Obrigado

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.

V létě roku 2023 jsem se rozhodl vydat na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Během této cesty jsem hledal odpovědi na mnohé otázky, které jsem si v tom období kladl. Člověk má najednou spoustu času k přemýšlení a řeší pouze, kde stráví noc. Těch 20 dní a téměř 500 kilometrů považuji za jedny z nejradostnějších chvil v mém životě.

Momentálně, v lednu 2024, však zažívám právě opačné pocity, s nimiž se neumím vyrovnat. Cítím se ztraceně, podobně jako tehdy, když jsem na pouti zabloudil. Je podivné, jak rychle se život může obrátit a úplně změnit. Ptám se sám sebe, jak může být možné, že nejlepší a nejhorší okamžiky jsou tak blízko sebe.

Soubor fotografií je tvořen diptychy, kde se setkává minulost se současností. V myšlenkách jsem se snažil vrátit zpět do Portugalska, do doby, kdy mi bylo dobře. Podle vzpomínek jsem hledal podobné situace ve svém nynějším okolí. První, podélná, fotografie vždy zachycuje originální okamžik, zatímco druhá čtvercová fotografie reflektuje danou vzpomínku. Na fotografie z léta jsem se dlouho nedíval. Nechtěl jsem jen kopírovat, ale spíše zachytit atmosféru, kterou jsem tehdy prožíval.

Pouť byla pro mě zdrojem nejradostnějších okamžiků. Nicméně nyní, v těžkém období, jsou tyto vzpomínky místem útěku a léčby. Diptychy spojují světla Camina s emocionálními stíny současnosti, vytvářejí vizuální dialog mezi ztraceným a nalezeným štěstím. Každý snímek je jako hledání cesty z temnoty, připomínka, že i v největších výzvách může být světlo nalezeno.

Většina cesty vedla podél oceánu. Voda pro mě má velký význam a její síla mi dodává energii. Putování mě naučilo, že bychom měli na své cestě jít sami, ale je ještě důležitější si ve správných chvílích říci o pomoc.