Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory
Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Po šesti letech bych jako absolvetka měla prakticky a teoreticky zvládat široký okruh témat, které se fotografie týkají. Chtěla jsem udělat kvalitní závěrečnou práci, za kterou se nebudu muset stydět. Je otázkou nakolik se mi to povedlo. Velkoformátovými fotografiemi bývalého památníku T. Bati ve Zlíně zakončuji své studium fotografie tématem Absurdní dokument památníku T. Bati, nové prostory.
Již dříve mě Dům umění ve Zlíně oslovoval svou polohou a konstrukcí, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Věděla jsem, že to byl památník Tomáše Bati, který byl v 30. letech bez přístavků, čistý a průhledný. A také jsem znala prostory Domu umění, kde sídlí Krajská galerie výtvarných umění, kam jsem chodila na vernisáže a výstavy. V sálu filharmonie jsem pak také byla na koncertě… umění mě fascinuje, speciálně v této budově.
Když jsem před rokem přemýšlela o tématu, které bych si zvolila jako volný výstavní soubor napadlo mě fotografovat zlínské budovy z 30.-40. let, jako kdyby to byly galerie. Téma galerií pro mě byla aktuální vzhledem k založení Photogether Gallery a přípravě na teoretickou práci o Nezávislých českých galeriích.
Po čase jsem zjistila, že právě Dům umění (památník T. Bati, 1933), navržený F. L. Gahurou (1891 –1958), je tématem, které chci zpracovat jako diplomovou práci volného výstavního souboru. Po konzultacích s vedoucím práce nad fotografiemi jsem zjistila, že téma rozšířím i na výtvarnou publikaci.
Památník byl vybudovaný jako point de vue, který uzavírá zelenou severojižní osu města. Vznikl tak prostor, který přecházel do okolního přírodního rámce. Jedná se o Gahurovo vrcholné dílo mimořádně jednoduchého funkcionalistického tvaru, archetypálně je památník čistý jako pyramida. Myšlenkově naplňuje vzor řeckého Pantheonu a je Gahurovou největší skulpturou. Necitlivou adaptací památníku arch. Eduardem Stašou na Dům umění v letech 1953-54 byla vážně narušena jeho původní podoba a tím i zmizela původní funkce – průhlednost. Gahura o památníku prohlásil, že má sloužit jako výkladní skříň. Což v dnešní době reflektuje bídnou situaci krajské galerie, která sdílí malé prostory spolu s filharmoniky. Do dvou let by se ale měla situace zlepšit. Město plánuje rekonstrukci budov 14., 15. na kulturně vzdělávací centrum s knihovnou, galerií, muzeem. Filharmonikům město a Evropská unie „koupily“ Kongresové centrum, arch. Evy Jiřičné. A památník? O ten bojují architekti a památkáři a snaží se s městem domluvit na rekonstrukci do původního čistého stavu.
Fotografie jsou především z interiéru; nabízí se banální až dočasně humorná zátiší, než divákovi dojde jak smutný je to příběh. Členitost prostoru a různorodost materiálů některé snímky přímo rámuje. Snímky působí až stísněným dojmem. Zákoutí jsou bizardní, ale neměla by být banální nebo snad prvoplánová.
Fotografie jsem pořizovala velkoformátovou kamerou Arca na barevny negativ.
Eva Končalová
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Eva Končalová