Smuteční síně období socialismu na území ČR

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.

K tématu smutečních síní jsem se dostal při práci na souboru o socialistických nákupních střediscích. Během hledání staveb k fotografování jsem si začal všímat fenoménu výstavby smutečních síní. Posléze jsem započal výzkum a mapování těchto staveb, v průběhu jednoho roku jsem navštívil cca 270 jednotlivých smutečních síní v celé České republice. Obsahem souboru je výběr nejzajímavějších staveb a jejich okolí.

V meziválečném období se na našem území budovala krematoria, avšak výstavba samotných smutečních síní se ve velkém rozeběhla až po roce 1948. Komunistický režim potřeboval oddělit pohřebnictví od církve. V některých dokumentech je jako důvod výstavby dokonce uvedena „ateizace pohřebnictví“. V šedesátých letech byly Spolkem přátel žehu vypracovány případové studie pro různé spádové oblasti podle jejich rozlohy, počtu obyvatelstva a úmrtnosti. Největšího rozmachu dosáhla výstavba v období normalizace, dle mého výzkumu vzniklo 90 % síní po roce 1970. Samotné stavby byly často budovány v „Akci Z“ dobrovolníky. Nutno podoktnout, že projekty obsahovaly značné množství chyb a nelogičností, a to i přes velkou finanční nákladnost staveb.

Do současnosti se dochovala velká většina smutečních síní, ovšem původnímu účelu slouží již jen okolo poloviny jejich původního počtu. Často za to může nesprávně vypočítaný roční počet pohřbů, kdy není finančně rentabilní udržovat takovouto stavbu pro jeden obřad ročně. Dalším důvodem se jeví nezájem obyvatelstva o obřady v síni, zvláště ve více nábožensky založených lokalitách. Část staveb je v soukromém vlastnictví a část ve vlastnictví obcí. Co ale spojuje všechny vlastníky, jsou starosti plynoucí z nekvalitně provedeného projektu a samotné práce. Problém bývá se zatékáním vody, vysokou vlhkostí a naprosto zanedbanou vzduchotechnikou a vytápěním. Z důvodu absence jakéhokoliv zateplení není prakticky možné v zimních měsících síně vytopit a v létě udržet dostatečně nízkou teplotu.
Přestavba síní, či změna jejich využití není jednoduchá z důvodu jejich umístění v blízkosti hřbitova. Na údržbu nejsou často v obecních rozpočtech finance, na nákladnou demolici pak už vůbec ne. A tak tyto smuteční síně dále zůstávají svědkem pohnuté historie našeho národa.