mně samotné tato rezonance evokuje i můj vlastní existenční stav. 

Cítím se jako bych zprůhledněla a po chvíli zase cítím tak živě svou existenci a vnímám, jak při každém kroku si mě země magneticky přitáhne zpět. Chodím po světě a strojím se. Každý kus oblečení v mé skříni je mou ochranou vrstvou, kterou si cením a střežím. Ranní rituál, kdy si vyberu, co si dám na sebe, určuje den. Dematerializuji své oblečení, jako artefakty podtrhující mé bytí. Fotím na telefon, je to hrozně rychlé, nemusím přemýšlet nad expozicí. Sbírám snímky, jako bych si dělala poznámky, které budu dále zpracovávat. Jsou to jen algoritmicky vypočítané shluky informací. Jedná se o otisky těla a fotografického média. Z jednotlivých snímků tvořím finální obrazy pomocí Photoshopu. Dva základní kroky. Nástroj výběr objektu, odstranit. Program sám mě svleče. Večer, než jdu spát a sundávám ze sebe ty slupky, dávám si chvíli na uvědomění si své naturální nahoty. Teď ale nemám kontrolu nad tímto procesem. Sedím a čekám, až budu nahá. Prostěradlo jako pozadí, reprezentující mé tělo, poslouží umělé inteligenci, aby dopočítala prázdné místo a vytvořila otisk. Nudum sui. 

Z něčeho nic a tomu nic vdechnut život. Instalace podtrhuje znovumaterializaci. Světelný obraz promítaný na matraci se otiskne do její neživé schránky. Materializuje se tak informace a vzniká objekt. Ožívá zpráva o mé identitě.

V mojí tvorbě má fotografie dvě polohy. První polohou je moment, kdy mám v hlavě přesnou vizi a živě si představuji, jak budou fotky vypadat a jakým způsobem se téma propojí s formou. Vznikají pro mě hotové snímky, otisky světla, které vnímám jako solidní celky. Materializace mých myšlenek, snaha dát reálnou podobu nepopsatelnému pocitu.

Druhá poloha spočívá ve vnímání fotografie čistě jako nástroje. Naběračka, kterou sbírám jednotlivé kousky skládačky. Napichuji jeden snímek za druhým na špízovou tyč. Teď mám fotografie zachycující objekty, které ale stále vnímám jako surový materiál, se kterým je potřeba dále pracovat. Dematerializuji.

Existuje pro mě i forma mezistavu mezi těmito dvěma polohami. Fotografie sama neustále kolísá mezi materiální a nemateriální podobou a mně samotné tato rezonance evokuje i můj vlastní existenční stav. 

Cítím se jako bych zprůhledněla a po chvíli zase cítím tak živě svou existenci a vnímám, jak při každém kroku si mě země magneticky přitáhne zpět. Chodím po světě a strojím se. Každý kus oblečení v mé skříni je mou ochranou vrstvou, kterou si cením a střežím. Ranní rituál, kdy si vyberu, co si dám na sebe, určuje den. Dematerializuji své oblečení, jako artefakty podtrhující mé bytí. Fotím na telefon, je to hrozně rychlé, nemusím přemýšlet nad expozicí. Sbírám snímky, jako bych si dělala poznámky, které budu dále zpracovávat. Jsou to jen algoritmicky vypočítané shluky informací. Jedná se o otisky těla a fotografického média. Z jednotlivých snímků tvořím finální obrazy pomocí Photoshopu. Dva základní kroky. Nástroj výběr objektu, odstranit. Program sám mě svleče. Večer, než jdu spát a sundávám ze sebe ty slupky, dávám si chvíli na uvědomění si své naturální nahoty. Teď ale nemám kontrolu nad tímto procesem. Sedím a čekám, až budu nahá. Prostěradlo jako pozadí, reprezentující mé tělo, poslouží umělé inteligenci, aby dopočítala prázdné místo a vytvořila otisk. Nudum sui. 

Z něčeho nic a tomu nic vdechnut život. Instalace podtrhuje znovumaterializaci. Světelný obraz promítaný na matraci se otiskne do její neživé schránky. Materializuje se tak informace a vzniká objekt. Ožívá zpráva o mé identitě.

V mojí tvorbě má fotografie dvě polohy. První polohou je moment, kdy mám v hlavě přesnou vizi a živě si představuji, jak budou fotky vypadat a jakým způsobem se téma propojí s formou. Vznikají pro mě hotové snímky, otisky světla, které vnímám jako solidní celky. Materializace mých myšlenek, snaha dát reálnou podobu nepopsatelnému pocitu.

Druhá poloha spočívá ve vnímání fotografie čistě jako nástroje. Naběračka, kterou sbírám jednotlivé kousky skládačky. Napichuji jeden snímek za druhým na špízovou tyč. Teď mám fotografie zachycující objekty, které ale stále vnímám jako surový materiál, se kterým je potřeba dále pracovat. Dematerializuji.

Existuje pro mě i forma mezistavu mezi těmito dvěma polohami. Fotografie sama neustále kolísá mezi materiální a nemateriální podobou a mně samotné tato rezonance evokuje i můj vlastní existenční stav. 

Cítím se jako bych zprůhledněla a po chvíli zase cítím tak živě svou existenci a vnímám, jak při každém kroku si mě země magneticky přitáhne zpět. Chodím po světě a strojím se. Každý kus oblečení v mé skříni je mou ochranou vrstvou, kterou si cením a střežím. Ranní rituál, kdy si vyberu, co si dám na sebe, určuje den. Dematerializuji své oblečení, jako artefakty podtrhující mé bytí. Fotím na telefon, je to hrozně rychlé, nemusím přemýšlet nad expozicí. Sbírám snímky, jako bych si dělala poznámky, které budu dále zpracovávat. Jsou to jen algoritmicky vypočítané shluky informací. Jedná se o otisky těla a fotografického média. Z jednotlivých snímků tvořím finální obrazy pomocí Photoshopu. Dva základní kroky. Nástroj výběr objektu, odstranit. Program sám mě svleče. Večer, než jdu spát a sundávám ze sebe ty slupky, dávám si chvíli na uvědomění si své naturální nahoty. Teď ale nemám kontrolu nad tímto procesem. Sedím a čekám, až budu nahá. Prostěradlo jako pozadí, reprezentující mé tělo, poslouží umělé inteligenci, aby dopočítala prázdné místo a vytvořila otisk. Nudum sui. 

Z něčeho nic a tomu nic vdechnut život. Instalace podtrhuje znovumaterializaci. Světelný obraz promítaný na matraci se otiskne do její neživé schránky. Materializuje se tak informace a vzniká objekt. Ožívá zpráva o mé identitě.

Vztah člověka s Bohem. Konkrétně citové pouto mezi ovdovělou ženou a Bohem. Babička, která si v pozemském životě slíbila věrnost se svým mužem, ale celý život žije oddaně v silném citovém vztahu s nadpřirozeným partnerem, kterého bytostně a oddaně miluje. Tato platonická láska je zachycena skrze všední věci a mystické světlo prozářených pokojů. Babiččina ložnice působí jako svatyně srdce. Růžová barva symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost, bez pudové smyslnosti. Někdy si říkám, jestli babiččina láska k Bohu nebyla větší než k manželovi a z hlediska křesťanství, není to vlastně správně?

Vztah člověka s Bohem. Konkrétně citové pouto mezi ovdovělou ženou a Bohem. Babička, která si v pozemském životě slíbila věrnost se svým mužem, ale celý život žije oddaně v silném citovém vztahu s nadpřirozeným partnerem, kterého bytostně a oddaně miluje. Tato platonická láska je zachycena skrze všední věci a mystické světlo prozářených pokojů. Babiččina ložnice působí jako svatyně srdce. Růžová barva symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost, bez pudové smyslnosti. Někdy si říkám, jestli babiččina láska k Bohu nebyla větší než k manželovi a z hlediska křesťanství, není to vlastně správně?

Vztah člověka s Bohem. Konkrétně citové pouto mezi ovdovělou ženou a Bohem. Babička, která si v pozemském životě slíbila věrnost se svým mužem, ale celý život žije oddaně v silném citovém vztahu s nadpřirozeným partnerem, kterého bytostně a oddaně miluje. Tato platonická láska je zachycena skrze všední věci a mystické světlo prozářených pokojů. Babiččina ložnice působí jako svatyně srdce. Růžová barva symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost, bez pudové smyslnosti. Někdy si říkám, jestli babiččina láska k Bohu nebyla větší než k manželovi a z hlediska křesťanství, není to vlastně správně?

Vztah člověka s Bohem. Konkrétně citové pouto mezi ovdovělou ženou a Bohem. Babička, která si v pozemském životě slíbila věrnost se svým mužem, ale celý život žije oddaně v silném citovém vztahu s nadpřirozeným partnerem, kterého bytostně a oddaně miluje. Tato platonická láska je zachycena skrze všední věci a mystické světlo prozářených pokojů. Babiččina ložnice působí jako svatyně srdce. Růžová barva symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost, bez pudové smyslnosti. Někdy si říkám, jestli babiččina láska k Bohu nebyla větší než k manželovi a z hlediska křesťanství, není to vlastně správně?

Vztah člověka s Bohem. Konkrétně citové pouto mezi ovdovělou ženou a Bohem. Babička, která si v pozemském životě slíbila věrnost se svým mužem, ale celý život žije oddaně v silném citovém vztahu s nadpřirozeným partnerem, kterého bytostně a oddaně miluje. Tato platonická láska je zachycena skrze všední věci a mystické světlo prozářených pokojů. Babiččina ložnice působí jako svatyně srdce. Růžová barva symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost, bez pudové smyslnosti. Někdy si říkám, jestli babiččina láska k Bohu nebyla větší než k manželovi a z hlediska křesťanství, není to vlastně správně?

Vztah člověka s Bohem. Konkrétně citové pouto mezi ovdovělou ženou a Bohem. Babička, která si v pozemském životě slíbila věrnost se svým mužem, ale celý život žije oddaně v silném citovém vztahu s nadpřirozeným partnerem, kterého bytostně a oddaně miluje. Tato platonická láska je zachycena skrze všední věci a mystické světlo prozářených pokojů. Babiččina ložnice působí jako svatyně srdce. Růžová barva symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost, bez pudové smyslnosti. Někdy si říkám, jestli babiččina láska k Bohu nebyla větší než k manželovi a z hlediska křesťanství, není to vlastně správně?

Vztah člověka s Bohem. Konkrétně citové pouto mezi ovdovělou ženou a Bohem. Babička, která si v pozemském životě slíbila věrnost se svým mužem, ale celý život žije oddaně v silném citovém vztahu s nadpřirozeným partnerem, kterého bytostně a oddaně miluje. Tato platonická láska je zachycena skrze všední věci a mystické světlo prozářených pokojů. Babiččina ložnice působí jako svatyně srdce. Růžová barva symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost, bez pudové smyslnosti. Někdy si říkám, jestli babiččina láska k Bohu nebyla větší než k manželovi a z hlediska křesťanství, není to vlastně správně?

Vztah člověka s Bohem. Konkrétně citové pouto mezi ovdovělou ženou a Bohem. Babička, která si v pozemském životě slíbila věrnost se svým mužem, ale celý život žije oddaně v silném citovém vztahu s nadpřirozeným partnerem, kterého bytostně a oddaně miluje. Tato platonická láska je zachycena skrze všední věci a mystické světlo prozářených pokojů. Babiččina ložnice působí jako svatyně srdce. Růžová barva symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost, bez pudové smyslnosti. Někdy si říkám, jestli babiččina láska k Bohu nebyla větší než k manželovi a z hlediska křesťanství, není to vlastně správně?

Vztah člověka s Bohem. Konkrétně citové pouto mezi ovdovělou ženou a Bohem. Babička, která si v pozemském životě slíbila věrnost se svým mužem, ale celý život žije oddaně v silném citovém vztahu s nadpřirozeným partnerem, kterého bytostně a oddaně miluje. Tato platonická láska je zachycena skrze všední věci a mystické světlo prozářených pokojů. Babiččina ložnice působí jako svatyně srdce. Růžová barva symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost, bez pudové smyslnosti. Někdy si říkám, jestli babiččina láska k Bohu nebyla větší než k manželovi a z hlediska křesťanství, není to vlastně správně?

Vztah člověka s Bohem. Konkrétně citové pouto mezi ovdovělou ženou a Bohem. Babička, která si v pozemském životě slíbila věrnost se svým mužem, ale celý život žije oddaně v silném citovém vztahu s nadpřirozeným partnerem, kterého bytostně a oddaně miluje. Tato platonická láska je zachycena skrze všední věci a mystické světlo prozářených pokojů. Babiččina ložnice působí jako svatyně srdce. Růžová barva symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost, bez pudové smyslnosti. Někdy si říkám, jestli babiččina láska k Bohu nebyla větší než k manželovi a z hlediska křesťanství, není to vlastně správně?

Vztah člověka s Bohem. Konkrétně citové pouto mezi ovdovělou ženou a Bohem. Babička, která si v pozemském životě slíbila věrnost se svým mužem, ale celý život žije oddaně v silném citovém vztahu s nadpřirozeným partnerem, kterého bytostně a oddaně miluje. Tato platonická láska je zachycena skrze všední věci a mystické světlo prozářených pokojů. Babiččina ložnice působí jako svatyně srdce. Růžová barva symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost, bez pudové smyslnosti. Někdy si říkám, jestli babiččina láska k Bohu nebyla větší než k manželovi a z hlediska křesťanství, není to vlastně správně?

Vztah člověka s Bohem. Konkrétně citové pouto mezi ovdovělou ženou a Bohem. Babička, která si v pozemském životě slíbila věrnost se svým mužem, ale celý život žije oddaně v silném citovém vztahu s nadpřirozeným partnerem, kterého bytostně a oddaně miluje. Tato platonická láska je zachycena skrze všední věci a mystické světlo prozářených pokojů. Babiččina ložnice působí jako svatyně srdce. Růžová barva symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost, bez pudové smyslnosti. Někdy si říkám, jestli babiččina láska k Bohu nebyla větší než k manželovi a z hlediska křesťanství, není to vlastně správně?

Vztah člověka s Bohem. Konkrétně citové pouto mezi ovdovělou ženou a Bohem. Babička, která si v pozemském životě slíbila věrnost se svým mužem, ale celý život žije oddaně v silném citovém vztahu s nadpřirozeným partnerem, kterého bytostně a oddaně miluje. Tato platonická láska je zachycena skrze všední věci a mystické světlo prozářených pokojů. Babiččina ložnice působí jako svatyně srdce. Růžová barva symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost, bez pudové smyslnosti. Někdy si říkám, jestli babiččina láska k Bohu nebyla větší než k manželovi a z hlediska křesťanství, není to vlastně správně?

Vztah člověka s Bohem. Konkrétně citové pouto mezi ovdovělou ženou a Bohem. Babička, která si v pozemském životě slíbila věrnost se svým mužem, ale celý život žije oddaně v silném citovém vztahu s nadpřirozeným partnerem, kterého bytostně a oddaně miluje. Tato platonická láska je zachycena skrze všední věci a mystické světlo prozářených pokojů. Babiččina ložnice působí jako svatyně srdce. Růžová barva symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost, bez pudové smyslnosti. Někdy si říkám, jestli babiččina láska k Bohu nebyla větší než k manželovi a z hlediska křesťanství, není to vlastně správně?

Vztah člověka s Bohem. Konkrétně citové pouto mezi ovdovělou ženou a Bohem. Babička, která si v pozemském životě slíbila věrnost se svým mužem, ale celý život žije oddaně v silném citovém vztahu s nadpřirozeným partnerem, kterého bytostně a oddaně miluje. Tato platonická láska je zachycena skrze všední věci a mystické světlo prozářených pokojů. Babiččina ložnice působí jako svatyně srdce. Růžová barva symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost, bez pudové smyslnosti. Někdy si říkám, jestli babiččina láska k Bohu nebyla větší než k manželovi a z hlediska křesťanství, není to vlastně správně?