Existuje mnoho způsobů, jak zaznamenat existenci osob, které nám jsou blízké a na kterých nám záleží. Fotografie zdánlivě dokáže zachovat podobu, fragment skutečnosti, vzpomínku. A nebo spíše vytváří za pomoci fragmentů naší paměti zploštělá místa z minulosti.

Vždy jsem přemýšlela, jak zaznamenat alespoň kousek ze života mých prarodičů. Jak nenásilně ukradnout kousek přítomnosti a přirozeně ho zachovat. Existují stovky fotografií z rodinných oslav, svateb, výletů. Při pohledu na ně však z mysli vytane jen vzpomínka, bez silnějšího emocionálního zabarvení. Jen skrumáž informací, které pomalu blednou.

Svého dědečka a svou babičku jsem nechtěla fotografovat tak, jak zaznamenáváme tváře lidí kolem sebe. Nechtěla jsem zvěčnit jejich podobu, která se stejně každým okamžikem mění. Chtěla jsem vytvořit jejich „portrét“, ale ne klasickou cestou. Můj záměr byl zachytit jejich život, jejich zvyky, to jak vypadá prostředí, kde žijí a vlastně i to, jak vypadají oni sami. Chtěla jsem to však udělat způsobem, který je mému fotografickému vidění nejbližší.

Vznikly tak tyto fotografie – instalace a zátiší – které jsou však také zároveň mým nejniternejším vyjádřením jejich portrétu. Mí prarodiče na fotografiích nejsou, a přesto jsou těmi fotografiemi sami. V tento okamžik jsem nedokázala najít intimnější výpoveď – všechny věci na snímcích mají pro mě příběh, to jak jsou „sestaveny“ je pro mě příběhem. Příběhem, který snad nefunguje pouze v mých představách, vzpomínkách, zapamatovaných zvucích a paších.

(z katalogu FotoFrame 10)

Existuje mnoho způsobů, jak zaznamenat existenci osob, které nám jsou blízké a na kterých nám záleží. Fotografie zdánlivě dokáže zachovat podobu, fragment skutečnosti, vzpomínku. A nebo spíše vytváří za pomoci fragmentů naší paměti zploštělá místa z minulosti.

Vždy jsem přemýšlela, jak zaznamenat alespoň kousek ze života mých prarodičů. Jak nenásilně ukradnout kousek přítomnosti a přirozeně ho zachovat. Existují stovky fotografií z rodinných oslav, svateb, výletů. Při pohledu na ně však z mysli vytane jen vzpomínka, bez silnějšího emocionálního zabarvení. Jen skrumáž informací, které pomalu blednou.

Svého dědečka a svou babičku jsem nechtěla fotografovat tak, jak zaznamenáváme tváře lidí kolem sebe. Nechtěla jsem zvěčnit jejich podobu, která se stejně každým okamžikem mění. Chtěla jsem vytvořit jejich „portrét“, ale ne klasickou cestou. Můj záměr byl zachytit jejich život, jejich zvyky, to jak vypadá prostředí, kde žijí a vlastně i to, jak vypadají oni sami. Chtěla jsem to však udělat způsobem, který je mému fotografickému vidění nejbližší.

Vznikly tak tyto fotografie – instalace a zátiší – které jsou však také zároveň mým nejniternejším vyjádřením jejich portrétu. Mí prarodiče na fotografiích nejsou, a přesto jsou těmi fotografiemi sami. V tento okamžik jsem nedokázala najít intimnější výpoveď – všechny věci na snímcích mají pro mě příběh, to jak jsou „sestaveny“ je pro mě příběhem. Příběhem, který snad nefunguje pouze v mých představách, vzpomínkách, zapamatovaných zvucích a paších.

(z katalogu FotoFrame 10)

Existuje mnoho způsobů, jak zaznamenat existenci osob, které nám jsou blízké a na kterých nám záleží. Fotografie zdánlivě dokáže zachovat podobu, fragment skutečnosti, vzpomínku. A nebo spíše vytváří za pomoci fragmentů naší paměti zploštělá místa z minulosti.

Vždy jsem přemýšlela, jak zaznamenat alespoň kousek ze života mých prarodičů. Jak nenásilně ukradnout kousek přítomnosti a přirozeně ho zachovat. Existují stovky fotografií z rodinných oslav, svateb, výletů. Při pohledu na ně však z mysli vytane jen vzpomínka, bez silnějšího emocionálního zabarvení. Jen skrumáž informací, které pomalu blednou.

Svého dědečka a svou babičku jsem nechtěla fotografovat tak, jak zaznamenáváme tváře lidí kolem sebe. Nechtěla jsem zvěčnit jejich podobu, která se stejně každým okamžikem mění. Chtěla jsem vytvořit jejich „portrét“, ale ne klasickou cestou. Můj záměr byl zachytit jejich život, jejich zvyky, to jak vypadá prostředí, kde žijí a vlastně i to, jak vypadají oni sami. Chtěla jsem to však udělat způsobem, který je mému fotografickému vidění nejbližší.

Vznikly tak tyto fotografie – instalace a zátiší – které jsou však také zároveň mým nejniternejším vyjádřením jejich portrétu. Mí prarodiče na fotografiích nejsou, a přesto jsou těmi fotografiemi sami. V tento okamžik jsem nedokázala najít intimnější výpoveď – všechny věci na snímcích mají pro mě příběh, to jak jsou „sestaveny“ je pro mě příběhem. Příběhem, který snad nefunguje pouze v mých představách, vzpomínkách, zapamatovaných zvucích a paších.

(z katalogu FotoFrame 10)

Existuje mnoho způsobů, jak zaznamenat existenci osob, které nám jsou blízké a na kterých nám záleží. Fotografie zdánlivě dokáže zachovat podobu, fragment skutečnosti, vzpomínku. A nebo spíše vytváří za pomoci fragmentů naší paměti zploštělá místa z minulosti.

Vždy jsem přemýšlela, jak zaznamenat alespoň kousek ze života mých prarodičů. Jak nenásilně ukradnout kousek přítomnosti a přirozeně ho zachovat. Existují stovky fotografií z rodinných oslav, svateb, výletů. Při pohledu na ně však z mysli vytane jen vzpomínka, bez silnějšího emocionálního zabarvení. Jen skrumáž informací, které pomalu blednou.

Svého dědečka a svou babičku jsem nechtěla fotografovat tak, jak zaznamenáváme tváře lidí kolem sebe. Nechtěla jsem zvěčnit jejich podobu, která se stejně každým okamžikem mění. Chtěla jsem vytvořit jejich „portrét“, ale ne klasickou cestou. Můj záměr byl zachytit jejich život, jejich zvyky, to jak vypadá prostředí, kde žijí a vlastně i to, jak vypadají oni sami. Chtěla jsem to však udělat způsobem, který je mému fotografickému vidění nejbližší.

Vznikly tak tyto fotografie – instalace a zátiší – které jsou však také zároveň mým nejniternejším vyjádřením jejich portrétu. Mí prarodiče na fotografiích nejsou, a přesto jsou těmi fotografiemi sami. V tento okamžik jsem nedokázala najít intimnější výpoveď – všechny věci na snímcích mají pro mě příběh, to jak jsou „sestaveny“ je pro mě příběhem. Příběhem, který snad nefunguje pouze v mých představách, vzpomínkách, zapamatovaných zvucích a paších.

(z katalogu FotoFrame 10)

Existuje mnoho způsobů, jak zaznamenat existenci osob, které nám jsou blízké a na kterých nám záleží. Fotografie zdánlivě dokáže zachovat podobu, fragment skutečnosti, vzpomínku. A nebo spíše vytváří za pomoci fragmentů naší paměti zploštělá místa z minulosti.

Vždy jsem přemýšlela, jak zaznamenat alespoň kousek ze života mých prarodičů. Jak nenásilně ukradnout kousek přítomnosti a přirozeně ho zachovat. Existují stovky fotografií z rodinných oslav, svateb, výletů. Při pohledu na ně však z mysli vytane jen vzpomínka, bez silnějšího emocionálního zabarvení. Jen skrumáž informací, které pomalu blednou.

Svého dědečka a svou babičku jsem nechtěla fotografovat tak, jak zaznamenáváme tváře lidí kolem sebe. Nechtěla jsem zvěčnit jejich podobu, která se stejně každým okamžikem mění. Chtěla jsem vytvořit jejich „portrét“, ale ne klasickou cestou. Můj záměr byl zachytit jejich život, jejich zvyky, to jak vypadá prostředí, kde žijí a vlastně i to, jak vypadají oni sami. Chtěla jsem to však udělat způsobem, který je mému fotografickému vidění nejbližší.

Vznikly tak tyto fotografie – instalace a zátiší – které jsou však také zároveň mým nejniternejším vyjádřením jejich portrétu. Mí prarodiče na fotografiích nejsou, a přesto jsou těmi fotografiemi sami. V tento okamžik jsem nedokázala najít intimnější výpoveď – všechny věci na snímcích mají pro mě příběh, to jak jsou „sestaveny“ je pro mě příběhem. Příběhem, který snad nefunguje pouze v mých představách, vzpomínkách, zapamatovaných zvucích a paších.

(z katalogu FotoFrame 10)

Existuje mnoho způsobů, jak zaznamenat existenci osob, které nám jsou blízké a na kterých nám záleží. Fotografie zdánlivě dokáže zachovat podobu, fragment skutečnosti, vzpomínku. A nebo spíše vytváří za pomoci fragmentů naší paměti zploštělá místa z minulosti.

Vždy jsem přemýšlela, jak zaznamenat alespoň kousek ze života mých prarodičů. Jak nenásilně ukradnout kousek přítomnosti a přirozeně ho zachovat. Existují stovky fotografií z rodinných oslav, svateb, výletů. Při pohledu na ně však z mysli vytane jen vzpomínka, bez silnějšího emocionálního zabarvení. Jen skrumáž informací, které pomalu blednou.

Svého dědečka a svou babičku jsem nechtěla fotografovat tak, jak zaznamenáváme tváře lidí kolem sebe. Nechtěla jsem zvěčnit jejich podobu, která se stejně každým okamžikem mění. Chtěla jsem vytvořit jejich „portrét“, ale ne klasickou cestou. Můj záměr byl zachytit jejich život, jejich zvyky, to jak vypadá prostředí, kde žijí a vlastně i to, jak vypadají oni sami. Chtěla jsem to však udělat způsobem, který je mému fotografickému vidění nejbližší.

Vznikly tak tyto fotografie – instalace a zátiší – které jsou však také zároveň mým nejniternejším vyjádřením jejich portrétu. Mí prarodiče na fotografiích nejsou, a přesto jsou těmi fotografiemi sami. V tento okamžik jsem nedokázala najít intimnější výpoveď – všechny věci na snímcích mají pro mě příběh, to jak jsou „sestaveny“ je pro mě příběhem. Příběhem, který snad nefunguje pouze v mých představách, vzpomínkách, zapamatovaných zvucích a paších.

(z katalogu FotoFrame 10)

Existuje mnoho způsobů, jak zaznamenat existenci osob, které nám jsou blízké a na kterých nám záleží. Fotografie zdánlivě dokáže zachovat podobu, fragment skutečnosti, vzpomínku. A nebo spíše vytváří za pomoci fragmentů naší paměti zploštělá místa z minulosti.

Vždy jsem přemýšlela, jak zaznamenat alespoň kousek ze života mých prarodičů. Jak nenásilně ukradnout kousek přítomnosti a přirozeně ho zachovat. Existují stovky fotografií z rodinných oslav, svateb, výletů. Při pohledu na ně však z mysli vytane jen vzpomínka, bez silnějšího emocionálního zabarvení. Jen skrumáž informací, které pomalu blednou.

Svého dědečka a svou babičku jsem nechtěla fotografovat tak, jak zaznamenáváme tváře lidí kolem sebe. Nechtěla jsem zvěčnit jejich podobu, která se stejně každým okamžikem mění. Chtěla jsem vytvořit jejich „portrét“, ale ne klasickou cestou. Můj záměr byl zachytit jejich život, jejich zvyky, to jak vypadá prostředí, kde žijí a vlastně i to, jak vypadají oni sami. Chtěla jsem to však udělat způsobem, který je mému fotografickému vidění nejbližší.

Vznikly tak tyto fotografie – instalace a zátiší – které jsou však také zároveň mým nejniternejším vyjádřením jejich portrétu. Mí prarodiče na fotografiích nejsou, a přesto jsou těmi fotografiemi sami. V tento okamžik jsem nedokázala najít intimnější výpoveď – všechny věci na snímcích mají pro mě příběh, to jak jsou „sestaveny“ je pro mě příběhem. Příběhem, který snad nefunguje pouze v mých představách, vzpomínkách, zapamatovaných zvucích a paších.

(z katalogu FotoFrame 10)

Existuje mnoho způsobů, jak zaznamenat existenci osob, které nám jsou blízké a na kterých nám záleží. Fotografie zdánlivě dokáže zachovat podobu, fragment skutečnosti, vzpomínku. A nebo spíše vytváří za pomoci fragmentů naší paměti zploštělá místa z minulosti.

Vždy jsem přemýšlela, jak zaznamenat alespoň kousek ze života mých prarodičů. Jak nenásilně ukradnout kousek přítomnosti a přirozeně ho zachovat. Existují stovky fotografií z rodinných oslav, svateb, výletů. Při pohledu na ně však z mysli vytane jen vzpomínka, bez silnějšího emocionálního zabarvení. Jen skrumáž informací, které pomalu blednou.

Svého dědečka a svou babičku jsem nechtěla fotografovat tak, jak zaznamenáváme tváře lidí kolem sebe. Nechtěla jsem zvěčnit jejich podobu, která se stejně každým okamžikem mění. Chtěla jsem vytvořit jejich „portrét“, ale ne klasickou cestou. Můj záměr byl zachytit jejich život, jejich zvyky, to jak vypadá prostředí, kde žijí a vlastně i to, jak vypadají oni sami. Chtěla jsem to však udělat způsobem, který je mému fotografickému vidění nejbližší.

Vznikly tak tyto fotografie – instalace a zátiší – které jsou však také zároveň mým nejniternejším vyjádřením jejich portrétu. Mí prarodiče na fotografiích nejsou, a přesto jsou těmi fotografiemi sami. V tento okamžik jsem nedokázala najít intimnější výpoveď – všechny věci na snímcích mají pro mě příběh, to jak jsou „sestaveny“ je pro mě příběhem. Příběhem, který snad nefunguje pouze v mých představách, vzpomínkách, zapamatovaných zvucích a paších.

(z katalogu FotoFrame 10)

Existuje mnoho způsobů, jak zaznamenat existenci osob, které nám jsou blízké a na kterých nám záleží. Fotografie zdánlivě dokáže zachovat podobu, fragment skutečnosti, vzpomínku. A nebo spíše vytváří za pomoci fragmentů naší paměti zploštělá místa z minulosti.

Vždy jsem přemýšlela, jak zaznamenat alespoň kousek ze života mých prarodičů. Jak nenásilně ukradnout kousek přítomnosti a přirozeně ho zachovat. Existují stovky fotografií z rodinných oslav, svateb, výletů. Při pohledu na ně však z mysli vytane jen vzpomínka, bez silnějšího emocionálního zabarvení. Jen skrumáž informací, které pomalu blednou.

Svého dědečka a svou babičku jsem nechtěla fotografovat tak, jak zaznamenáváme tváře lidí kolem sebe. Nechtěla jsem zvěčnit jejich podobu, která se stejně každým okamžikem mění. Chtěla jsem vytvořit jejich „portrét“, ale ne klasickou cestou. Můj záměr byl zachytit jejich život, jejich zvyky, to jak vypadá prostředí, kde žijí a vlastně i to, jak vypadají oni sami. Chtěla jsem to však udělat způsobem, který je mému fotografickému vidění nejbližší.

Vznikly tak tyto fotografie – instalace a zátiší – které jsou však také zároveň mým nejniternejším vyjádřením jejich portrétu. Mí prarodiče na fotografiích nejsou, a přesto jsou těmi fotografiemi sami. V tento okamžik jsem nedokázala najít intimnější výpoveď – všechny věci na snímcích mají pro mě příběh, to jak jsou „sestaveny“ je pro mě příběhem. Příběhem, který snad nefunguje pouze v mých představách, vzpomínkách, zapamatovaných zvucích a paších.

(z katalogu FotoFrame 10)

Existuje mnoho způsobů, jak zaznamenat existenci osob, které nám jsou blízké a na kterých nám záleží. Fotografie zdánlivě dokáže zachovat podobu, fragment skutečnosti, vzpomínku. A nebo spíše vytváří za pomoci fragmentů naší paměti zploštělá místa z minulosti.

Vždy jsem přemýšlela, jak zaznamenat alespoň kousek ze života mých prarodičů. Jak nenásilně ukradnout kousek přítomnosti a přirozeně ho zachovat. Existují stovky fotografií z rodinných oslav, svateb, výletů. Při pohledu na ně však z mysli vytane jen vzpomínka, bez silnějšího emocionálního zabarvení. Jen skrumáž informací, které pomalu blednou.

Svého dědečka a svou babičku jsem nechtěla fotografovat tak, jak zaznamenáváme tváře lidí kolem sebe. Nechtěla jsem zvěčnit jejich podobu, která se stejně každým okamžikem mění. Chtěla jsem vytvořit jejich „portrét“, ale ne klasickou cestou. Můj záměr byl zachytit jejich život, jejich zvyky, to jak vypadá prostředí, kde žijí a vlastně i to, jak vypadají oni sami. Chtěla jsem to však udělat způsobem, který je mému fotografickému vidění nejbližší.

Vznikly tak tyto fotografie – instalace a zátiší – které jsou však také zároveň mým nejniternejším vyjádřením jejich portrétu. Mí prarodiče na fotografiích nejsou, a přesto jsou těmi fotografiemi sami. V tento okamžik jsem nedokázala najít intimnější výpoveď – všechny věci na snímcích mají pro mě příběh, to jak jsou „sestaveny“ je pro mě příběhem. Příběhem, který snad nefunguje pouze v mých představách, vzpomínkách, zapamatovaných zvucích a paších.

(z katalogu FotoFrame 10)

cvičení kalendář

cvičení kalendář

cvičení kalendář

cvičení kalendář

cvičení kalendář

cvičení kalendář

cvičení kalendář

cvičení kalendář

cvičení kalendář

cvičení kalendář

cvičení kalendář

cvičení kalendář

Osobnost zvířete, podmaňujícího si svoje teritorium. Sterilní prostor se stává lesem, savanou, džunglí a tělo v něm V.I.P. persónou.

(z katalogu FotoFrame 7)

Osobnost zvířete, podmaňujícího si svoje teritorium. Sterilní prostor se stává lesem, savanou, džunglí a tělo v něm V.I.P. persónou.

(z katalogu FotoFrame 7)

Osobnost zvířete, podmaňujícího si svoje teritorium. Sterilní prostor se stává lesem, savanou, džunglí a tělo v něm V.I.P. persónou.

(z katalogu FotoFrame 7)

Osobnost zvířete, podmaňujícího si svoje teritorium. Sterilní prostor se stává lesem, savanou, džunglí a tělo v něm V.I.P. persónou.

(z katalogu FotoFrame 7)

Osobnost zvířete, podmaňujícího si svoje teritorium. Sterilní prostor se stává lesem, savanou, džunglí a tělo v něm V.I.P. persónou.

(z katalogu FotoFrame 7)

Osobnost zvířete, podmaňujícího si svoje teritorium. Sterilní prostor se stává lesem, savanou, džunglí a tělo v něm V.I.P. persónou.

(z katalogu FotoFrame 7)

Osobnost zvířete, podmaňujícího si svoje teritorium. Sterilní prostor se stává lesem, savanou, džunglí a tělo v něm V.I.P. persónou.

(z katalogu FotoFrame 7)

Osobnost zvířete, podmaňujícího si svoje teritorium. Sterilní prostor se stává lesem, savanou, džunglí a tělo v něm V.I.P. persónou.

(z katalogu FotoFrame 7)

Osobnost zvířete, podmaňujícího si svoje teritorium. Sterilní prostor se stává lesem, savanou, džunglí a tělo v něm V.I.P. persónou.

(z katalogu FotoFrame 7)

Osobnost zvířete, podmaňujícího si svoje teritorium. Sterilní prostor se stává lesem, savanou, džunglí a tělo v něm V.I.P. persónou.

(z katalogu FotoFrame 7)

Osobnost zvířete, podmaňujícího si svoje teritorium. Sterilní prostor se stává lesem, savanou, džunglí a tělo v něm V.I.P. persónou.

(z katalogu FotoFrame 7)

Osobnost zvířete, podmaňujícího si svoje teritorium. Sterilní prostor se stává lesem, savanou, džunglí a tělo v něm V.I.P. persónou.

(z katalogu FotoFrame 7)

Osobnost zvířete, podmaňujícího si svoje teritorium. Sterilní prostor se stává lesem, savanou, džunglí a tělo v něm V.I.P. persónou.

(z katalogu FotoFrame 7)