Punctum Collection (2013 – 2015)
Punctum Collection (2013 – 2015)
Roland Barthes ve své knize Světlá komora definoval v pojmy, které určují divákův přístup k fotografickému obrazu: studium a punktum. Studium označuje společenskou a obsahovou interpretaci obrazu, která je u většiny pozorovatelů ze stejné kultury velmi podobná. Punktum naopak označuje osobní dojem z obrazu. Ten je pro každého diváka samozřejmě jiný: určuje jej osobní zkušenost a vztah k objetu (nebo osobě) obsaženém na snímku. Díky punktu působí na diváka každý snímek rozdílně, někoho silně osloví, někdo se nad ním ani nepozastaví.
Černobílé snímky zátiší a krajin zaznamenávám již od roku 2011. K těmto záběrům přistupuji zcela intuitivně. Záměrně je nevyhledávám, fotoaparát mám však téměř stále u sebe. Když se pohybuji krajinou, nebo na něčem pracuji, občas mě ze zamyšlení vytrhne pohled, který mě zastaví a upoutá. To je podle mého názoru punktum (toto pojmenování jsem nalezl až několik let od prvních snímků cyklu). Pohled zaznamenám a pokračuji v cestě či práci. Po vyvolání filmu (často to bývá delší časový úsek, díky kterému zapomenu, co film vůbec obsahuje) zjišťuji, že některé z těchto vizuálních zážitků jsou nezaznamenatelné (nebo se mi prostě jen nepovedly), některé pro mě však fungují i na fotografii. K zaznamenávání mi napomáhá kinofilmový fotoaparát se základním, tj. 50 mm objektivem: ten je velmi blízký perspektivě pohledu lidského oka.
Výsledné fotografie jsou v naprosté většině případů liduprázdné. Člověk v nich však hraje významnou roli, velmi často zobrazují důsledek lidské činnosti. Dobu, kdy už člověk odešel, nechal však po sobě stopu. Ta mě zaujme nejčastěji v lesní krajině, na okrajích lidského osídlení nebo už mimo ně, kde se občas pohybuji. Mimo záznamy lidské činnosti se občas jedná i o záběry krajiny bez jasné přítomnosti člověka. Ten zde má však vliv na vše, proto o jeho přítomnosti nelze pochybovat. Ve většině případů můj pohled upoutají zcela obyčejné, všední banality. Nic zvláštního, to mě na nich baví. Šedivá nuda všedního dne.
Postupem času jsem si začal všímat, že některé z mých snímků jsou obsahově dost podobné snímkům jiných českých autorů. Nejedná se o záměr, vždy to zjišťuji až dodatečně (a náhodou), vždy ke svému úžasu. Dlouhou dobu (dlouho před prvním fotoaparátem) jsem znal pouze pár fotografů umělců. Všichni pracovali s černobílou fotografií, dlouhou dobu pro mě byli jediným příkladem umělecké fotografie. Nepamatuji si příliš mnoho konkrétních snímků, věřím ale, že je mám někde v hloubi mozku uloženy. To může být důvod, proč mě právě ten konkrétní pohled upoutá. Je to přirozeně vybudovaný pohled na svět, který se formoval v době, kdy jsem o fotografii neměl ani ponětí.
Matěj Skalický
Bakalářská práce (2015)
Zavřít ×
Roland Barthes ve své knize Světlá komora definoval v pojmy, které určují divákův přístup k fotografickému obrazu: studium a punktum. Studium označuje společenskou a obsahovou interpretaci obrazu, která je u většiny pozorovatelů ze stejné kultury velmi podobná. Punktum naopak označuje osobní dojem z obrazu. Ten je pro každého diváka samozřejmě jiný: určuje jej osobní zkušenost a vztah k objetu (nebo osobě) obsaženém na snímku. Díky punktu působí na diváka každý snímek rozdílně, někoho silně osloví, někdo se nad ním ani nepozastaví.
Černobílé snímky zátiší a krajin zaznamenávám již od roku 2011. K těmto záběrům přistupuji zcela intuitivně. Záměrně je nevyhledávám, fotoaparát mám však téměř stále u sebe. Když se pohybuji krajinou, nebo na něčem pracuji, občas mě ze zamyšlení vytrhne pohled, který mě zastaví a upoutá. To je podle mého názoru punktum (toto pojmenování jsem nalezl až několik let od prvních snímků cyklu). Pohled zaznamenám a pokračuji v cestě či práci. Po vyvolání filmu (často to bývá delší časový úsek, díky kterému zapomenu, co film vůbec obsahuje) zjišťuji, že některé z těchto vizuálních zážitků jsou nezaznamenatelné (nebo se mi prostě jen nepovedly), některé pro mě však fungují i na fotografii. K zaznamenávání mi napomáhá kinofilmový fotoaparát se základním, tj. 50 mm objektivem: ten je velmi blízký perspektivě pohledu lidského oka.
Výsledné fotografie jsou v naprosté většině případů liduprázdné. Člověk v nich však hraje významnou roli, velmi často zobrazují důsledek lidské činnosti. Dobu, kdy už člověk odešel, nechal však po sobě stopu. Ta mě zaujme nejčastěji v lesní krajině, na okrajích lidského osídlení nebo už mimo ně, kde se občas pohybuji. Mimo záznamy lidské činnosti se občas jedná i o záběry krajiny bez jasné přítomnosti člověka. Ten zde má však vliv na vše, proto o jeho přítomnosti nelze pochybovat. Ve většině případů můj pohled upoutají zcela obyčejné, všední banality. Nic zvláštního, to mě na nich baví. Šedivá nuda všedního dne.
Postupem času jsem si začal všímat, že některé z mých snímků jsou obsahově dost podobné snímkům jiných českých autorů. Nejedná se o záměr, vždy to zjišťuji až dodatečně (a náhodou), vždy ke svému úžasu. Dlouhou dobu (dlouho před prvním fotoaparátem) jsem znal pouze pár fotografů umělců. Všichni pracovali s černobílou fotografií, dlouhou dobu pro mě byli jediným příkladem umělecké fotografie. Nepamatuji si příliš mnoho konkrétních snímků, věřím ale, že je mám někde v hloubi mozku uloženy. To může být důvod, proč mě právě ten konkrétní pohled upoutá. Je to přirozeně vybudovaný pohled na svět, který se formoval v době, kdy jsem o fotografii neměl ani ponětí.
Matěj Skalický
Bakalářská práce (2015)
Zavřít ×
Roland Barthes ve své knize Světlá komora definoval v pojmy, které určují divákův přístup k fotografickému obrazu: studium a punktum. Studium označuje společenskou a obsahovou interpretaci obrazu, která je u většiny pozorovatelů ze stejné kultury velmi podobná. Punktum naopak označuje osobní dojem z obrazu. Ten je pro každého diváka samozřejmě jiný: určuje jej osobní zkušenost a vztah k objetu (nebo osobě) obsaženém na snímku. Díky punktu působí na diváka každý snímek rozdílně, někoho silně osloví, někdo se nad ním ani nepozastaví.
Černobílé snímky zátiší a krajin zaznamenávám již od roku 2011. K těmto záběrům přistupuji zcela intuitivně. Záměrně je nevyhledávám, fotoaparát mám však téměř stále u sebe. Když se pohybuji krajinou, nebo na něčem pracuji, občas mě ze zamyšlení vytrhne pohled, který mě zastaví a upoutá. To je podle mého názoru punktum (toto pojmenování jsem nalezl až několik let od prvních snímků cyklu). Pohled zaznamenám a pokračuji v cestě či práci. Po vyvolání filmu (často to bývá delší časový úsek, díky kterému zapomenu, co film vůbec obsahuje) zjišťuji, že některé z těchto vizuálních zážitků jsou nezaznamenatelné (nebo se mi prostě jen nepovedly), některé pro mě však fungují i na fotografii. K zaznamenávání mi napomáhá kinofilmový fotoaparát se základním, tj. 50 mm objektivem: ten je velmi blízký perspektivě pohledu lidského oka.
Výsledné fotografie jsou v naprosté většině případů liduprázdné. Člověk v nich však hraje významnou roli, velmi často zobrazují důsledek lidské činnosti. Dobu, kdy už člověk odešel, nechal však po sobě stopu. Ta mě zaujme nejčastěji v lesní krajině, na okrajích lidského osídlení nebo už mimo ně, kde se občas pohybuji. Mimo záznamy lidské činnosti se občas jedná i o záběry krajiny bez jasné přítomnosti člověka. Ten zde má však vliv na vše, proto o jeho přítomnosti nelze pochybovat. Ve většině případů můj pohled upoutají zcela obyčejné, všední banality. Nic zvláštního, to mě na nich baví. Šedivá nuda všedního dne.
Postupem času jsem si začal všímat, že některé z mých snímků jsou obsahově dost podobné snímkům jiných českých autorů. Nejedná se o záměr, vždy to zjišťuji až dodatečně (a náhodou), vždy ke svému úžasu. Dlouhou dobu (dlouho před prvním fotoaparátem) jsem znal pouze pár fotografů umělců. Všichni pracovali s černobílou fotografií, dlouhou dobu pro mě byli jediným příkladem umělecké fotografie. Nepamatuji si příliš mnoho konkrétních snímků, věřím ale, že je mám někde v hloubi mozku uloženy. To může být důvod, proč mě právě ten konkrétní pohled upoutá. Je to přirozeně vybudovaný pohled na svět, který se formoval v době, kdy jsem o fotografii neměl ani ponětí.
Matěj Skalický
Bakalářská práce (2015)
Zavřít ×
Roland Barthes ve své knize Světlá komora definoval v pojmy, které určují divákův přístup k fotografickému obrazu: studium a punktum. Studium označuje společenskou a obsahovou interpretaci obrazu, která je u většiny pozorovatelů ze stejné kultury velmi podobná. Punktum naopak označuje osobní dojem z obrazu. Ten je pro každého diváka samozřejmě jiný: určuje jej osobní zkušenost a vztah k objetu (nebo osobě) obsaženém na snímku. Díky punktu působí na diváka každý snímek rozdílně, někoho silně osloví, někdo se nad ním ani nepozastaví.
Černobílé snímky zátiší a krajin zaznamenávám již od roku 2011. K těmto záběrům přistupuji zcela intuitivně. Záměrně je nevyhledávám, fotoaparát mám však téměř stále u sebe. Když se pohybuji krajinou, nebo na něčem pracuji, občas mě ze zamyšlení vytrhne pohled, který mě zastaví a upoutá. To je podle mého názoru punktum (toto pojmenování jsem nalezl až několik let od prvních snímků cyklu). Pohled zaznamenám a pokračuji v cestě či práci. Po vyvolání filmu (často to bývá delší časový úsek, díky kterému zapomenu, co film vůbec obsahuje) zjišťuji, že některé z těchto vizuálních zážitků jsou nezaznamenatelné (nebo se mi prostě jen nepovedly), některé pro mě však fungují i na fotografii. K zaznamenávání mi napomáhá kinofilmový fotoaparát se základním, tj. 50 mm objektivem: ten je velmi blízký perspektivě pohledu lidského oka.
Výsledné fotografie jsou v naprosté většině případů liduprázdné. Člověk v nich však hraje významnou roli, velmi často zobrazují důsledek lidské činnosti. Dobu, kdy už člověk odešel, nechal však po sobě stopu. Ta mě zaujme nejčastěji v lesní krajině, na okrajích lidského osídlení nebo už mimo ně, kde se občas pohybuji. Mimo záznamy lidské činnosti se občas jedná i o záběry krajiny bez jasné přítomnosti člověka. Ten zde má však vliv na vše, proto o jeho přítomnosti nelze pochybovat. Ve většině případů můj pohled upoutají zcela obyčejné, všední banality. Nic zvláštního, to mě na nich baví. Šedivá nuda všedního dne.
Postupem času jsem si začal všímat, že některé z mých snímků jsou obsahově dost podobné snímkům jiných českých autorů. Nejedná se o záměr, vždy to zjišťuji až dodatečně (a náhodou), vždy ke svému úžasu. Dlouhou dobu (dlouho před prvním fotoaparátem) jsem znal pouze pár fotografů umělců. Všichni pracovali s černobílou fotografií, dlouhou dobu pro mě byli jediným příkladem umělecké fotografie. Nepamatuji si příliš mnoho konkrétních snímků, věřím ale, že je mám někde v hloubi mozku uloženy. To může být důvod, proč mě právě ten konkrétní pohled upoutá. Je to přirozeně vybudovaný pohled na svět, který se formoval v době, kdy jsem o fotografii neměl ani ponětí.
Matěj Skalický
Bakalářská práce (2015)
Zavřít ×
Roland Barthes ve své knize Světlá komora definoval v pojmy, které určují divákův přístup k fotografickému obrazu: studium a punktum. Studium označuje společenskou a obsahovou interpretaci obrazu, která je u většiny pozorovatelů ze stejné kultury velmi podobná. Punktum naopak označuje osobní dojem z obrazu. Ten je pro každého diváka samozřejmě jiný: určuje jej osobní zkušenost a vztah k objetu (nebo osobě) obsaženém na snímku. Díky punktu působí na diváka každý snímek rozdílně, někoho silně osloví, někdo se nad ním ani nepozastaví.
Černobílé snímky zátiší a krajin zaznamenávám již od roku 2011. K těmto záběrům přistupuji zcela intuitivně. Záměrně je nevyhledávám, fotoaparát mám však téměř stále u sebe. Když se pohybuji krajinou, nebo na něčem pracuji, občas mě ze zamyšlení vytrhne pohled, který mě zastaví a upoutá. To je podle mého názoru punktum (toto pojmenování jsem nalezl až několik let od prvních snímků cyklu). Pohled zaznamenám a pokračuji v cestě či práci. Po vyvolání filmu (často to bývá delší časový úsek, díky kterému zapomenu, co film vůbec obsahuje) zjišťuji, že některé z těchto vizuálních zážitků jsou nezaznamenatelné (nebo se mi prostě jen nepovedly), některé pro mě však fungují i na fotografii. K zaznamenávání mi napomáhá kinofilmový fotoaparát se základním, tj. 50 mm objektivem: ten je velmi blízký perspektivě pohledu lidského oka.
Výsledné fotografie jsou v naprosté většině případů liduprázdné. Člověk v nich však hraje významnou roli, velmi často zobrazují důsledek lidské činnosti. Dobu, kdy už člověk odešel, nechal však po sobě stopu. Ta mě zaujme nejčastěji v lesní krajině, na okrajích lidského osídlení nebo už mimo ně, kde se občas pohybuji. Mimo záznamy lidské činnosti se občas jedná i o záběry krajiny bez jasné přítomnosti člověka. Ten zde má však vliv na vše, proto o jeho přítomnosti nelze pochybovat. Ve většině případů můj pohled upoutají zcela obyčejné, všední banality. Nic zvláštního, to mě na nich baví. Šedivá nuda všedního dne.
Postupem času jsem si začal všímat, že některé z mých snímků jsou obsahově dost podobné snímkům jiných českých autorů. Nejedná se o záměr, vždy to zjišťuji až dodatečně (a náhodou), vždy ke svému úžasu. Dlouhou dobu (dlouho před prvním fotoaparátem) jsem znal pouze pár fotografů umělců. Všichni pracovali s černobílou fotografií, dlouhou dobu pro mě byli jediným příkladem umělecké fotografie. Nepamatuji si příliš mnoho konkrétních snímků, věřím ale, že je mám někde v hloubi mozku uloženy. To může být důvod, proč mě právě ten konkrétní pohled upoutá. Je to přirozeně vybudovaný pohled na svět, který se formoval v době, kdy jsem o fotografii neměl ani ponětí.
Matěj Skalický
Bakalářská práce (2015)
Zavřít ×
Roland Barthes ve své knize Světlá komora definoval v pojmy, které určují divákův přístup k fotografickému obrazu: studium a punktum. Studium označuje společenskou a obsahovou interpretaci obrazu, která je u většiny pozorovatelů ze stejné kultury velmi podobná. Punktum naopak označuje osobní dojem z obrazu. Ten je pro každého diváka samozřejmě jiný: určuje jej osobní zkušenost a vztah k objetu (nebo osobě) obsaženém na snímku. Díky punktu působí na diváka každý snímek rozdílně, někoho silně osloví, někdo se nad ním ani nepozastaví.
Černobílé snímky zátiší a krajin zaznamenávám již od roku 2011. K těmto záběrům přistupuji zcela intuitivně. Záměrně je nevyhledávám, fotoaparát mám však téměř stále u sebe. Když se pohybuji krajinou, nebo na něčem pracuji, občas mě ze zamyšlení vytrhne pohled, který mě zastaví a upoutá. To je podle mého názoru punktum (toto pojmenování jsem nalezl až několik let od prvních snímků cyklu). Pohled zaznamenám a pokračuji v cestě či práci. Po vyvolání filmu (často to bývá delší časový úsek, díky kterému zapomenu, co film vůbec obsahuje) zjišťuji, že některé z těchto vizuálních zážitků jsou nezaznamenatelné (nebo se mi prostě jen nepovedly), některé pro mě však fungují i na fotografii. K zaznamenávání mi napomáhá kinofilmový fotoaparát se základním, tj. 50 mm objektivem: ten je velmi blízký perspektivě pohledu lidského oka.
Výsledné fotografie jsou v naprosté většině případů liduprázdné. Člověk v nich však hraje významnou roli, velmi často zobrazují důsledek lidské činnosti. Dobu, kdy už člověk odešel, nechal však po sobě stopu. Ta mě zaujme nejčastěji v lesní krajině, na okrajích lidského osídlení nebo už mimo ně, kde se občas pohybuji. Mimo záznamy lidské činnosti se občas jedná i o záběry krajiny bez jasné přítomnosti člověka. Ten zde má však vliv na vše, proto o jeho přítomnosti nelze pochybovat. Ve většině případů můj pohled upoutají zcela obyčejné, všední banality. Nic zvláštního, to mě na nich baví. Šedivá nuda všedního dne.
Postupem času jsem si začal všímat, že některé z mých snímků jsou obsahově dost podobné snímkům jiných českých autorů. Nejedná se o záměr, vždy to zjišťuji až dodatečně (a náhodou), vždy ke svému úžasu. Dlouhou dobu (dlouho před prvním fotoaparátem) jsem znal pouze pár fotografů umělců. Všichni pracovali s černobílou fotografií, dlouhou dobu pro mě byli jediným příkladem umělecké fotografie. Nepamatuji si příliš mnoho konkrétních snímků, věřím ale, že je mám někde v hloubi mozku uloženy. To může být důvod, proč mě právě ten konkrétní pohled upoutá. Je to přirozeně vybudovaný pohled na svět, který se formoval v době, kdy jsem o fotografii neměl ani ponětí.
Matěj Skalický
Bakalářská práce (2015)
Zavřít ×
Roland Barthes ve své knize Světlá komora definoval v pojmy, které určují divákův přístup k fotografickému obrazu: studium a punktum. Studium označuje společenskou a obsahovou interpretaci obrazu, která je u většiny pozorovatelů ze stejné kultury velmi podobná. Punktum naopak označuje osobní dojem z obrazu. Ten je pro každého diváka samozřejmě jiný: určuje jej osobní zkušenost a vztah k objetu (nebo osobě) obsaženém na snímku. Díky punktu působí na diváka každý snímek rozdílně, někoho silně osloví, někdo se nad ním ani nepozastaví.
Černobílé snímky zátiší a krajin zaznamenávám již od roku 2011. K těmto záběrům přistupuji zcela intuitivně. Záměrně je nevyhledávám, fotoaparát mám však téměř stále u sebe. Když se pohybuji krajinou, nebo na něčem pracuji, občas mě ze zamyšlení vytrhne pohled, který mě zastaví a upoutá. To je podle mého názoru punktum (toto pojmenování jsem nalezl až několik let od prvních snímků cyklu). Pohled zaznamenám a pokračuji v cestě či práci. Po vyvolání filmu (často to bývá delší časový úsek, díky kterému zapomenu, co film vůbec obsahuje) zjišťuji, že některé z těchto vizuálních zážitků jsou nezaznamenatelné (nebo se mi prostě jen nepovedly), některé pro mě však fungují i na fotografii. K zaznamenávání mi napomáhá kinofilmový fotoaparát se základním, tj. 50 mm objektivem: ten je velmi blízký perspektivě pohledu lidského oka.
Výsledné fotografie jsou v naprosté většině případů liduprázdné. Člověk v nich však hraje významnou roli, velmi často zobrazují důsledek lidské činnosti. Dobu, kdy už člověk odešel, nechal však po sobě stopu. Ta mě zaujme nejčastěji v lesní krajině, na okrajích lidského osídlení nebo už mimo ně, kde se občas pohybuji. Mimo záznamy lidské činnosti se občas jedná i o záběry krajiny bez jasné přítomnosti člověka. Ten zde má však vliv na vše, proto o jeho přítomnosti nelze pochybovat. Ve většině případů můj pohled upoutají zcela obyčejné, všední banality. Nic zvláštního, to mě na nich baví. Šedivá nuda všedního dne.
Postupem času jsem si začal všímat, že některé z mých snímků jsou obsahově dost podobné snímkům jiných českých autorů. Nejedná se o záměr, vždy to zjišťuji až dodatečně (a náhodou), vždy ke svému úžasu. Dlouhou dobu (dlouho před prvním fotoaparátem) jsem znal pouze pár fotografů umělců. Všichni pracovali s černobílou fotografií, dlouhou dobu pro mě byli jediným příkladem umělecké fotografie. Nepamatuji si příliš mnoho konkrétních snímků, věřím ale, že je mám někde v hloubi mozku uloženy. To může být důvod, proč mě právě ten konkrétní pohled upoutá. Je to přirozeně vybudovaný pohled na svět, který se formoval v době, kdy jsem o fotografii neměl ani ponětí.
Matěj Skalický
Bakalářská práce (2015)
Zavřít ×
Roland Barthes ve své knize Světlá komora definoval v pojmy, které určují divákův přístup k fotografickému obrazu: studium a punktum. Studium označuje společenskou a obsahovou interpretaci obrazu, která je u většiny pozorovatelů ze stejné kultury velmi podobná. Punktum naopak označuje osobní dojem z obrazu. Ten je pro každého diváka samozřejmě jiný: určuje jej osobní zkušenost a vztah k objetu (nebo osobě) obsaženém na snímku. Díky punktu působí na diváka každý snímek rozdílně, někoho silně osloví, někdo se nad ním ani nepozastaví.
Černobílé snímky zátiší a krajin zaznamenávám již od roku 2011. K těmto záběrům přistupuji zcela intuitivně. Záměrně je nevyhledávám, fotoaparát mám však téměř stále u sebe. Když se pohybuji krajinou, nebo na něčem pracuji, občas mě ze zamyšlení vytrhne pohled, který mě zastaví a upoutá. To je podle mého názoru punktum (toto pojmenování jsem nalezl až několik let od prvních snímků cyklu). Pohled zaznamenám a pokračuji v cestě či práci. Po vyvolání filmu (často to bývá delší časový úsek, díky kterému zapomenu, co film vůbec obsahuje) zjišťuji, že některé z těchto vizuálních zážitků jsou nezaznamenatelné (nebo se mi prostě jen nepovedly), některé pro mě však fungují i na fotografii. K zaznamenávání mi napomáhá kinofilmový fotoaparát se základním, tj. 50 mm objektivem: ten je velmi blízký perspektivě pohledu lidského oka.
Výsledné fotografie jsou v naprosté většině případů liduprázdné. Člověk v nich však hraje významnou roli, velmi často zobrazují důsledek lidské činnosti. Dobu, kdy už člověk odešel, nechal však po sobě stopu. Ta mě zaujme nejčastěji v lesní krajině, na okrajích lidského osídlení nebo už mimo ně, kde se občas pohybuji. Mimo záznamy lidské činnosti se občas jedná i o záběry krajiny bez jasné přítomnosti člověka. Ten zde má však vliv na vše, proto o jeho přítomnosti nelze pochybovat. Ve většině případů můj pohled upoutají zcela obyčejné, všední banality. Nic zvláštního, to mě na nich baví. Šedivá nuda všedního dne.
Postupem času jsem si začal všímat, že některé z mých snímků jsou obsahově dost podobné snímkům jiných českých autorů. Nejedná se o záměr, vždy to zjišťuji až dodatečně (a náhodou), vždy ke svému úžasu. Dlouhou dobu (dlouho před prvním fotoaparátem) jsem znal pouze pár fotografů umělců. Všichni pracovali s černobílou fotografií, dlouhou dobu pro mě byli jediným příkladem umělecké fotografie. Nepamatuji si příliš mnoho konkrétních snímků, věřím ale, že je mám někde v hloubi mozku uloženy. To může být důvod, proč mě právě ten konkrétní pohled upoutá. Je to přirozeně vybudovaný pohled na svět, který se formoval v době, kdy jsem o fotografii neměl ani ponětí.
Matěj Skalický
Bakalářská práce (2015)
Zavřít ×
Roland Barthes ve své knize Světlá komora definoval v pojmy, které určují divákův přístup k fotografickému obrazu: studium a punktum. Studium označuje společenskou a obsahovou interpretaci obrazu, která je u většiny pozorovatelů ze stejné kultury velmi podobná. Punktum naopak označuje osobní dojem z obrazu. Ten je pro každého diváka samozřejmě jiný: určuje jej osobní zkušenost a vztah k objetu (nebo osobě) obsaženém na snímku. Díky punktu působí na diváka každý snímek rozdílně, někoho silně osloví, někdo se nad ním ani nepozastaví.
Černobílé snímky zátiší a krajin zaznamenávám již od roku 2011. K těmto záběrům přistupuji zcela intuitivně. Záměrně je nevyhledávám, fotoaparát mám však téměř stále u sebe. Když se pohybuji krajinou, nebo na něčem pracuji, občas mě ze zamyšlení vytrhne pohled, který mě zastaví a upoutá. To je podle mého názoru punktum (toto pojmenování jsem nalezl až několik let od prvních snímků cyklu). Pohled zaznamenám a pokračuji v cestě či práci. Po vyvolání filmu (často to bývá delší časový úsek, díky kterému zapomenu, co film vůbec obsahuje) zjišťuji, že některé z těchto vizuálních zážitků jsou nezaznamenatelné (nebo se mi prostě jen nepovedly), některé pro mě však fungují i na fotografii. K zaznamenávání mi napomáhá kinofilmový fotoaparát se základním, tj. 50 mm objektivem: ten je velmi blízký perspektivě pohledu lidského oka.
Výsledné fotografie jsou v naprosté většině případů liduprázdné. Člověk v nich však hraje významnou roli, velmi často zobrazují důsledek lidské činnosti. Dobu, kdy už člověk odešel, nechal však po sobě stopu. Ta mě zaujme nejčastěji v lesní krajině, na okrajích lidského osídlení nebo už mimo ně, kde se občas pohybuji. Mimo záznamy lidské činnosti se občas jedná i o záběry krajiny bez jasné přítomnosti člověka. Ten zde má však vliv na vše, proto o jeho přítomnosti nelze pochybovat. Ve většině případů můj pohled upoutají zcela obyčejné, všední banality. Nic zvláštního, to mě na nich baví. Šedivá nuda všedního dne.
Postupem času jsem si začal všímat, že některé z mých snímků jsou obsahově dost podobné snímkům jiných českých autorů. Nejedná se o záměr, vždy to zjišťuji až dodatečně (a náhodou), vždy ke svému úžasu. Dlouhou dobu (dlouho před prvním fotoaparátem) jsem znal pouze pár fotografů umělců. Všichni pracovali s černobílou fotografií, dlouhou dobu pro mě byli jediným příkladem umělecké fotografie. Nepamatuji si příliš mnoho konkrétních snímků, věřím ale, že je mám někde v hloubi mozku uloženy. To může být důvod, proč mě právě ten konkrétní pohled upoutá. Je to přirozeně vybudovaný pohled na svět, který se formoval v době, kdy jsem o fotografii neměl ani ponětí.
Matěj Skalický
Bakalářská práce (2015)
Zavřít ×
Roland Barthes ve své knize Světlá komora definoval v pojmy, které určují divákův přístup k fotografickému obrazu: studium a punktum. Studium označuje společenskou a obsahovou interpretaci obrazu, která je u většiny pozorovatelů ze stejné kultury velmi podobná. Punktum naopak označuje osobní dojem z obrazu. Ten je pro každého diváka samozřejmě jiný: určuje jej osobní zkušenost a vztah k objetu (nebo osobě) obsaženém na snímku. Díky punktu působí na diváka každý snímek rozdílně, někoho silně osloví, někdo se nad ním ani nepozastaví.
Černobílé snímky zátiší a krajin zaznamenávám již od roku 2011. K těmto záběrům přistupuji zcela intuitivně. Záměrně je nevyhledávám, fotoaparát mám však téměř stále u sebe. Když se pohybuji krajinou, nebo na něčem pracuji, občas mě ze zamyšlení vytrhne pohled, který mě zastaví a upoutá. To je podle mého názoru punktum (toto pojmenování jsem nalezl až několik let od prvních snímků cyklu). Pohled zaznamenám a pokračuji v cestě či práci. Po vyvolání filmu (často to bývá delší časový úsek, díky kterému zapomenu, co film vůbec obsahuje) zjišťuji, že některé z těchto vizuálních zážitků jsou nezaznamenatelné (nebo se mi prostě jen nepovedly), některé pro mě však fungují i na fotografii. K zaznamenávání mi napomáhá kinofilmový fotoaparát se základním, tj. 50 mm objektivem: ten je velmi blízký perspektivě pohledu lidského oka.
Výsledné fotografie jsou v naprosté většině případů liduprázdné. Člověk v nich však hraje významnou roli, velmi často zobrazují důsledek lidské činnosti. Dobu, kdy už člověk odešel, nechal však po sobě stopu. Ta mě zaujme nejčastěji v lesní krajině, na okrajích lidského osídlení nebo už mimo ně, kde se občas pohybuji. Mimo záznamy lidské činnosti se občas jedná i o záběry krajiny bez jasné přítomnosti člověka. Ten zde má však vliv na vše, proto o jeho přítomnosti nelze pochybovat. Ve většině případů můj pohled upoutají zcela obyčejné, všední banality. Nic zvláštního, to mě na nich baví. Šedivá nuda všedního dne.
Postupem času jsem si začal všímat, že některé z mých snímků jsou obsahově dost podobné snímkům jiných českých autorů. Nejedná se o záměr, vždy to zjišťuji až dodatečně (a náhodou), vždy ke svému úžasu. Dlouhou dobu (dlouho před prvním fotoaparátem) jsem znal pouze pár fotografů umělců. Všichni pracovali s černobílou fotografií, dlouhou dobu pro mě byli jediným příkladem umělecké fotografie. Nepamatuji si příliš mnoho konkrétních snímků, věřím ale, že je mám někde v hloubi mozku uloženy. To může být důvod, proč mě právě ten konkrétní pohled upoutá. Je to přirozeně vybudovaný pohled na svět, který se formoval v době, kdy jsem o fotografii neměl ani ponětí.
Matěj Skalický
Bakalářská práce (2015)
Zavřít ×
Roland Barthes ve své knize Světlá komora definoval v pojmy, které určují divákův přístup k fotografickému obrazu: studium a punktum. Studium označuje společenskou a obsahovou interpretaci obrazu, která je u většiny pozorovatelů ze stejné kultury velmi podobná. Punktum naopak označuje osobní dojem z obrazu. Ten je pro každého diváka samozřejmě jiný: určuje jej osobní zkušenost a vztah k objetu (nebo osobě) obsaženém na snímku. Díky punktu působí na diváka každý snímek rozdílně, někoho silně osloví, někdo se nad ním ani nepozastaví.
Černobílé snímky zátiší a krajin zaznamenávám již od roku 2011. K těmto záběrům přistupuji zcela intuitivně. Záměrně je nevyhledávám, fotoaparát mám však téměř stále u sebe. Když se pohybuji krajinou, nebo na něčem pracuji, občas mě ze zamyšlení vytrhne pohled, který mě zastaví a upoutá. To je podle mého názoru punktum (toto pojmenování jsem nalezl až několik let od prvních snímků cyklu). Pohled zaznamenám a pokračuji v cestě či práci. Po vyvolání filmu (často to bývá delší časový úsek, díky kterému zapomenu, co film vůbec obsahuje) zjišťuji, že některé z těchto vizuálních zážitků jsou nezaznamenatelné (nebo se mi prostě jen nepovedly), některé pro mě však fungují i na fotografii. K zaznamenávání mi napomáhá kinofilmový fotoaparát se základním, tj. 50 mm objektivem: ten je velmi blízký perspektivě pohledu lidského oka.
Výsledné fotografie jsou v naprosté většině případů liduprázdné. Člověk v nich však hraje významnou roli, velmi často zobrazují důsledek lidské činnosti. Dobu, kdy už člověk odešel, nechal však po sobě stopu. Ta mě zaujme nejčastěji v lesní krajině, na okrajích lidského osídlení nebo už mimo ně, kde se občas pohybuji. Mimo záznamy lidské činnosti se občas jedná i o záběry krajiny bez jasné přítomnosti člověka. Ten zde má však vliv na vše, proto o jeho přítomnosti nelze pochybovat. Ve většině případů můj pohled upoutají zcela obyčejné, všední banality. Nic zvláštního, to mě na nich baví. Šedivá nuda všedního dne.
Postupem času jsem si začal všímat, že některé z mých snímků jsou obsahově dost podobné snímkům jiných českých autorů. Nejedná se o záměr, vždy to zjišťuji až dodatečně (a náhodou), vždy ke svému úžasu. Dlouhou dobu (dlouho před prvním fotoaparátem) jsem znal pouze pár fotografů umělců. Všichni pracovali s černobílou fotografií, dlouhou dobu pro mě byli jediným příkladem umělecké fotografie. Nepamatuji si příliš mnoho konkrétních snímků, věřím ale, že je mám někde v hloubi mozku uloženy. To může být důvod, proč mě právě ten konkrétní pohled upoutá. Je to přirozeně vybudovaný pohled na svět, který se formoval v době, kdy jsem o fotografii neměl ani ponětí.
Matěj Skalický
Bakalářská práce (2015)
Zavřít ×
Roland Barthes ve své knize Světlá komora definoval v pojmy, které určují divákův přístup k fotografickému obrazu: studium a punktum. Studium označuje společenskou a obsahovou interpretaci obrazu, která je u většiny pozorovatelů ze stejné kultury velmi podobná. Punktum naopak označuje osobní dojem z obrazu. Ten je pro každého diváka samozřejmě jiný: určuje jej osobní zkušenost a vztah k objetu (nebo osobě) obsaženém na snímku. Díky punktu působí na diváka každý snímek rozdílně, někoho silně osloví, někdo se nad ním ani nepozastaví.
Černobílé snímky zátiší a krajin zaznamenávám již od roku 2011. K těmto záběrům přistupuji zcela intuitivně. Záměrně je nevyhledávám, fotoaparát mám však téměř stále u sebe. Když se pohybuji krajinou, nebo na něčem pracuji, občas mě ze zamyšlení vytrhne pohled, který mě zastaví a upoutá. To je podle mého názoru punktum (toto pojmenování jsem nalezl až několik let od prvních snímků cyklu). Pohled zaznamenám a pokračuji v cestě či práci. Po vyvolání filmu (často to bývá delší časový úsek, díky kterému zapomenu, co film vůbec obsahuje) zjišťuji, že některé z těchto vizuálních zážitků jsou nezaznamenatelné (nebo se mi prostě jen nepovedly), některé pro mě však fungují i na fotografii. K zaznamenávání mi napomáhá kinofilmový fotoaparát se základním, tj. 50 mm objektivem: ten je velmi blízký perspektivě pohledu lidského oka.
Výsledné fotografie jsou v naprosté většině případů liduprázdné. Člověk v nich však hraje významnou roli, velmi často zobrazují důsledek lidské činnosti. Dobu, kdy už člověk odešel, nechal však po sobě stopu. Ta mě zaujme nejčastěji v lesní krajině, na okrajích lidského osídlení nebo už mimo ně, kde se občas pohybuji. Mimo záznamy lidské činnosti se občas jedná i o záběry krajiny bez jasné přítomnosti člověka. Ten zde má však vliv na vše, proto o jeho přítomnosti nelze pochybovat. Ve většině případů můj pohled upoutají zcela obyčejné, všední banality. Nic zvláštního, to mě na nich baví. Šedivá nuda všedního dne.
Postupem času jsem si začal všímat, že některé z mých snímků jsou obsahově dost podobné snímkům jiných českých autorů. Nejedná se o záměr, vždy to zjišťuji až dodatečně (a náhodou), vždy ke svému úžasu. Dlouhou dobu (dlouho před prvním fotoaparátem) jsem znal pouze pár fotografů umělců. Všichni pracovali s černobílou fotografií, dlouhou dobu pro mě byli jediným příkladem umělecké fotografie. Nepamatuji si příliš mnoho konkrétních snímků, věřím ale, že je mám někde v hloubi mozku uloženy. To může být důvod, proč mě právě ten konkrétní pohled upoutá. Je to přirozeně vybudovaný pohled na svět, který se formoval v době, kdy jsem o fotografii neměl ani ponětí.
Matěj Skalický
Bakalářská práce (2015)
Zavřít ×
Roland Barthes ve své knize Světlá komora definoval v pojmy, které určují divákův přístup k fotografickému obrazu: studium a punktum. Studium označuje společenskou a obsahovou interpretaci obrazu, která je u většiny pozorovatelů ze stejné kultury velmi podobná. Punktum naopak označuje osobní dojem z obrazu. Ten je pro každého diváka samozřejmě jiný: určuje jej osobní zkušenost a vztah k objetu (nebo osobě) obsaženém na snímku. Díky punktu působí na diváka každý snímek rozdílně, někoho silně osloví, někdo se nad ním ani nepozastaví.
Černobílé snímky zátiší a krajin zaznamenávám již od roku 2011. K těmto záběrům přistupuji zcela intuitivně. Záměrně je nevyhledávám, fotoaparát mám však téměř stále u sebe. Když se pohybuji krajinou, nebo na něčem pracuji, občas mě ze zamyšlení vytrhne pohled, který mě zastaví a upoutá. To je podle mého názoru punktum (toto pojmenování jsem nalezl až několik let od prvních snímků cyklu). Pohled zaznamenám a pokračuji v cestě či práci. Po vyvolání filmu (často to bývá delší časový úsek, díky kterému zapomenu, co film vůbec obsahuje) zjišťuji, že některé z těchto vizuálních zážitků jsou nezaznamenatelné (nebo se mi prostě jen nepovedly), některé pro mě však fungují i na fotografii. K zaznamenávání mi napomáhá kinofilmový fotoaparát se základním, tj. 50 mm objektivem: ten je velmi blízký perspektivě pohledu lidského oka.
Výsledné fotografie jsou v naprosté většině případů liduprázdné. Člověk v nich však hraje významnou roli, velmi často zobrazují důsledek lidské činnosti. Dobu, kdy už člověk odešel, nechal však po sobě stopu. Ta mě zaujme nejčastěji v lesní krajině, na okrajích lidského osídlení nebo už mimo ně, kde se občas pohybuji. Mimo záznamy lidské činnosti se občas jedná i o záběry krajiny bez jasné přítomnosti člověka. Ten zde má však vliv na vše, proto o jeho přítomnosti nelze pochybovat. Ve většině případů můj pohled upoutají zcela obyčejné, všední banality. Nic zvláštního, to mě na nich baví. Šedivá nuda všedního dne.
Postupem času jsem si začal všímat, že některé z mých snímků jsou obsahově dost podobné snímkům jiných českých autorů. Nejedná se o záměr, vždy to zjišťuji až dodatečně (a náhodou), vždy ke svému úžasu. Dlouhou dobu (dlouho před prvním fotoaparátem) jsem znal pouze pár fotografů umělců. Všichni pracovali s černobílou fotografií, dlouhou dobu pro mě byli jediným příkladem umělecké fotografie. Nepamatuji si příliš mnoho konkrétních snímků, věřím ale, že je mám někde v hloubi mozku uloženy. To může být důvod, proč mě právě ten konkrétní pohled upoutá. Je to přirozeně vybudovaný pohled na svět, který se formoval v době, kdy jsem o fotografii neměl ani ponětí.
Matěj Skalický
Bakalářská práce (2015)
Zavřít ×