S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

S cestováním vlakem se setkal určitě každý z nás a stejně tak si bezesporu každý dokáže představit, jak vypadají velká nádraží na nejfrekventovanějších železničních koridorech u nás. Většina lidí nádraží vnímá jako jednu velkou čekárnu a málokdo tuší, co se za zdmi a přepážkami skrývá. Mým původním záměrem bylo udělat jistou obrazovou zprávu o stavu českých železnic. Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu napříč různými kouty republiky, přičemž jsem se záměrně vyhýbal modernizovaným úsekům, abych zjistil skutečný stav. Při cestách motorákem po jednokolejné trati a následném vstupu do velkého množství miniaturních nádraží jsem si připadal, jako bych cestoval v čase o řadu let zpět. Přišlo mi fascinující, kolik stanic je stále funkčních, přičemž je denně využije minimum lidí. Objevil jsem naprosto odlišný svět železnic, než jsem doposud znal. Ten mě zcela pohltil a postupně jsem do něj začal pronikat. Komunita lidí, kteří se v tomto světě pohybují je tak široká, že bych rozepisováním zabral klidně několik stran. Přirovnal bych to k jedné velké rodině.

Uvědomil jsem si, že i přes ono zaostání v čase je v těchto věcech jistá estetika doby, kterou bych rád přenesl na diváka a také skutečnost, že i s takto starými věcmi se lze v dnešní době setkat. Nezůstal jsem pouze u čekáren, ale rozhodl jsem se vydat do samého centra dění, odkud výpravčí řídí provoz na trati, kde strojvedoucí tráví své noční hodiny a do zapadlých čekáren, kam běžný člověk nemá moc důvod cestovat. Jakožto železniční laik jsem se zaměřil na všemožná drážní zákoutí, která mi přišla svým způsobem okouzlující. Bavila mě i skutečnost, že veškeré fotografované objekty jsou v současnosti stále využívány. Mnoho z nich je však nahrazováno počítači, stará nádraží jsou bourána a na jejich místě vznikají betonová přístřeší. Fotografiemi jsem se tak snažil zdokumentovat jednu éru, která pomalu ale jistě končí.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

V České republice má nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina lidí. Nejčastějším zvířecím společníkem je pes, kterého si pořizují především lidé nad pětačtyřicet let. Psychologové to vysvětlují tím, že lidé v tomto věku své děti už většinou vychovali a chtějí se dál o někoho starat, předávat svou lásku dál. Vztah mezi majitelem a jeho psem má mnoho společných rysů jako vztah mezi rodičem a dítětem. Může to být způsobeno tím, že lidé mají silnou tendenci pohlížet na psa jako na dítě a také ho tak opečovávat. Láska ke psovi se může projevovat různě. Citové pouto mezi psem a člověkem se vytváří relativně rychle a má dlouhé trvání a ve většině případů nikdy nevymizí. Často se stává, že majitelé psů vidí podobnosti v jeho vlastnostech a svých. V podstatě i výběr psa a pozdější vývoj vztahu majitele s ním, nám může hodně prozradit o majiteli.

Já se však rozhodl nepracovat se psy jako takovými, ale psa zde zastupují cedulky na plotech rodinných domů ať už v menších městech či na venkově. Cedulkami lidé spíše chtějí podtrhnou skutečnost, že vlastní psa a je to jedna z mnoha cest, jak dát veřejně najevo svou náklonnost k nim. Paradoxem pak většinou bývá fakt, že valná většina psů jsou při kontaktu s cizím člověkem přítulní a nápis pozor zlý pes tak prakticky ztrácí na významu. Mnohdy si navíc lidé cedulky vyrábějí sami pomocí vlastních fotografií, na nichž psi vypadají velmi přátelsky. Obdobně bychom ale mohli řešit i otázku jakéhosi (ne)vkusu. Při detailnějším zkoumání totiž nelze přehlédnout lidskou fantazii při tvorbě těchto krásných cedulek a lze tak zkoumat jakousi zvláštní formu venkovského umění.

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.