Champions
Champions
Fandění je určitým skupinově prožívaným rituálem, který díky společnému cítění silných emocí vyvolává pocit smazávání hranic mezi jednotlivci, pomáhá tvořit komunitu, její identitu a sdílené symboly (vizuální ikony, emblémy, slova či gesta), skrz které fanoušci vyjadřují podporu svému týmu. Všichni zúčastnění, kteří se cítí být součástí tohoto celku, tyto symboly respektují a brání je mnohdy s šokující vervou proti outsiderům či odpadlíkům z vlastních řad. V průběhu fandění na stadionech spatřujeme ale také absurditu počínání – ono odhodlání bránit svůj tým a vyjadřování v množném čísle: „My jsme skórovali, my jsme vyhráli, my jsme šampioni.“ Ačkoliv žádný z diváků se na hře nepodílí, fandění vyvolává překvapivě silné prožitky procházející z emoční do fyzické oblasti. Vyplavené hormony štěstí, nahromaděná emocionální energie, pocity sebevědomí, radosti, síly, nadšení a rozhodnosti k jednání, dávají průchod základním pudům i zkratkovitému jednání.
Fotbalové fanouškovství a fandění můžeme vnímat v několika rovinách, jisté ale je, že rozhodně není statickou činností. Po dobu celého zápasu se odehrávají jeho více či méně organizované formy – zpěv chorálů, jednoduché tleskání, skákání nebo „mexické vlny“ přes celý stadion, které jsou oslavou pocitu rovnosti, sdílené identity i solidarity. Tento fotografický soubor odvrací zrak od dění na fotbalovém hřišti a soustředí se právě na výjevy v hledišti a na specifika fandění. Skrz detailní výřezy z fotografií nechává probleskovat momenty a fragmenty fyzické radosti i utrpení. Díky autentickým emocím, adorovaným symbolům i charakteristickým kompozicím působí fotografie mnohdy až jako sakrální obrazy. Náboženská dimenze je spoluvytvářena i samotným pocitem pospolitosti a komunity po celou dobu trvání zápasu i po něm, a také dlouhodobým a intenzivním vztahem ke klubu, silnou solidaritou a bráněním klubových symbolů. I na vztah fanouška k tomu, co uctívá, můžeme pohlížet jako na určitou formu náboženského rituálu, nehledě jen na předmět tohoto uctívání, neboť už i samotná cesta na zápas je jakýmsi fyzickým i myšlenkovým přesunem z každodennosti do posvátnosti fotbalového světa.
Pavel Juřík
Diplomová práce (2017)
Zavřít ×
Fandění je určitým skupinově prožívaným rituálem, který díky společnému cítění silných emocí vyvolává pocit smazávání hranic mezi jednotlivci, pomáhá tvořit komunitu, její identitu a sdílené symboly (vizuální ikony, emblémy, slova či gesta), skrz které fanoušci vyjadřují podporu svému týmu. Všichni zúčastnění, kteří se cítí být součástí tohoto celku, tyto symboly respektují a brání je mnohdy s šokující vervou proti outsiderům či odpadlíkům z vlastních řad. V průběhu fandění na stadionech spatřujeme ale také absurditu počínání – ono odhodlání bránit svůj tým a vyjadřování v množném čísle: „My jsme skórovali, my jsme vyhráli, my jsme šampioni.“ Ačkoliv žádný z diváků se na hře nepodílí, fandění vyvolává překvapivě silné prožitky procházející z emoční do fyzické oblasti. Vyplavené hormony štěstí, nahromaděná emocionální energie, pocity sebevědomí, radosti, síly, nadšení a rozhodnosti k jednání, dávají průchod základním pudům i zkratkovitému jednání.
Fotbalové fanouškovství a fandění můžeme vnímat v několika rovinách, jisté ale je, že rozhodně není statickou činností. Po dobu celého zápasu se odehrávají jeho více či méně organizované formy – zpěv chorálů, jednoduché tleskání, skákání nebo „mexické vlny“ přes celý stadion, které jsou oslavou pocitu rovnosti, sdílené identity i solidarity. Tento fotografický soubor odvrací zrak od dění na fotbalovém hřišti a soustředí se právě na výjevy v hledišti a na specifika fandění. Skrz detailní výřezy z fotografií nechává probleskovat momenty a fragmenty fyzické radosti i utrpení. Díky autentickým emocím, adorovaným symbolům i charakteristickým kompozicím působí fotografie mnohdy až jako sakrální obrazy. Náboženská dimenze je spoluvytvářena i samotným pocitem pospolitosti a komunity po celou dobu trvání zápasu i po něm, a také dlouhodobým a intenzivním vztahem ke klubu, silnou solidaritou a bráněním klubových symbolů. I na vztah fanouška k tomu, co uctívá, můžeme pohlížet jako na určitou formu náboženského rituálu, nehledě jen na předmět tohoto uctívání, neboť už i samotná cesta na zápas je jakýmsi fyzickým i myšlenkovým přesunem z každodennosti do posvátnosti fotbalového světa.
Pavel Juřík
Diplomová práce (2017)
Zavřít ×
Fandění je určitým skupinově prožívaným rituálem, který díky společnému cítění silných emocí vyvolává pocit smazávání hranic mezi jednotlivci, pomáhá tvořit komunitu, její identitu a sdílené symboly (vizuální ikony, emblémy, slova či gesta), skrz které fanoušci vyjadřují podporu svému týmu. Všichni zúčastnění, kteří se cítí být součástí tohoto celku, tyto symboly respektují a brání je mnohdy s šokující vervou proti outsiderům či odpadlíkům z vlastních řad. V průběhu fandění na stadionech spatřujeme ale také absurditu počínání – ono odhodlání bránit svůj tým a vyjadřování v množném čísle: „My jsme skórovali, my jsme vyhráli, my jsme šampioni.“ Ačkoliv žádný z diváků se na hře nepodílí, fandění vyvolává překvapivě silné prožitky procházející z emoční do fyzické oblasti. Vyplavené hormony štěstí, nahromaděná emocionální energie, pocity sebevědomí, radosti, síly, nadšení a rozhodnosti k jednání, dávají průchod základním pudům i zkratkovitému jednání.
Fotbalové fanouškovství a fandění můžeme vnímat v několika rovinách, jisté ale je, že rozhodně není statickou činností. Po dobu celého zápasu se odehrávají jeho více či méně organizované formy – zpěv chorálů, jednoduché tleskání, skákání nebo „mexické vlny“ přes celý stadion, které jsou oslavou pocitu rovnosti, sdílené identity i solidarity. Tento fotografický soubor odvrací zrak od dění na fotbalovém hřišti a soustředí se právě na výjevy v hledišti a na specifika fandění. Skrz detailní výřezy z fotografií nechává probleskovat momenty a fragmenty fyzické radosti i utrpení. Díky autentickým emocím, adorovaným symbolům i charakteristickým kompozicím působí fotografie mnohdy až jako sakrální obrazy. Náboženská dimenze je spoluvytvářena i samotným pocitem pospolitosti a komunity po celou dobu trvání zápasu i po něm, a také dlouhodobým a intenzivním vztahem ke klubu, silnou solidaritou a bráněním klubových symbolů. I na vztah fanouška k tomu, co uctívá, můžeme pohlížet jako na určitou formu náboženského rituálu, nehledě jen na předmět tohoto uctívání, neboť už i samotná cesta na zápas je jakýmsi fyzickým i myšlenkovým přesunem z každodennosti do posvátnosti fotbalového světa.
Pavel Juřík
Diplomová práce (2017)
Zavřít ×
Fandění je určitým skupinově prožívaným rituálem, který díky společnému cítění silných emocí vyvolává pocit smazávání hranic mezi jednotlivci, pomáhá tvořit komunitu, její identitu a sdílené symboly (vizuální ikony, emblémy, slova či gesta), skrz které fanoušci vyjadřují podporu svému týmu. Všichni zúčastnění, kteří se cítí být součástí tohoto celku, tyto symboly respektují a brání je mnohdy s šokující vervou proti outsiderům či odpadlíkům z vlastních řad. V průběhu fandění na stadionech spatřujeme ale také absurditu počínání – ono odhodlání bránit svůj tým a vyjadřování v množném čísle: „My jsme skórovali, my jsme vyhráli, my jsme šampioni.“ Ačkoliv žádný z diváků se na hře nepodílí, fandění vyvolává překvapivě silné prožitky procházející z emoční do fyzické oblasti. Vyplavené hormony štěstí, nahromaděná emocionální energie, pocity sebevědomí, radosti, síly, nadšení a rozhodnosti k jednání, dávají průchod základním pudům i zkratkovitému jednání.
Fotbalové fanouškovství a fandění můžeme vnímat v několika rovinách, jisté ale je, že rozhodně není statickou činností. Po dobu celého zápasu se odehrávají jeho více či méně organizované formy – zpěv chorálů, jednoduché tleskání, skákání nebo „mexické vlny“ přes celý stadion, které jsou oslavou pocitu rovnosti, sdílené identity i solidarity. Tento fotografický soubor odvrací zrak od dění na fotbalovém hřišti a soustředí se právě na výjevy v hledišti a na specifika fandění. Skrz detailní výřezy z fotografií nechává probleskovat momenty a fragmenty fyzické radosti i utrpení. Díky autentickým emocím, adorovaným symbolům i charakteristickým kompozicím působí fotografie mnohdy až jako sakrální obrazy. Náboženská dimenze je spoluvytvářena i samotným pocitem pospolitosti a komunity po celou dobu trvání zápasu i po něm, a také dlouhodobým a intenzivním vztahem ke klubu, silnou solidaritou a bráněním klubových symbolů. I na vztah fanouška k tomu, co uctívá, můžeme pohlížet jako na určitou formu náboženského rituálu, nehledě jen na předmět tohoto uctívání, neboť už i samotná cesta na zápas je jakýmsi fyzickým i myšlenkovým přesunem z každodennosti do posvátnosti fotbalového světa.
Pavel Juřík
Diplomová práce (2017)
Zavřít ×
Fandění je určitým skupinově prožívaným rituálem, který díky společnému cítění silných emocí vyvolává pocit smazávání hranic mezi jednotlivci, pomáhá tvořit komunitu, její identitu a sdílené symboly (vizuální ikony, emblémy, slova či gesta), skrz které fanoušci vyjadřují podporu svému týmu. Všichni zúčastnění, kteří se cítí být součástí tohoto celku, tyto symboly respektují a brání je mnohdy s šokující vervou proti outsiderům či odpadlíkům z vlastních řad. V průběhu fandění na stadionech spatřujeme ale také absurditu počínání – ono odhodlání bránit svůj tým a vyjadřování v množném čísle: „My jsme skórovali, my jsme vyhráli, my jsme šampioni.“ Ačkoliv žádný z diváků se na hře nepodílí, fandění vyvolává překvapivě silné prožitky procházející z emoční do fyzické oblasti. Vyplavené hormony štěstí, nahromaděná emocionální energie, pocity sebevědomí, radosti, síly, nadšení a rozhodnosti k jednání, dávají průchod základním pudům i zkratkovitému jednání.
Fotbalové fanouškovství a fandění můžeme vnímat v několika rovinách, jisté ale je, že rozhodně není statickou činností. Po dobu celého zápasu se odehrávají jeho více či méně organizované formy – zpěv chorálů, jednoduché tleskání, skákání nebo „mexické vlny“ přes celý stadion, které jsou oslavou pocitu rovnosti, sdílené identity i solidarity. Tento fotografický soubor odvrací zrak od dění na fotbalovém hřišti a soustředí se právě na výjevy v hledišti a na specifika fandění. Skrz detailní výřezy z fotografií nechává probleskovat momenty a fragmenty fyzické radosti i utrpení. Díky autentickým emocím, adorovaným symbolům i charakteristickým kompozicím působí fotografie mnohdy až jako sakrální obrazy. Náboženská dimenze je spoluvytvářena i samotným pocitem pospolitosti a komunity po celou dobu trvání zápasu i po něm, a také dlouhodobým a intenzivním vztahem ke klubu, silnou solidaritou a bráněním klubových symbolů. I na vztah fanouška k tomu, co uctívá, můžeme pohlížet jako na určitou formu náboženského rituálu, nehledě jen na předmět tohoto uctívání, neboť už i samotná cesta na zápas je jakýmsi fyzickým i myšlenkovým přesunem z každodennosti do posvátnosti fotbalového světa.
Pavel Juřík
Diplomová práce (2017)
Zavřít ×
Fandění je určitým skupinově prožívaným rituálem, který díky společnému cítění silných emocí vyvolává pocit smazávání hranic mezi jednotlivci, pomáhá tvořit komunitu, její identitu a sdílené symboly (vizuální ikony, emblémy, slova či gesta), skrz které fanoušci vyjadřují podporu svému týmu. Všichni zúčastnění, kteří se cítí být součástí tohoto celku, tyto symboly respektují a brání je mnohdy s šokující vervou proti outsiderům či odpadlíkům z vlastních řad. V průběhu fandění na stadionech spatřujeme ale také absurditu počínání – ono odhodlání bránit svůj tým a vyjadřování v množném čísle: „My jsme skórovali, my jsme vyhráli, my jsme šampioni.“ Ačkoliv žádný z diváků se na hře nepodílí, fandění vyvolává překvapivě silné prožitky procházející z emoční do fyzické oblasti. Vyplavené hormony štěstí, nahromaděná emocionální energie, pocity sebevědomí, radosti, síly, nadšení a rozhodnosti k jednání, dávají průchod základním pudům i zkratkovitému jednání.
Fotbalové fanouškovství a fandění můžeme vnímat v několika rovinách, jisté ale je, že rozhodně není statickou činností. Po dobu celého zápasu se odehrávají jeho více či méně organizované formy – zpěv chorálů, jednoduché tleskání, skákání nebo „mexické vlny“ přes celý stadion, které jsou oslavou pocitu rovnosti, sdílené identity i solidarity. Tento fotografický soubor odvrací zrak od dění na fotbalovém hřišti a soustředí se právě na výjevy v hledišti a na specifika fandění. Skrz detailní výřezy z fotografií nechává probleskovat momenty a fragmenty fyzické radosti i utrpení. Díky autentickým emocím, adorovaným symbolům i charakteristickým kompozicím působí fotografie mnohdy až jako sakrální obrazy. Náboženská dimenze je spoluvytvářena i samotným pocitem pospolitosti a komunity po celou dobu trvání zápasu i po něm, a také dlouhodobým a intenzivním vztahem ke klubu, silnou solidaritou a bráněním klubových symbolů. I na vztah fanouška k tomu, co uctívá, můžeme pohlížet jako na určitou formu náboženského rituálu, nehledě jen na předmět tohoto uctívání, neboť už i samotná cesta na zápas je jakýmsi fyzickým i myšlenkovým přesunem z každodennosti do posvátnosti fotbalového světa.
Pavel Juřík
Diplomová práce (2017)
Zavřít ×
Fandění je určitým skupinově prožívaným rituálem, který díky společnému cítění silných emocí vyvolává pocit smazávání hranic mezi jednotlivci, pomáhá tvořit komunitu, její identitu a sdílené symboly (vizuální ikony, emblémy, slova či gesta), skrz které fanoušci vyjadřují podporu svému týmu. Všichni zúčastnění, kteří se cítí být součástí tohoto celku, tyto symboly respektují a brání je mnohdy s šokující vervou proti outsiderům či odpadlíkům z vlastních řad. V průběhu fandění na stadionech spatřujeme ale také absurditu počínání – ono odhodlání bránit svůj tým a vyjadřování v množném čísle: „My jsme skórovali, my jsme vyhráli, my jsme šampioni.“ Ačkoliv žádný z diváků se na hře nepodílí, fandění vyvolává překvapivě silné prožitky procházející z emoční do fyzické oblasti. Vyplavené hormony štěstí, nahromaděná emocionální energie, pocity sebevědomí, radosti, síly, nadšení a rozhodnosti k jednání, dávají průchod základním pudům i zkratkovitému jednání.
Fotbalové fanouškovství a fandění můžeme vnímat v několika rovinách, jisté ale je, že rozhodně není statickou činností. Po dobu celého zápasu se odehrávají jeho více či méně organizované formy – zpěv chorálů, jednoduché tleskání, skákání nebo „mexické vlny“ přes celý stadion, které jsou oslavou pocitu rovnosti, sdílené identity i solidarity. Tento fotografický soubor odvrací zrak od dění na fotbalovém hřišti a soustředí se právě na výjevy v hledišti a na specifika fandění. Skrz detailní výřezy z fotografií nechává probleskovat momenty a fragmenty fyzické radosti i utrpení. Díky autentickým emocím, adorovaným symbolům i charakteristickým kompozicím působí fotografie mnohdy až jako sakrální obrazy. Náboženská dimenze je spoluvytvářena i samotným pocitem pospolitosti a komunity po celou dobu trvání zápasu i po něm, a také dlouhodobým a intenzivním vztahem ke klubu, silnou solidaritou a bráněním klubových symbolů. I na vztah fanouška k tomu, co uctívá, můžeme pohlížet jako na určitou formu náboženského rituálu, nehledě jen na předmět tohoto uctívání, neboť už i samotná cesta na zápas je jakýmsi fyzickým i myšlenkovým přesunem z každodennosti do posvátnosti fotbalového světa.
Pavel Juřík
Diplomová práce (2017)
Zavřít ×
Fandění je určitým skupinově prožívaným rituálem, který díky společnému cítění silných emocí vyvolává pocit smazávání hranic mezi jednotlivci, pomáhá tvořit komunitu, její identitu a sdílené symboly (vizuální ikony, emblémy, slova či gesta), skrz které fanoušci vyjadřují podporu svému týmu. Všichni zúčastnění, kteří se cítí být součástí tohoto celku, tyto symboly respektují a brání je mnohdy s šokující vervou proti outsiderům či odpadlíkům z vlastních řad. V průběhu fandění na stadionech spatřujeme ale také absurditu počínání – ono odhodlání bránit svůj tým a vyjadřování v množném čísle: „My jsme skórovali, my jsme vyhráli, my jsme šampioni.“ Ačkoliv žádný z diváků se na hře nepodílí, fandění vyvolává překvapivě silné prožitky procházející z emoční do fyzické oblasti. Vyplavené hormony štěstí, nahromaděná emocionální energie, pocity sebevědomí, radosti, síly, nadšení a rozhodnosti k jednání, dávají průchod základním pudům i zkratkovitému jednání.
Fotbalové fanouškovství a fandění můžeme vnímat v několika rovinách, jisté ale je, že rozhodně není statickou činností. Po dobu celého zápasu se odehrávají jeho více či méně organizované formy – zpěv chorálů, jednoduché tleskání, skákání nebo „mexické vlny“ přes celý stadion, které jsou oslavou pocitu rovnosti, sdílené identity i solidarity. Tento fotografický soubor odvrací zrak od dění na fotbalovém hřišti a soustředí se právě na výjevy v hledišti a na specifika fandění. Skrz detailní výřezy z fotografií nechává probleskovat momenty a fragmenty fyzické radosti i utrpení. Díky autentickým emocím, adorovaným symbolům i charakteristickým kompozicím působí fotografie mnohdy až jako sakrální obrazy. Náboženská dimenze je spoluvytvářena i samotným pocitem pospolitosti a komunity po celou dobu trvání zápasu i po něm, a také dlouhodobým a intenzivním vztahem ke klubu, silnou solidaritou a bráněním klubových symbolů. I na vztah fanouška k tomu, co uctívá, můžeme pohlížet jako na určitou formu náboženského rituálu, nehledě jen na předmět tohoto uctívání, neboť už i samotná cesta na zápas je jakýmsi fyzickým i myšlenkovým přesunem z každodennosti do posvátnosti fotbalového světa.
Pavel Juřík
Diplomová práce (2017)
Zavřít ×
Fandění je určitým skupinově prožívaným rituálem, který díky společnému cítění silných emocí vyvolává pocit smazávání hranic mezi jednotlivci, pomáhá tvořit komunitu, její identitu a sdílené symboly (vizuální ikony, emblémy, slova či gesta), skrz které fanoušci vyjadřují podporu svému týmu. Všichni zúčastnění, kteří se cítí být součástí tohoto celku, tyto symboly respektují a brání je mnohdy s šokující vervou proti outsiderům či odpadlíkům z vlastních řad. V průběhu fandění na stadionech spatřujeme ale také absurditu počínání – ono odhodlání bránit svůj tým a vyjadřování v množném čísle: „My jsme skórovali, my jsme vyhráli, my jsme šampioni.“ Ačkoliv žádný z diváků se na hře nepodílí, fandění vyvolává překvapivě silné prožitky procházející z emoční do fyzické oblasti. Vyplavené hormony štěstí, nahromaděná emocionální energie, pocity sebevědomí, radosti, síly, nadšení a rozhodnosti k jednání, dávají průchod základním pudům i zkratkovitému jednání.
Fotbalové fanouškovství a fandění můžeme vnímat v několika rovinách, jisté ale je, že rozhodně není statickou činností. Po dobu celého zápasu se odehrávají jeho více či méně organizované formy – zpěv chorálů, jednoduché tleskání, skákání nebo „mexické vlny“ přes celý stadion, které jsou oslavou pocitu rovnosti, sdílené identity i solidarity. Tento fotografický soubor odvrací zrak od dění na fotbalovém hřišti a soustředí se právě na výjevy v hledišti a na specifika fandění. Skrz detailní výřezy z fotografií nechává probleskovat momenty a fragmenty fyzické radosti i utrpení. Díky autentickým emocím, adorovaným symbolům i charakteristickým kompozicím působí fotografie mnohdy až jako sakrální obrazy. Náboženská dimenze je spoluvytvářena i samotným pocitem pospolitosti a komunity po celou dobu trvání zápasu i po něm, a také dlouhodobým a intenzivním vztahem ke klubu, silnou solidaritou a bráněním klubových symbolů. I na vztah fanouška k tomu, co uctívá, můžeme pohlížet jako na určitou formu náboženského rituálu, nehledě jen na předmět tohoto uctívání, neboť už i samotná cesta na zápas je jakýmsi fyzickým i myšlenkovým přesunem z každodennosti do posvátnosti fotbalového světa.
Pavel Juřík
Diplomová práce (2017)
Zavřít ×
Fandění je určitým skupinově prožívaným rituálem, který díky společnému cítění silných emocí vyvolává pocit smazávání hranic mezi jednotlivci, pomáhá tvořit komunitu, její identitu a sdílené symboly (vizuální ikony, emblémy, slova či gesta), skrz které fanoušci vyjadřují podporu svému týmu. Všichni zúčastnění, kteří se cítí být součástí tohoto celku, tyto symboly respektují a brání je mnohdy s šokující vervou proti outsiderům či odpadlíkům z vlastních řad. V průběhu fandění na stadionech spatřujeme ale také absurditu počínání – ono odhodlání bránit svůj tým a vyjadřování v množném čísle: „My jsme skórovali, my jsme vyhráli, my jsme šampioni.“ Ačkoliv žádný z diváků se na hře nepodílí, fandění vyvolává překvapivě silné prožitky procházející z emoční do fyzické oblasti. Vyplavené hormony štěstí, nahromaděná emocionální energie, pocity sebevědomí, radosti, síly, nadšení a rozhodnosti k jednání, dávají průchod základním pudům i zkratkovitému jednání.
Fotbalové fanouškovství a fandění můžeme vnímat v několika rovinách, jisté ale je, že rozhodně není statickou činností. Po dobu celého zápasu se odehrávají jeho více či méně organizované formy – zpěv chorálů, jednoduché tleskání, skákání nebo „mexické vlny“ přes celý stadion, které jsou oslavou pocitu rovnosti, sdílené identity i solidarity. Tento fotografický soubor odvrací zrak od dění na fotbalovém hřišti a soustředí se právě na výjevy v hledišti a na specifika fandění. Skrz detailní výřezy z fotografií nechává probleskovat momenty a fragmenty fyzické radosti i utrpení. Díky autentickým emocím, adorovaným symbolům i charakteristickým kompozicím působí fotografie mnohdy až jako sakrální obrazy. Náboženská dimenze je spoluvytvářena i samotným pocitem pospolitosti a komunity po celou dobu trvání zápasu i po něm, a také dlouhodobým a intenzivním vztahem ke klubu, silnou solidaritou a bráněním klubových symbolů. I na vztah fanouška k tomu, co uctívá, můžeme pohlížet jako na určitou formu náboženského rituálu, nehledě jen na předmět tohoto uctívání, neboť už i samotná cesta na zápas je jakýmsi fyzickým i myšlenkovým přesunem z každodennosti do posvátnosti fotbalového světa.
Pavel Juřík
Diplomová práce (2017)
Zavřít ×
Fandění je určitým skupinově prožívaným rituálem, který díky společnému cítění silných emocí vyvolává pocit smazávání hranic mezi jednotlivci, pomáhá tvořit komunitu, její identitu a sdílené symboly (vizuální ikony, emblémy, slova či gesta), skrz které fanoušci vyjadřují podporu svému týmu. Všichni zúčastnění, kteří se cítí být součástí tohoto celku, tyto symboly respektují a brání je mnohdy s šokující vervou proti outsiderům či odpadlíkům z vlastních řad. V průběhu fandění na stadionech spatřujeme ale také absurditu počínání – ono odhodlání bránit svůj tým a vyjadřování v množném čísle: „My jsme skórovali, my jsme vyhráli, my jsme šampioni.“ Ačkoliv žádný z diváků se na hře nepodílí, fandění vyvolává překvapivě silné prožitky procházející z emoční do fyzické oblasti. Vyplavené hormony štěstí, nahromaděná emocionální energie, pocity sebevědomí, radosti, síly, nadšení a rozhodnosti k jednání, dávají průchod základním pudům i zkratkovitému jednání.
Fotbalové fanouškovství a fandění můžeme vnímat v několika rovinách, jisté ale je, že rozhodně není statickou činností. Po dobu celého zápasu se odehrávají jeho více či méně organizované formy – zpěv chorálů, jednoduché tleskání, skákání nebo „mexické vlny“ přes celý stadion, které jsou oslavou pocitu rovnosti, sdílené identity i solidarity. Tento fotografický soubor odvrací zrak od dění na fotbalovém hřišti a soustředí se právě na výjevy v hledišti a na specifika fandění. Skrz detailní výřezy z fotografií nechává probleskovat momenty a fragmenty fyzické radosti i utrpení. Díky autentickým emocím, adorovaným symbolům i charakteristickým kompozicím působí fotografie mnohdy až jako sakrální obrazy. Náboženská dimenze je spoluvytvářena i samotným pocitem pospolitosti a komunity po celou dobu trvání zápasu i po něm, a také dlouhodobým a intenzivním vztahem ke klubu, silnou solidaritou a bráněním klubových symbolů. I na vztah fanouška k tomu, co uctívá, můžeme pohlížet jako na určitou formu náboženského rituálu, nehledě jen na předmět tohoto uctívání, neboť už i samotná cesta na zápas je jakýmsi fyzickým i myšlenkovým přesunem z každodennosti do posvátnosti fotbalového světa.
Pavel Juřík
Diplomová práce (2017)
Zavřít ×
Fandění je určitým skupinově prožívaným rituálem, který díky společnému cítění silných emocí vyvolává pocit smazávání hranic mezi jednotlivci, pomáhá tvořit komunitu, její identitu a sdílené symboly (vizuální ikony, emblémy, slova či gesta), skrz které fanoušci vyjadřují podporu svému týmu. Všichni zúčastnění, kteří se cítí být součástí tohoto celku, tyto symboly respektují a brání je mnohdy s šokující vervou proti outsiderům či odpadlíkům z vlastních řad. V průběhu fandění na stadionech spatřujeme ale také absurditu počínání – ono odhodlání bránit svůj tým a vyjadřování v množném čísle: „My jsme skórovali, my jsme vyhráli, my jsme šampioni.“ Ačkoliv žádný z diváků se na hře nepodílí, fandění vyvolává překvapivě silné prožitky procházející z emoční do fyzické oblasti. Vyplavené hormony štěstí, nahromaděná emocionální energie, pocity sebevědomí, radosti, síly, nadšení a rozhodnosti k jednání, dávají průchod základním pudům i zkratkovitému jednání.
Fotbalové fanouškovství a fandění můžeme vnímat v několika rovinách, jisté ale je, že rozhodně není statickou činností. Po dobu celého zápasu se odehrávají jeho více či méně organizované formy – zpěv chorálů, jednoduché tleskání, skákání nebo „mexické vlny“ přes celý stadion, které jsou oslavou pocitu rovnosti, sdílené identity i solidarity. Tento fotografický soubor odvrací zrak od dění na fotbalovém hřišti a soustředí se právě na výjevy v hledišti a na specifika fandění. Skrz detailní výřezy z fotografií nechává probleskovat momenty a fragmenty fyzické radosti i utrpení. Díky autentickým emocím, adorovaným symbolům i charakteristickým kompozicím působí fotografie mnohdy až jako sakrální obrazy. Náboženská dimenze je spoluvytvářena i samotným pocitem pospolitosti a komunity po celou dobu trvání zápasu i po něm, a také dlouhodobým a intenzivním vztahem ke klubu, silnou solidaritou a bráněním klubových symbolů. I na vztah fanouška k tomu, co uctívá, můžeme pohlížet jako na určitou formu náboženského rituálu, nehledě jen na předmět tohoto uctívání, neboť už i samotná cesta na zápas je jakýmsi fyzickým i myšlenkovým přesunem z každodennosti do posvátnosti fotbalového světa.
Pavel Juřík
Diplomová práce (2017)
Zavřít ×
Fandění je určitým skupinově prožívaným rituálem, který díky společnému cítění silných emocí vyvolává pocit smazávání hranic mezi jednotlivci, pomáhá tvořit komunitu, její identitu a sdílené symboly (vizuální ikony, emblémy, slova či gesta), skrz které fanoušci vyjadřují podporu svému týmu. Všichni zúčastnění, kteří se cítí být součástí tohoto celku, tyto symboly respektují a brání je mnohdy s šokující vervou proti outsiderům či odpadlíkům z vlastních řad. V průběhu fandění na stadionech spatřujeme ale také absurditu počínání – ono odhodlání bránit svůj tým a vyjadřování v množném čísle: „My jsme skórovali, my jsme vyhráli, my jsme šampioni.“ Ačkoliv žádný z diváků se na hře nepodílí, fandění vyvolává překvapivě silné prožitky procházející z emoční do fyzické oblasti. Vyplavené hormony štěstí, nahromaděná emocionální energie, pocity sebevědomí, radosti, síly, nadšení a rozhodnosti k jednání, dávají průchod základním pudům i zkratkovitému jednání.
Fotbalové fanouškovství a fandění můžeme vnímat v několika rovinách, jisté ale je, že rozhodně není statickou činností. Po dobu celého zápasu se odehrávají jeho více či méně organizované formy – zpěv chorálů, jednoduché tleskání, skákání nebo „mexické vlny“ přes celý stadion, které jsou oslavou pocitu rovnosti, sdílené identity i solidarity. Tento fotografický soubor odvrací zrak od dění na fotbalovém hřišti a soustředí se právě na výjevy v hledišti a na specifika fandění. Skrz detailní výřezy z fotografií nechává probleskovat momenty a fragmenty fyzické radosti i utrpení. Díky autentickým emocím, adorovaným symbolům i charakteristickým kompozicím působí fotografie mnohdy až jako sakrální obrazy. Náboženská dimenze je spoluvytvářena i samotným pocitem pospolitosti a komunity po celou dobu trvání zápasu i po něm, a také dlouhodobým a intenzivním vztahem ke klubu, silnou solidaritou a bráněním klubových symbolů. I na vztah fanouška k tomu, co uctívá, můžeme pohlížet jako na určitou formu náboženského rituálu, nehledě jen na předmět tohoto uctívání, neboť už i samotná cesta na zápas je jakýmsi fyzickým i myšlenkovým přesunem z každodennosti do posvátnosti fotbalového světa.
Pavel Juřík
Diplomová práce (2017)
Zavřít ×
The SPACE of monoculture
The SPACE of monoculture
Svůj fotografický projekt jsem zaměřil na monokulturní společenstva a nepřirozenou geometrii v současné české krajině, zejména v lesích.
Hlavním předmětem mého zájmu se stávají smrkové monokultury, které pokrývají naše území z více než třetiny povrchu lesů, což přináší velké problémy v mnoha oblastech. Jedinou „výhodou“ takového lesa je tedy těžba, smrk se dá pokácet již okolo 80 let svého života a poptávka po jeho dřevě je poměrně stabilní. Je ale potřeba myslet na to, že mimo produkční, plní les ještě několik nezanedbatelných funkcí. Půdoochranná funkce lesa zajišťuje ochranu před erozí vodní, větrnou, sněhovou i před sesuvy půdy. Dále lesy pozitivně ovlivňují ekologickou biodiverzitu. Les je společenstvím mnoha rostlin a živočichů, kteří jsou závislí na vzájemných interakcích a společně vytvářejí dobře fungující systém. Bohužel lesní monokultury tato základní poslání neplní. Takové porosty jsou nestabilní. Monokultury jsou náchylné k erozi a k chorobám. Právě druhová a věková skladba lesa je nejdůležitějším aspektem při rozšiřování škůdců a chorob v lesních porostech. Nejohroženějšími jsou právě stejnověké monokultury, protože konkrétní škůdce je většinou zaměřen na stejný druh a na dřevinách se potom šíří velmi rychle. Tak například o napadení lesů kůrovcem slýcháme u nás pravidelně.
Co se týče odolnosti smrkových monokultur, mementem pro naši krajinu může být to, co se stalo v roce 2004 ve slovenských Tatrách, kde vichřice změnila hory v měsíční krajinu. Hlavním důvodem byly smrky, které byly mělce zakořeněné a rostly příliš blízko sebe. V takové situaci padne-li jeden strom, strhne i mnoho dalších, zvlášť když mají podmáčené kořeny. Z toho by se měl poučit například národní park Šumava, kde stejnověké smrkové monokultury tvoří okolo 90 procent lesů.
Čtyři nosné fotografie vybrané instalace souboru reprezentují smutný „příběh“ právě typického smrkového porostu. Většina zbylých fotografií se věnuje listnatým společenstvím, jejichž vysazování je pro les příhodnější. Ale z hlediska způsobu výsadby, stejně daleko od sebe a často v řadách, vzniká v těchto místech znepokojující geometrie, které do přírody také nepatří a představa „divoké“ přírody, naprosto neporušené člověkem je u nás tak už spíš romantická představa.
Pavel Juřík
Bakalářská práce (2013)
Zavřít ×
Svůj fotografický projekt jsem zaměřil na monokulturní společenstva a nepřirozenou geometrii v současné české krajině, zejména v lesích.
Hlavním předmětem mého zájmu se stávají smrkové monokultury, které pokrývají naše území z více než třetiny povrchu lesů, což přináší velké problémy v mnoha oblastech. Jedinou „výhodou“ takového lesa je tedy těžba, smrk se dá pokácet již okolo 80 let svého života a poptávka po jeho dřevě je poměrně stabilní. Je ale potřeba myslet na to, že mimo produkční, plní les ještě několik nezanedbatelných funkcí. Půdoochranná funkce lesa zajišťuje ochranu před erozí vodní, větrnou, sněhovou i před sesuvy půdy. Dále lesy pozitivně ovlivňují ekologickou biodiverzitu. Les je společenstvím mnoha rostlin a živočichů, kteří jsou závislí na vzájemných interakcích a společně vytvářejí dobře fungující systém. Bohužel lesní monokultury tato základní poslání neplní. Takové porosty jsou nestabilní. Monokultury jsou náchylné k erozi a k chorobám. Právě druhová a věková skladba lesa je nejdůležitějším aspektem při rozšiřování škůdců a chorob v lesních porostech. Nejohroženějšími jsou právě stejnověké monokultury, protože konkrétní škůdce je většinou zaměřen na stejný druh a na dřevinách se potom šíří velmi rychle. Tak například o napadení lesů kůrovcem slýcháme u nás pravidelně.
Co se týče odolnosti smrkových monokultur, mementem pro naši krajinu může být to, co se stalo v roce 2004 ve slovenských Tatrách, kde vichřice změnila hory v měsíční krajinu. Hlavním důvodem byly smrky, které byly mělce zakořeněné a rostly příliš blízko sebe. V takové situaci padne-li jeden strom, strhne i mnoho dalších, zvlášť když mají podmáčené kořeny. Z toho by se měl poučit například národní park Šumava, kde stejnověké smrkové monokultury tvoří okolo 90 procent lesů.
Čtyři nosné fotografie vybrané instalace souboru reprezentují smutný „příběh“ právě typického smrkového porostu. Většina zbylých fotografií se věnuje listnatým společenstvím, jejichž vysazování je pro les příhodnější. Ale z hlediska způsobu výsadby, stejně daleko od sebe a často v řadách, vzniká v těchto místech znepokojující geometrie, které do přírody také nepatří a představa „divoké“ přírody, naprosto neporušené člověkem je u nás tak už spíš romantická představa.
Pavel Juřík
Bakalářská práce (2013)
Zavřít ×
Svůj fotografický projekt jsem zaměřil na monokulturní společenstva a nepřirozenou geometrii v současné české krajině, zejména v lesích.
Hlavním předmětem mého zájmu se stávají smrkové monokultury, které pokrývají naše území z více než třetiny povrchu lesů, což přináší velké problémy v mnoha oblastech. Jedinou „výhodou“ takového lesa je tedy těžba, smrk se dá pokácet již okolo 80 let svého života a poptávka po jeho dřevě je poměrně stabilní. Je ale potřeba myslet na to, že mimo produkční, plní les ještě několik nezanedbatelných funkcí. Půdoochranná funkce lesa zajišťuje ochranu před erozí vodní, větrnou, sněhovou i před sesuvy půdy. Dále lesy pozitivně ovlivňují ekologickou biodiverzitu. Les je společenstvím mnoha rostlin a živočichů, kteří jsou závislí na vzájemných interakcích a společně vytvářejí dobře fungující systém. Bohužel lesní monokultury tato základní poslání neplní. Takové porosty jsou nestabilní. Monokultury jsou náchylné k erozi a k chorobám. Právě druhová a věková skladba lesa je nejdůležitějším aspektem při rozšiřování škůdců a chorob v lesních porostech. Nejohroženějšími jsou právě stejnověké monokultury, protože konkrétní škůdce je většinou zaměřen na stejný druh a na dřevinách se potom šíří velmi rychle. Tak například o napadení lesů kůrovcem slýcháme u nás pravidelně.
Co se týče odolnosti smrkových monokultur, mementem pro naši krajinu může být to, co se stalo v roce 2004 ve slovenských Tatrách, kde vichřice změnila hory v měsíční krajinu. Hlavním důvodem byly smrky, které byly mělce zakořeněné a rostly příliš blízko sebe. V takové situaci padne-li jeden strom, strhne i mnoho dalších, zvlášť když mají podmáčené kořeny. Z toho by se měl poučit například národní park Šumava, kde stejnověké smrkové monokultury tvoří okolo 90 procent lesů.
Čtyři nosné fotografie vybrané instalace souboru reprezentují smutný „příběh“ právě typického smrkového porostu. Většina zbylých fotografií se věnuje listnatým společenstvím, jejichž vysazování je pro les příhodnější. Ale z hlediska způsobu výsadby, stejně daleko od sebe a často v řadách, vzniká v těchto místech znepokojující geometrie, které do přírody také nepatří a představa „divoké“ přírody, naprosto neporušené člověkem je u nás tak už spíš romantická představa.
Pavel Juřík
Bakalářská práce (2013)
Zavřít ×
Svůj fotografický projekt jsem zaměřil na monokulturní společenstva a nepřirozenou geometrii v současné české krajině, zejména v lesích.
Hlavním předmětem mého zájmu se stávají smrkové monokultury, které pokrývají naše území z více než třetiny povrchu lesů, což přináší velké problémy v mnoha oblastech. Jedinou „výhodou“ takového lesa je tedy těžba, smrk se dá pokácet již okolo 80 let svého života a poptávka po jeho dřevě je poměrně stabilní. Je ale potřeba myslet na to, že mimo produkční, plní les ještě několik nezanedbatelných funkcí. Půdoochranná funkce lesa zajišťuje ochranu před erozí vodní, větrnou, sněhovou i před sesuvy půdy. Dále lesy pozitivně ovlivňují ekologickou biodiverzitu. Les je společenstvím mnoha rostlin a živočichů, kteří jsou závislí na vzájemných interakcích a společně vytvářejí dobře fungující systém. Bohužel lesní monokultury tato základní poslání neplní. Takové porosty jsou nestabilní. Monokultury jsou náchylné k erozi a k chorobám. Právě druhová a věková skladba lesa je nejdůležitějším aspektem při rozšiřování škůdců a chorob v lesních porostech. Nejohroženějšími jsou právě stejnověké monokultury, protože konkrétní škůdce je většinou zaměřen na stejný druh a na dřevinách se potom šíří velmi rychle. Tak například o napadení lesů kůrovcem slýcháme u nás pravidelně.
Co se týče odolnosti smrkových monokultur, mementem pro naši krajinu může být to, co se stalo v roce 2004 ve slovenských Tatrách, kde vichřice změnila hory v měsíční krajinu. Hlavním důvodem byly smrky, které byly mělce zakořeněné a rostly příliš blízko sebe. V takové situaci padne-li jeden strom, strhne i mnoho dalších, zvlášť když mají podmáčené kořeny. Z toho by se měl poučit například národní park Šumava, kde stejnověké smrkové monokultury tvoří okolo 90 procent lesů.
Čtyři nosné fotografie vybrané instalace souboru reprezentují smutný „příběh“ právě typického smrkového porostu. Většina zbylých fotografií se věnuje listnatým společenstvím, jejichž vysazování je pro les příhodnější. Ale z hlediska způsobu výsadby, stejně daleko od sebe a často v řadách, vzniká v těchto místech znepokojující geometrie, které do přírody také nepatří a představa „divoké“ přírody, naprosto neporušené člověkem je u nás tak už spíš romantická představa.
Pavel Juřík
Bakalářská práce (2013)
Zavřít ×
Svůj fotografický projekt jsem zaměřil na monokulturní společenstva a nepřirozenou geometrii v současné české krajině, zejména v lesích.
Hlavním předmětem mého zájmu se stávají smrkové monokultury, které pokrývají naše území z více než třetiny povrchu lesů, což přináší velké problémy v mnoha oblastech. Jedinou „výhodou“ takového lesa je tedy těžba, smrk se dá pokácet již okolo 80 let svého života a poptávka po jeho dřevě je poměrně stabilní. Je ale potřeba myslet na to, že mimo produkční, plní les ještě několik nezanedbatelných funkcí. Půdoochranná funkce lesa zajišťuje ochranu před erozí vodní, větrnou, sněhovou i před sesuvy půdy. Dále lesy pozitivně ovlivňují ekologickou biodiverzitu. Les je společenstvím mnoha rostlin a živočichů, kteří jsou závislí na vzájemných interakcích a společně vytvářejí dobře fungující systém. Bohužel lesní monokultury tato základní poslání neplní. Takové porosty jsou nestabilní. Monokultury jsou náchylné k erozi a k chorobám. Právě druhová a věková skladba lesa je nejdůležitějším aspektem při rozšiřování škůdců a chorob v lesních porostech. Nejohroženějšími jsou právě stejnověké monokultury, protože konkrétní škůdce je většinou zaměřen na stejný druh a na dřevinách se potom šíří velmi rychle. Tak například o napadení lesů kůrovcem slýcháme u nás pravidelně.
Co se týče odolnosti smrkových monokultur, mementem pro naši krajinu může být to, co se stalo v roce 2004 ve slovenských Tatrách, kde vichřice změnila hory v měsíční krajinu. Hlavním důvodem byly smrky, které byly mělce zakořeněné a rostly příliš blízko sebe. V takové situaci padne-li jeden strom, strhne i mnoho dalších, zvlášť když mají podmáčené kořeny. Z toho by se měl poučit například národní park Šumava, kde stejnověké smrkové monokultury tvoří okolo 90 procent lesů.
Čtyři nosné fotografie vybrané instalace souboru reprezentují smutný „příběh“ právě typického smrkového porostu. Většina zbylých fotografií se věnuje listnatým společenstvím, jejichž vysazování je pro les příhodnější. Ale z hlediska způsobu výsadby, stejně daleko od sebe a často v řadách, vzniká v těchto místech znepokojující geometrie, které do přírody také nepatří a představa „divoké“ přírody, naprosto neporušené člověkem je u nás tak už spíš romantická představa.
Pavel Juřík
Bakalářská práce (2013)
Zavřít ×
Svůj fotografický projekt jsem zaměřil na monokulturní společenstva a nepřirozenou geometrii v současné české krajině, zejména v lesích.
Hlavním předmětem mého zájmu se stávají smrkové monokultury, které pokrývají naše území z více než třetiny povrchu lesů, což přináší velké problémy v mnoha oblastech. Jedinou „výhodou“ takového lesa je tedy těžba, smrk se dá pokácet již okolo 80 let svého života a poptávka po jeho dřevě je poměrně stabilní. Je ale potřeba myslet na to, že mimo produkční, plní les ještě několik nezanedbatelných funkcí. Půdoochranná funkce lesa zajišťuje ochranu před erozí vodní, větrnou, sněhovou i před sesuvy půdy. Dále lesy pozitivně ovlivňují ekologickou biodiverzitu. Les je společenstvím mnoha rostlin a živočichů, kteří jsou závislí na vzájemných interakcích a společně vytvářejí dobře fungující systém. Bohužel lesní monokultury tato základní poslání neplní. Takové porosty jsou nestabilní. Monokultury jsou náchylné k erozi a k chorobám. Právě druhová a věková skladba lesa je nejdůležitějším aspektem při rozšiřování škůdců a chorob v lesních porostech. Nejohroženějšími jsou právě stejnověké monokultury, protože konkrétní škůdce je většinou zaměřen na stejný druh a na dřevinách se potom šíří velmi rychle. Tak například o napadení lesů kůrovcem slýcháme u nás pravidelně.
Co se týče odolnosti smrkových monokultur, mementem pro naši krajinu může být to, co se stalo v roce 2004 ve slovenských Tatrách, kde vichřice změnila hory v měsíční krajinu. Hlavním důvodem byly smrky, které byly mělce zakořeněné a rostly příliš blízko sebe. V takové situaci padne-li jeden strom, strhne i mnoho dalších, zvlášť když mají podmáčené kořeny. Z toho by se měl poučit například národní park Šumava, kde stejnověké smrkové monokultury tvoří okolo 90 procent lesů.
Čtyři nosné fotografie vybrané instalace souboru reprezentují smutný „příběh“ právě typického smrkového porostu. Většina zbylých fotografií se věnuje listnatým společenstvím, jejichž vysazování je pro les příhodnější. Ale z hlediska způsobu výsadby, stejně daleko od sebe a často v řadách, vzniká v těchto místech znepokojující geometrie, které do přírody také nepatří a představa „divoké“ přírody, naprosto neporušené člověkem je u nás tak už spíš romantická představa.
Pavel Juřík
Bakalářská práce (2013)
Zavřít ×
Svůj fotografický projekt jsem zaměřil na monokulturní společenstva a nepřirozenou geometrii v současné české krajině, zejména v lesích.
Hlavním předmětem mého zájmu se stávají smrkové monokultury, které pokrývají naše území z více než třetiny povrchu lesů, což přináší velké problémy v mnoha oblastech. Jedinou „výhodou“ takového lesa je tedy těžba, smrk se dá pokácet již okolo 80 let svého života a poptávka po jeho dřevě je poměrně stabilní. Je ale potřeba myslet na to, že mimo produkční, plní les ještě několik nezanedbatelných funkcí. Půdoochranná funkce lesa zajišťuje ochranu před erozí vodní, větrnou, sněhovou i před sesuvy půdy. Dále lesy pozitivně ovlivňují ekologickou biodiverzitu. Les je společenstvím mnoha rostlin a živočichů, kteří jsou závislí na vzájemných interakcích a společně vytvářejí dobře fungující systém. Bohužel lesní monokultury tato základní poslání neplní. Takové porosty jsou nestabilní. Monokultury jsou náchylné k erozi a k chorobám. Právě druhová a věková skladba lesa je nejdůležitějším aspektem při rozšiřování škůdců a chorob v lesních porostech. Nejohroženějšími jsou právě stejnověké monokultury, protože konkrétní škůdce je většinou zaměřen na stejný druh a na dřevinách se potom šíří velmi rychle. Tak například o napadení lesů kůrovcem slýcháme u nás pravidelně.
Co se týče odolnosti smrkových monokultur, mementem pro naši krajinu může být to, co se stalo v roce 2004 ve slovenských Tatrách, kde vichřice změnila hory v měsíční krajinu. Hlavním důvodem byly smrky, které byly mělce zakořeněné a rostly příliš blízko sebe. V takové situaci padne-li jeden strom, strhne i mnoho dalších, zvlášť když mají podmáčené kořeny. Z toho by se měl poučit například národní park Šumava, kde stejnověké smrkové monokultury tvoří okolo 90 procent lesů.
Čtyři nosné fotografie vybrané instalace souboru reprezentují smutný „příběh“ právě typického smrkového porostu. Většina zbylých fotografií se věnuje listnatým společenstvím, jejichž vysazování je pro les příhodnější. Ale z hlediska způsobu výsadby, stejně daleko od sebe a často v řadách, vzniká v těchto místech znepokojující geometrie, které do přírody také nepatří a představa „divoké“ přírody, naprosto neporušené člověkem je u nás tak už spíš romantická představa.
Pavel Juřík
Bakalářská práce (2013)
Zavřít ×
Svůj fotografický projekt jsem zaměřil na monokulturní společenstva a nepřirozenou geometrii v současné české krajině, zejména v lesích.
Hlavním předmětem mého zájmu se stávají smrkové monokultury, které pokrývají naše území z více než třetiny povrchu lesů, což přináší velké problémy v mnoha oblastech. Jedinou „výhodou“ takového lesa je tedy těžba, smrk se dá pokácet již okolo 80 let svého života a poptávka po jeho dřevě je poměrně stabilní. Je ale potřeba myslet na to, že mimo produkční, plní les ještě několik nezanedbatelných funkcí. Půdoochranná funkce lesa zajišťuje ochranu před erozí vodní, větrnou, sněhovou i před sesuvy půdy. Dále lesy pozitivně ovlivňují ekologickou biodiverzitu. Les je společenstvím mnoha rostlin a živočichů, kteří jsou závislí na vzájemných interakcích a společně vytvářejí dobře fungující systém. Bohužel lesní monokultury tato základní poslání neplní. Takové porosty jsou nestabilní. Monokultury jsou náchylné k erozi a k chorobám. Právě druhová a věková skladba lesa je nejdůležitějším aspektem při rozšiřování škůdců a chorob v lesních porostech. Nejohroženějšími jsou právě stejnověké monokultury, protože konkrétní škůdce je většinou zaměřen na stejný druh a na dřevinách se potom šíří velmi rychle. Tak například o napadení lesů kůrovcem slýcháme u nás pravidelně.
Co se týče odolnosti smrkových monokultur, mementem pro naši krajinu může být to, co se stalo v roce 2004 ve slovenských Tatrách, kde vichřice změnila hory v měsíční krajinu. Hlavním důvodem byly smrky, které byly mělce zakořeněné a rostly příliš blízko sebe. V takové situaci padne-li jeden strom, strhne i mnoho dalších, zvlášť když mají podmáčené kořeny. Z toho by se měl poučit například národní park Šumava, kde stejnověké smrkové monokultury tvoří okolo 90 procent lesů.
Čtyři nosné fotografie vybrané instalace souboru reprezentují smutný „příběh“ právě typického smrkového porostu. Většina zbylých fotografií se věnuje listnatým společenstvím, jejichž vysazování je pro les příhodnější. Ale z hlediska způsobu výsadby, stejně daleko od sebe a často v řadách, vzniká v těchto místech znepokojující geometrie, které do přírody také nepatří a představa „divoké“ přírody, naprosto neporušené člověkem je u nás tak už spíš romantická představa.
Pavel Juřík
Bakalářská práce (2013)
Zavřít ×
Svůj fotografický projekt jsem zaměřil na monokulturní společenstva a nepřirozenou geometrii v současné české krajině, zejména v lesích.
Hlavním předmětem mého zájmu se stávají smrkové monokultury, které pokrývají naše území z více než třetiny povrchu lesů, což přináší velké problémy v mnoha oblastech. Jedinou „výhodou“ takového lesa je tedy těžba, smrk se dá pokácet již okolo 80 let svého života a poptávka po jeho dřevě je poměrně stabilní. Je ale potřeba myslet na to, že mimo produkční, plní les ještě několik nezanedbatelných funkcí. Půdoochranná funkce lesa zajišťuje ochranu před erozí vodní, větrnou, sněhovou i před sesuvy půdy. Dále lesy pozitivně ovlivňují ekologickou biodiverzitu. Les je společenstvím mnoha rostlin a živočichů, kteří jsou závislí na vzájemných interakcích a společně vytvářejí dobře fungující systém. Bohužel lesní monokultury tato základní poslání neplní. Takové porosty jsou nestabilní. Monokultury jsou náchylné k erozi a k chorobám. Právě druhová a věková skladba lesa je nejdůležitějším aspektem při rozšiřování škůdců a chorob v lesních porostech. Nejohroženějšími jsou právě stejnověké monokultury, protože konkrétní škůdce je většinou zaměřen na stejný druh a na dřevinách se potom šíří velmi rychle. Tak například o napadení lesů kůrovcem slýcháme u nás pravidelně.
Co se týče odolnosti smrkových monokultur, mementem pro naši krajinu může být to, co se stalo v roce 2004 ve slovenských Tatrách, kde vichřice změnila hory v měsíční krajinu. Hlavním důvodem byly smrky, které byly mělce zakořeněné a rostly příliš blízko sebe. V takové situaci padne-li jeden strom, strhne i mnoho dalších, zvlášť když mají podmáčené kořeny. Z toho by se měl poučit například národní park Šumava, kde stejnověké smrkové monokultury tvoří okolo 90 procent lesů.
Čtyři nosné fotografie vybrané instalace souboru reprezentují smutný „příběh“ právě typického smrkového porostu. Většina zbylých fotografií se věnuje listnatým společenstvím, jejichž vysazování je pro les příhodnější. Ale z hlediska způsobu výsadby, stejně daleko od sebe a často v řadách, vzniká v těchto místech znepokojující geometrie, které do přírody také nepatří a představa „divoké“ přírody, naprosto neporušené člověkem je u nás tak už spíš romantická představa.
Pavel Juřík
Bakalářská práce (2013)
Zavřít ×
Svůj fotografický projekt jsem zaměřil na monokulturní společenstva a nepřirozenou geometrii v současné české krajině, zejména v lesích.
Hlavním předmětem mého zájmu se stávají smrkové monokultury, které pokrývají naše území z více než třetiny povrchu lesů, což přináší velké problémy v mnoha oblastech. Jedinou „výhodou“ takového lesa je tedy těžba, smrk se dá pokácet již okolo 80 let svého života a poptávka po jeho dřevě je poměrně stabilní. Je ale potřeba myslet na to, že mimo produkční, plní les ještě několik nezanedbatelných funkcí. Půdoochranná funkce lesa zajišťuje ochranu před erozí vodní, větrnou, sněhovou i před sesuvy půdy. Dále lesy pozitivně ovlivňují ekologickou biodiverzitu. Les je společenstvím mnoha rostlin a živočichů, kteří jsou závislí na vzájemných interakcích a společně vytvářejí dobře fungující systém. Bohužel lesní monokultury tato základní poslání neplní. Takové porosty jsou nestabilní. Monokultury jsou náchylné k erozi a k chorobám. Právě druhová a věková skladba lesa je nejdůležitějším aspektem při rozšiřování škůdců a chorob v lesních porostech. Nejohroženějšími jsou právě stejnověké monokultury, protože konkrétní škůdce je většinou zaměřen na stejný druh a na dřevinách se potom šíří velmi rychle. Tak například o napadení lesů kůrovcem slýcháme u nás pravidelně.
Co se týče odolnosti smrkových monokultur, mementem pro naši krajinu může být to, co se stalo v roce 2004 ve slovenských Tatrách, kde vichřice změnila hory v měsíční krajinu. Hlavním důvodem byly smrky, které byly mělce zakořeněné a rostly příliš blízko sebe. V takové situaci padne-li jeden strom, strhne i mnoho dalších, zvlášť když mají podmáčené kořeny. Z toho by se měl poučit například národní park Šumava, kde stejnověké smrkové monokultury tvoří okolo 90 procent lesů.
Čtyři nosné fotografie vybrané instalace souboru reprezentují smutný „příběh“ právě typického smrkového porostu. Většina zbylých fotografií se věnuje listnatým společenstvím, jejichž vysazování je pro les příhodnější. Ale z hlediska způsobu výsadby, stejně daleko od sebe a často v řadách, vzniká v těchto místech znepokojující geometrie, které do přírody také nepatří a představa „divoké“ přírody, naprosto neporušené člověkem je u nás tak už spíš romantická představa.
Pavel Juřík
Bakalářská práce (2013)
Zavřít ×
Svůj fotografický projekt jsem zaměřil na monokulturní společenstva a nepřirozenou geometrii v současné české krajině, zejména v lesích.
Hlavním předmětem mého zájmu se stávají smrkové monokultury, které pokrývají naše území z více než třetiny povrchu lesů, což přináší velké problémy v mnoha oblastech. Jedinou „výhodou“ takového lesa je tedy těžba, smrk se dá pokácet již okolo 80 let svého života a poptávka po jeho dřevě je poměrně stabilní. Je ale potřeba myslet na to, že mimo produkční, plní les ještě několik nezanedbatelných funkcí. Půdoochranná funkce lesa zajišťuje ochranu před erozí vodní, větrnou, sněhovou i před sesuvy půdy. Dále lesy pozitivně ovlivňují ekologickou biodiverzitu. Les je společenstvím mnoha rostlin a živočichů, kteří jsou závislí na vzájemných interakcích a společně vytvářejí dobře fungující systém. Bohužel lesní monokultury tato základní poslání neplní. Takové porosty jsou nestabilní. Monokultury jsou náchylné k erozi a k chorobám. Právě druhová a věková skladba lesa je nejdůležitějším aspektem při rozšiřování škůdců a chorob v lesních porostech. Nejohroženějšími jsou právě stejnověké monokultury, protože konkrétní škůdce je většinou zaměřen na stejný druh a na dřevinách se potom šíří velmi rychle. Tak například o napadení lesů kůrovcem slýcháme u nás pravidelně.
Co se týče odolnosti smrkových monokultur, mementem pro naši krajinu může být to, co se stalo v roce 2004 ve slovenských Tatrách, kde vichřice změnila hory v měsíční krajinu. Hlavním důvodem byly smrky, které byly mělce zakořeněné a rostly příliš blízko sebe. V takové situaci padne-li jeden strom, strhne i mnoho dalších, zvlášť když mají podmáčené kořeny. Z toho by se měl poučit například národní park Šumava, kde stejnověké smrkové monokultury tvoří okolo 90 procent lesů.
Čtyři nosné fotografie vybrané instalace souboru reprezentují smutný „příběh“ právě typického smrkového porostu. Většina zbylých fotografií se věnuje listnatým společenstvím, jejichž vysazování je pro les příhodnější. Ale z hlediska způsobu výsadby, stejně daleko od sebe a často v řadách, vzniká v těchto místech znepokojující geometrie, které do přírody také nepatří a představa „divoké“ přírody, naprosto neporušené člověkem je u nás tak už spíš romantická představa.
Pavel Juřík
Bakalářská práce (2013)
Zavřít ×
Pavel Juřík