2023, Designblok – No Man’s Land
2023, Designblok – No Man’s Land
Komu se dobře žije v zemí nikoho? A je to nehostinná pustina, odkud všichni odtáhli, nebo naopak přehlcené místo, kde se jsou všichni namačkaní na sebe, ovšem bez možnosti být sami sebou? Společný projekt ateliéru Design oděvu, ateliéru Fotografie a ateliéru Tvorba prostoru Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně představuje svůj No Man’s Land jako dystopii vycházející ze zcela současných reálií.
Na rozpad se tu reaguje snahou spojovat. Týmová výstava, která propojuje studující tří různých oborů, se paradoxně dotýká konfliktů
a pocitů osamocení, jež vznikají, když se některé sociální vazby drolí a jiným zase není dovoleno vznikat. Oblečení tu zachycuje koloběh života, ale také oslavuje snovost, neuchopitelnost a také nefunkčnost, která má potenciál stát se vzpourou. Protože fungovat znamená být poslušný*á.
No Man’s Land si v nejširším plánu pohrává s ideou toho, jak odpuzující, nepřijímající prostředí, v němž je člověk nucen žít, ovšem ono mu ukazuje nedostatečnost, přetvořit na domov. Co by se muse- lo stát, aby tahle krajina, tahle společnost mohla být domovem pro všechny. V mash—upu lidového kroje a džínoviny se ukazuje střet globálního s tradičním do takové míry, že je jen obtížné odpovědět
na to, která z těch složek je vlastně ta pravá a původní.
Pravá v čem? Původní kde? A to je jen jeden z mnoha zde předložených protimluvů, které charakterizují naši současnost,
v níž o tradiční rodině mluví nejvíce ti, co jich zakládají hned několik, a rovná práva, pokud jde o manželství pro všechny, jsou nedostupná. V zemi nikoho dosavadní sousedské a mezigenerační vazby mizí, jelikož je nahrazuje trh nebo odosobněné instituce, a zároveň těm lidem, kteří by se spojovat chtěli, to není umožněno. Všichni tu jsou nucení být sami. Území je fyzicky obsáhne, ale nevítá nikoho.
Projekt No Man’s Land velmi niterně a osobně reaguje na dvě krize, které přinesl pozdní kapitalismus. První je zpřetrhání vazeb všeho druhu a proměna lidí na konzument*ky a uživatel*ky. Druhou
je pak schopnost činit v rámci dominantní vizuální kultury některé skupiny zcela neviditelné. Motivy hledání vazeb všeho druhu, tak prostupují mnoho ze zde vystavených prací, hledají spojení s mi- nulostí, s krajinou, s planetou, s vlastním nitrem či s bližními. To
pak podtrhují všudypřítomné aspekty zviditelňování se, které úzce souvisí s náplní činnosti všech zúčastněných ateliérů.
Situovanost v prostoru, oděv jako obal a fotografie jako mé- dium dokonale zachycující povrch — to všechno jsou složky, které když spojí síly, tak přispívají k tomu, že lze spatřit a odhalit to, co zůstává skryto. To je zcela základní podmínka, protože, abychom mohli mít vazby, musíme se navzájem vidět. Teprve pak se z území nikoho může stát území naše.
redaktor týdeníku Respekt – Pavel Turek
2023, Designblok - No Man's Land
Výstava (2023)
Zavřít ×
Komu se dobře žije v zemí nikoho? A je to nehostinná pustina, odkud všichni odtáhli, nebo naopak přehlcené místo, kde se jsou všichni namačkaní na sebe, ovšem bez možnosti být sami sebou? Společný projekt ateliéru Design oděvu, ateliéru Fotografie a ateliéru Tvorba prostoru Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně představuje svůj No Man’s Land jako dystopii vycházející ze zcela současných reálií.
Na rozpad se tu reaguje snahou spojovat. Týmová výstava, která propojuje studující tří různých oborů, se paradoxně dotýká konfliktů
a pocitů osamocení, jež vznikají, když se některé sociální vazby drolí a jiným zase není dovoleno vznikat. Oblečení tu zachycuje koloběh života, ale také oslavuje snovost, neuchopitelnost a také nefunkčnost, která má potenciál stát se vzpourou. Protože fungovat znamená být poslušný*á.
No Man’s Land si v nejširším plánu pohrává s ideou toho, jak odpuzující, nepřijímající prostředí, v němž je člověk nucen žít, ovšem ono mu ukazuje nedostatečnost, přetvořit na domov. Co by se muse- lo stát, aby tahle krajina, tahle společnost mohla být domovem pro všechny. V mash—upu lidového kroje a džínoviny se ukazuje střet globálního s tradičním do takové míry, že je jen obtížné odpovědět
na to, která z těch složek je vlastně ta pravá a původní.
Pravá v čem? Původní kde? A to je jen jeden z mnoha zde předložených protimluvů, které charakterizují naši současnost,
v níž o tradiční rodině mluví nejvíce ti, co jich zakládají hned několik, a rovná práva, pokud jde o manželství pro všechny, jsou nedostupná. V zemi nikoho dosavadní sousedské a mezigenerační vazby mizí, jelikož je nahrazuje trh nebo odosobněné instituce, a zároveň těm lidem, kteří by se spojovat chtěli, to není umožněno. Všichni tu jsou nucení být sami. Území je fyzicky obsáhne, ale nevítá nikoho.
Projekt No Man’s Land velmi niterně a osobně reaguje na dvě krize, které přinesl pozdní kapitalismus. První je zpřetrhání vazeb všeho druhu a proměna lidí na konzument*ky a uživatel*ky. Druhou
je pak schopnost činit v rámci dominantní vizuální kultury některé skupiny zcela neviditelné. Motivy hledání vazeb všeho druhu, tak prostupují mnoho ze zde vystavených prací, hledají spojení s mi- nulostí, s krajinou, s planetou, s vlastním nitrem či s bližními. To
pak podtrhují všudypřítomné aspekty zviditelňování se, které úzce souvisí s náplní činnosti všech zúčastněných ateliérů.
Situovanost v prostoru, oděv jako obal a fotografie jako mé- dium dokonale zachycující povrch — to všechno jsou složky, které když spojí síly, tak přispívají k tomu, že lze spatřit a odhalit to, co zůstává skryto. To je zcela základní podmínka, protože, abychom mohli mít vazby, musíme se navzájem vidět. Teprve pak se z území nikoho může stát území naše.
redaktor týdeníku Respekt – Pavel Turek
2023, Designblok - No Man's Land
Výstava (2023)
Zavřít ×
Komu se dobře žije v zemí nikoho? A je to nehostinná pustina, odkud všichni odtáhli, nebo naopak přehlcené místo, kde se jsou všichni namačkaní na sebe, ovšem bez možnosti být sami sebou? Společný projekt ateliéru Design oděvu, ateliéru Fotografie a ateliéru Tvorba prostoru Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně představuje svůj No Man’s Land jako dystopii vycházející ze zcela současných reálií.
Na rozpad se tu reaguje snahou spojovat. Týmová výstava, která propojuje studující tří různých oborů, se paradoxně dotýká konfliktů
a pocitů osamocení, jež vznikají, když se některé sociální vazby drolí a jiným zase není dovoleno vznikat. Oblečení tu zachycuje koloběh života, ale také oslavuje snovost, neuchopitelnost a také nefunkčnost, která má potenciál stát se vzpourou. Protože fungovat znamená být poslušný*á.
No Man’s Land si v nejširším plánu pohrává s ideou toho, jak odpuzující, nepřijímající prostředí, v němž je člověk nucen žít, ovšem ono mu ukazuje nedostatečnost, přetvořit na domov. Co by se muse- lo stát, aby tahle krajina, tahle společnost mohla být domovem pro všechny. V mash—upu lidového kroje a džínoviny se ukazuje střet globálního s tradičním do takové míry, že je jen obtížné odpovědět
na to, která z těch složek je vlastně ta pravá a původní.
Pravá v čem? Původní kde? A to je jen jeden z mnoha zde předložených protimluvů, které charakterizují naši současnost,
v níž o tradiční rodině mluví nejvíce ti, co jich zakládají hned několik, a rovná práva, pokud jde o manželství pro všechny, jsou nedostupná. V zemi nikoho dosavadní sousedské a mezigenerační vazby mizí, jelikož je nahrazuje trh nebo odosobněné instituce, a zároveň těm lidem, kteří by se spojovat chtěli, to není umožněno. Všichni tu jsou nucení být sami. Území je fyzicky obsáhne, ale nevítá nikoho.
Projekt No Man’s Land velmi niterně a osobně reaguje na dvě krize, které přinesl pozdní kapitalismus. První je zpřetrhání vazeb všeho druhu a proměna lidí na konzument*ky a uživatel*ky. Druhou
je pak schopnost činit v rámci dominantní vizuální kultury některé skupiny zcela neviditelné. Motivy hledání vazeb všeho druhu, tak prostupují mnoho ze zde vystavených prací, hledají spojení s mi- nulostí, s krajinou, s planetou, s vlastním nitrem či s bližními. To
pak podtrhují všudypřítomné aspekty zviditelňování se, které úzce souvisí s náplní činnosti všech zúčastněných ateliérů.
Situovanost v prostoru, oděv jako obal a fotografie jako mé- dium dokonale zachycující povrch — to všechno jsou složky, které když spojí síly, tak přispívají k tomu, že lze spatřit a odhalit to, co zůstává skryto. To je zcela základní podmínka, protože, abychom mohli mít vazby, musíme se navzájem vidět. Teprve pak se z území nikoho může stát území naše.
redaktor týdeníku Respekt – Pavel Turek
2023, Designblok - No Man's Land
Výstava (2023)
Zavřít ×
Komu se dobře žije v zemí nikoho? A je to nehostinná pustina, odkud všichni odtáhli, nebo naopak přehlcené místo, kde se jsou všichni namačkaní na sebe, ovšem bez možnosti být sami sebou? Společný projekt ateliéru Design oděvu, ateliéru Fotografie a ateliéru Tvorba prostoru Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně představuje svůj No Man’s Land jako dystopii vycházející ze zcela současných reálií.
Na rozpad se tu reaguje snahou spojovat. Týmová výstava, která propojuje studující tří různých oborů, se paradoxně dotýká konfliktů
a pocitů osamocení, jež vznikají, když se některé sociální vazby drolí a jiným zase není dovoleno vznikat. Oblečení tu zachycuje koloběh života, ale také oslavuje snovost, neuchopitelnost a také nefunkčnost, která má potenciál stát se vzpourou. Protože fungovat znamená být poslušný*á.
No Man’s Land si v nejširším plánu pohrává s ideou toho, jak odpuzující, nepřijímající prostředí, v němž je člověk nucen žít, ovšem ono mu ukazuje nedostatečnost, přetvořit na domov. Co by se muse- lo stát, aby tahle krajina, tahle společnost mohla být domovem pro všechny. V mash—upu lidového kroje a džínoviny se ukazuje střet globálního s tradičním do takové míry, že je jen obtížné odpovědět
na to, která z těch složek je vlastně ta pravá a původní.
Pravá v čem? Původní kde? A to je jen jeden z mnoha zde předložených protimluvů, které charakterizují naši současnost,
v níž o tradiční rodině mluví nejvíce ti, co jich zakládají hned několik, a rovná práva, pokud jde o manželství pro všechny, jsou nedostupná. V zemi nikoho dosavadní sousedské a mezigenerační vazby mizí, jelikož je nahrazuje trh nebo odosobněné instituce, a zároveň těm lidem, kteří by se spojovat chtěli, to není umožněno. Všichni tu jsou nucení být sami. Území je fyzicky obsáhne, ale nevítá nikoho.
Projekt No Man’s Land velmi niterně a osobně reaguje na dvě krize, které přinesl pozdní kapitalismus. První je zpřetrhání vazeb všeho druhu a proměna lidí na konzument*ky a uživatel*ky. Druhou
je pak schopnost činit v rámci dominantní vizuální kultury některé skupiny zcela neviditelné. Motivy hledání vazeb všeho druhu, tak prostupují mnoho ze zde vystavených prací, hledají spojení s mi- nulostí, s krajinou, s planetou, s vlastním nitrem či s bližními. To
pak podtrhují všudypřítomné aspekty zviditelňování se, které úzce souvisí s náplní činnosti všech zúčastněných ateliérů.
Situovanost v prostoru, oděv jako obal a fotografie jako mé- dium dokonale zachycující povrch — to všechno jsou složky, které když spojí síly, tak přispívají k tomu, že lze spatřit a odhalit to, co zůstává skryto. To je zcela základní podmínka, protože, abychom mohli mít vazby, musíme se navzájem vidět. Teprve pak se z území nikoho může stát území naše.
redaktor týdeníku Respekt – Pavel Turek
2023, Designblok - No Man's Land
Výstava (2023)
Zavřít ×
Komu se dobře žije v zemí nikoho? A je to nehostinná pustina, odkud všichni odtáhli, nebo naopak přehlcené místo, kde se jsou všichni namačkaní na sebe, ovšem bez možnosti být sami sebou? Společný projekt ateliéru Design oděvu, ateliéru Fotografie a ateliéru Tvorba prostoru Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně představuje svůj No Man’s Land jako dystopii vycházející ze zcela současných reálií.
Na rozpad se tu reaguje snahou spojovat. Týmová výstava, která propojuje studující tří různých oborů, se paradoxně dotýká konfliktů
a pocitů osamocení, jež vznikají, když se některé sociální vazby drolí a jiným zase není dovoleno vznikat. Oblečení tu zachycuje koloběh života, ale také oslavuje snovost, neuchopitelnost a také nefunkčnost, která má potenciál stát se vzpourou. Protože fungovat znamená být poslušný*á.
No Man’s Land si v nejširším plánu pohrává s ideou toho, jak odpuzující, nepřijímající prostředí, v němž je člověk nucen žít, ovšem ono mu ukazuje nedostatečnost, přetvořit na domov. Co by se muse- lo stát, aby tahle krajina, tahle společnost mohla být domovem pro všechny. V mash—upu lidového kroje a džínoviny se ukazuje střet globálního s tradičním do takové míry, že je jen obtížné odpovědět
na to, která z těch složek je vlastně ta pravá a původní.
Pravá v čem? Původní kde? A to je jen jeden z mnoha zde předložených protimluvů, které charakterizují naši současnost,
v níž o tradiční rodině mluví nejvíce ti, co jich zakládají hned několik, a rovná práva, pokud jde o manželství pro všechny, jsou nedostupná. V zemi nikoho dosavadní sousedské a mezigenerační vazby mizí, jelikož je nahrazuje trh nebo odosobněné instituce, a zároveň těm lidem, kteří by se spojovat chtěli, to není umožněno. Všichni tu jsou nucení být sami. Území je fyzicky obsáhne, ale nevítá nikoho.
Projekt No Man’s Land velmi niterně a osobně reaguje na dvě krize, které přinesl pozdní kapitalismus. První je zpřetrhání vazeb všeho druhu a proměna lidí na konzument*ky a uživatel*ky. Druhou
je pak schopnost činit v rámci dominantní vizuální kultury některé skupiny zcela neviditelné. Motivy hledání vazeb všeho druhu, tak prostupují mnoho ze zde vystavených prací, hledají spojení s mi- nulostí, s krajinou, s planetou, s vlastním nitrem či s bližními. To
pak podtrhují všudypřítomné aspekty zviditelňování se, které úzce souvisí s náplní činnosti všech zúčastněných ateliérů.
Situovanost v prostoru, oděv jako obal a fotografie jako mé- dium dokonale zachycující povrch — to všechno jsou složky, které když spojí síly, tak přispívají k tomu, že lze spatřit a odhalit to, co zůstává skryto. To je zcela základní podmínka, protože, abychom mohli mít vazby, musíme se navzájem vidět. Teprve pak se z území nikoho může stát území naše.
redaktor týdeníku Respekt – Pavel Turek
2023, Designblok - No Man's Land
Výstava (2023)
Zavřít ×
Komu se dobře žije v zemí nikoho? A je to nehostinná pustina, odkud všichni odtáhli, nebo naopak přehlcené místo, kde se jsou všichni namačkaní na sebe, ovšem bez možnosti být sami sebou? Společný projekt ateliéru Design oděvu, ateliéru Fotografie a ateliéru Tvorba prostoru Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně představuje svůj No Man’s Land jako dystopii vycházející ze zcela současných reálií.
Na rozpad se tu reaguje snahou spojovat. Týmová výstava, která propojuje studující tří různých oborů, se paradoxně dotýká konfliktů
a pocitů osamocení, jež vznikají, když se některé sociální vazby drolí a jiným zase není dovoleno vznikat. Oblečení tu zachycuje koloběh života, ale také oslavuje snovost, neuchopitelnost a také nefunkčnost, která má potenciál stát se vzpourou. Protože fungovat znamená být poslušný*á.
No Man’s Land si v nejširším plánu pohrává s ideou toho, jak odpuzující, nepřijímající prostředí, v němž je člověk nucen žít, ovšem ono mu ukazuje nedostatečnost, přetvořit na domov. Co by se muse- lo stát, aby tahle krajina, tahle společnost mohla být domovem pro všechny. V mash—upu lidového kroje a džínoviny se ukazuje střet globálního s tradičním do takové míry, že je jen obtížné odpovědět
na to, která z těch složek je vlastně ta pravá a původní.
Pravá v čem? Původní kde? A to je jen jeden z mnoha zde předložených protimluvů, které charakterizují naši současnost,
v níž o tradiční rodině mluví nejvíce ti, co jich zakládají hned několik, a rovná práva, pokud jde o manželství pro všechny, jsou nedostupná. V zemi nikoho dosavadní sousedské a mezigenerační vazby mizí, jelikož je nahrazuje trh nebo odosobněné instituce, a zároveň těm lidem, kteří by se spojovat chtěli, to není umožněno. Všichni tu jsou nucení být sami. Území je fyzicky obsáhne, ale nevítá nikoho.
Projekt No Man’s Land velmi niterně a osobně reaguje na dvě krize, které přinesl pozdní kapitalismus. První je zpřetrhání vazeb všeho druhu a proměna lidí na konzument*ky a uživatel*ky. Druhou
je pak schopnost činit v rámci dominantní vizuální kultury některé skupiny zcela neviditelné. Motivy hledání vazeb všeho druhu, tak prostupují mnoho ze zde vystavených prací, hledají spojení s mi- nulostí, s krajinou, s planetou, s vlastním nitrem či s bližními. To
pak podtrhují všudypřítomné aspekty zviditelňování se, které úzce souvisí s náplní činnosti všech zúčastněných ateliérů.
Situovanost v prostoru, oděv jako obal a fotografie jako mé- dium dokonale zachycující povrch — to všechno jsou složky, které když spojí síly, tak přispívají k tomu, že lze spatřit a odhalit to, co zůstává skryto. To je zcela základní podmínka, protože, abychom mohli mít vazby, musíme se navzájem vidět. Teprve pak se z území nikoho může stát území naše.
redaktor týdeníku Respekt – Pavel Turek
2023, Designblok - No Man's Land
Výstava (2023)
Zavřít ×
Komu se dobře žije v zemí nikoho? A je to nehostinná pustina, odkud všichni odtáhli, nebo naopak přehlcené místo, kde se jsou všichni namačkaní na sebe, ovšem bez možnosti být sami sebou? Společný projekt ateliéru Design oděvu, ateliéru Fotografie a ateliéru Tvorba prostoru Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně představuje svůj No Man’s Land jako dystopii vycházející ze zcela současných reálií.
Na rozpad se tu reaguje snahou spojovat. Týmová výstava, která propojuje studující tří různých oborů, se paradoxně dotýká konfliktů
a pocitů osamocení, jež vznikají, když se některé sociální vazby drolí a jiným zase není dovoleno vznikat. Oblečení tu zachycuje koloběh života, ale také oslavuje snovost, neuchopitelnost a také nefunkčnost, která má potenciál stát se vzpourou. Protože fungovat znamená být poslušný*á.
No Man’s Land si v nejširším plánu pohrává s ideou toho, jak odpuzující, nepřijímající prostředí, v němž je člověk nucen žít, ovšem ono mu ukazuje nedostatečnost, přetvořit na domov. Co by se muse- lo stát, aby tahle krajina, tahle společnost mohla být domovem pro všechny. V mash—upu lidového kroje a džínoviny se ukazuje střet globálního s tradičním do takové míry, že je jen obtížné odpovědět
na to, která z těch složek je vlastně ta pravá a původní.
Pravá v čem? Původní kde? A to je jen jeden z mnoha zde předložených protimluvů, které charakterizují naši současnost,
v níž o tradiční rodině mluví nejvíce ti, co jich zakládají hned několik, a rovná práva, pokud jde o manželství pro všechny, jsou nedostupná. V zemi nikoho dosavadní sousedské a mezigenerační vazby mizí, jelikož je nahrazuje trh nebo odosobněné instituce, a zároveň těm lidem, kteří by se spojovat chtěli, to není umožněno. Všichni tu jsou nucení být sami. Území je fyzicky obsáhne, ale nevítá nikoho.
Projekt No Man’s Land velmi niterně a osobně reaguje na dvě krize, které přinesl pozdní kapitalismus. První je zpřetrhání vazeb všeho druhu a proměna lidí na konzument*ky a uživatel*ky. Druhou
je pak schopnost činit v rámci dominantní vizuální kultury některé skupiny zcela neviditelné. Motivy hledání vazeb všeho druhu, tak prostupují mnoho ze zde vystavených prací, hledají spojení s mi- nulostí, s krajinou, s planetou, s vlastním nitrem či s bližními. To
pak podtrhují všudypřítomné aspekty zviditelňování se, které úzce souvisí s náplní činnosti všech zúčastněných ateliérů.
Situovanost v prostoru, oděv jako obal a fotografie jako mé- dium dokonale zachycující povrch — to všechno jsou složky, které když spojí síly, tak přispívají k tomu, že lze spatřit a odhalit to, co zůstává skryto. To je zcela základní podmínka, protože, abychom mohli mít vazby, musíme se navzájem vidět. Teprve pak se z území nikoho může stát území naše.
redaktor týdeníku Respekt – Pavel Turek
2023, Designblok - No Man's Land
Výstava (2023)
Zavřít ×
Komu se dobře žije v zemí nikoho? A je to nehostinná pustina, odkud všichni odtáhli, nebo naopak přehlcené místo, kde se jsou všichni namačkaní na sebe, ovšem bez možnosti být sami sebou? Společný projekt ateliéru Design oděvu, ateliéru Fotografie a ateliéru Tvorba prostoru Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně představuje svůj No Man’s Land jako dystopii vycházející ze zcela současných reálií.
Na rozpad se tu reaguje snahou spojovat. Týmová výstava, která propojuje studující tří různých oborů, se paradoxně dotýká konfliktů
a pocitů osamocení, jež vznikají, když se některé sociální vazby drolí a jiným zase není dovoleno vznikat. Oblečení tu zachycuje koloběh života, ale také oslavuje snovost, neuchopitelnost a také nefunkčnost, která má potenciál stát se vzpourou. Protože fungovat znamená být poslušný*á.
No Man’s Land si v nejširším plánu pohrává s ideou toho, jak odpuzující, nepřijímající prostředí, v němž je člověk nucen žít, ovšem ono mu ukazuje nedostatečnost, přetvořit na domov. Co by se muse- lo stát, aby tahle krajina, tahle společnost mohla být domovem pro všechny. V mash—upu lidového kroje a džínoviny se ukazuje střet globálního s tradičním do takové míry, že je jen obtížné odpovědět
na to, která z těch složek je vlastně ta pravá a původní.
Pravá v čem? Původní kde? A to je jen jeden z mnoha zde předložených protimluvů, které charakterizují naši současnost,
v níž o tradiční rodině mluví nejvíce ti, co jich zakládají hned několik, a rovná práva, pokud jde o manželství pro všechny, jsou nedostupná. V zemi nikoho dosavadní sousedské a mezigenerační vazby mizí, jelikož je nahrazuje trh nebo odosobněné instituce, a zároveň těm lidem, kteří by se spojovat chtěli, to není umožněno. Všichni tu jsou nucení být sami. Území je fyzicky obsáhne, ale nevítá nikoho.
Projekt No Man’s Land velmi niterně a osobně reaguje na dvě krize, které přinesl pozdní kapitalismus. První je zpřetrhání vazeb všeho druhu a proměna lidí na konzument*ky a uživatel*ky. Druhou
je pak schopnost činit v rámci dominantní vizuální kultury některé skupiny zcela neviditelné. Motivy hledání vazeb všeho druhu, tak prostupují mnoho ze zde vystavených prací, hledají spojení s mi- nulostí, s krajinou, s planetou, s vlastním nitrem či s bližními. To
pak podtrhují všudypřítomné aspekty zviditelňování se, které úzce souvisí s náplní činnosti všech zúčastněných ateliérů.
Situovanost v prostoru, oděv jako obal a fotografie jako mé- dium dokonale zachycující povrch — to všechno jsou složky, které když spojí síly, tak přispívají k tomu, že lze spatřit a odhalit to, co zůstává skryto. To je zcela základní podmínka, protože, abychom mohli mít vazby, musíme se navzájem vidět. Teprve pak se z území nikoho může stát území naše.
redaktor týdeníku Respekt – Pavel Turek
2023, Designblok - No Man's Land
Výstava (2023)
Zavřít ×
Komu se dobře žije v zemí nikoho? A je to nehostinná pustina, odkud všichni odtáhli, nebo naopak přehlcené místo, kde se jsou všichni namačkaní na sebe, ovšem bez možnosti být sami sebou? Společný projekt ateliéru Design oděvu, ateliéru Fotografie a ateliéru Tvorba prostoru Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně představuje svůj No Man’s Land jako dystopii vycházející ze zcela současných reálií.
Na rozpad se tu reaguje snahou spojovat. Týmová výstava, která propojuje studující tří různých oborů, se paradoxně dotýká konfliktů
a pocitů osamocení, jež vznikají, když se některé sociální vazby drolí a jiným zase není dovoleno vznikat. Oblečení tu zachycuje koloběh života, ale také oslavuje snovost, neuchopitelnost a také nefunkčnost, která má potenciál stát se vzpourou. Protože fungovat znamená být poslušný*á.
No Man’s Land si v nejširším plánu pohrává s ideou toho, jak odpuzující, nepřijímající prostředí, v němž je člověk nucen žít, ovšem ono mu ukazuje nedostatečnost, přetvořit na domov. Co by se muse- lo stát, aby tahle krajina, tahle společnost mohla být domovem pro všechny. V mash—upu lidového kroje a džínoviny se ukazuje střet globálního s tradičním do takové míry, že je jen obtížné odpovědět
na to, která z těch složek je vlastně ta pravá a původní.
Pravá v čem? Původní kde? A to je jen jeden z mnoha zde předložených protimluvů, které charakterizují naši současnost,
v níž o tradiční rodině mluví nejvíce ti, co jich zakládají hned několik, a rovná práva, pokud jde o manželství pro všechny, jsou nedostupná. V zemi nikoho dosavadní sousedské a mezigenerační vazby mizí, jelikož je nahrazuje trh nebo odosobněné instituce, a zároveň těm lidem, kteří by se spojovat chtěli, to není umožněno. Všichni tu jsou nucení být sami. Území je fyzicky obsáhne, ale nevítá nikoho.
Projekt No Man’s Land velmi niterně a osobně reaguje na dvě krize, které přinesl pozdní kapitalismus. První je zpřetrhání vazeb všeho druhu a proměna lidí na konzument*ky a uživatel*ky. Druhou
je pak schopnost činit v rámci dominantní vizuální kultury některé skupiny zcela neviditelné. Motivy hledání vazeb všeho druhu, tak prostupují mnoho ze zde vystavených prací, hledají spojení s mi- nulostí, s krajinou, s planetou, s vlastním nitrem či s bližními. To
pak podtrhují všudypřítomné aspekty zviditelňování se, které úzce souvisí s náplní činnosti všech zúčastněných ateliérů.
Situovanost v prostoru, oděv jako obal a fotografie jako mé- dium dokonale zachycující povrch — to všechno jsou složky, které když spojí síly, tak přispívají k tomu, že lze spatřit a odhalit to, co zůstává skryto. To je zcela základní podmínka, protože, abychom mohli mít vazby, musíme se navzájem vidět. Teprve pak se z území nikoho může stát území naše.
redaktor týdeníku Respekt – Pavel Turek
2023, Designblok - No Man's Land
Výstava (2023)
Zavřít ×
Komu se dobře žije v zemí nikoho? A je to nehostinná pustina, odkud všichni odtáhli, nebo naopak přehlcené místo, kde se jsou všichni namačkaní na sebe, ovšem bez možnosti být sami sebou? Společný projekt ateliéru Design oděvu, ateliéru Fotografie a ateliéru Tvorba prostoru Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně představuje svůj No Man’s Land jako dystopii vycházející ze zcela současných reálií.
Na rozpad se tu reaguje snahou spojovat. Týmová výstava, která propojuje studující tří různých oborů, se paradoxně dotýká konfliktů
a pocitů osamocení, jež vznikají, když se některé sociální vazby drolí a jiným zase není dovoleno vznikat. Oblečení tu zachycuje koloběh života, ale také oslavuje snovost, neuchopitelnost a také nefunkčnost, která má potenciál stát se vzpourou. Protože fungovat znamená být poslušný*á.
No Man’s Land si v nejširším plánu pohrává s ideou toho, jak odpuzující, nepřijímající prostředí, v němž je člověk nucen žít, ovšem ono mu ukazuje nedostatečnost, přetvořit na domov. Co by se muse- lo stát, aby tahle krajina, tahle společnost mohla být domovem pro všechny. V mash—upu lidového kroje a džínoviny se ukazuje střet globálního s tradičním do takové míry, že je jen obtížné odpovědět
na to, která z těch složek je vlastně ta pravá a původní.
Pravá v čem? Původní kde? A to je jen jeden z mnoha zde předložených protimluvů, které charakterizují naši současnost,
v níž o tradiční rodině mluví nejvíce ti, co jich zakládají hned několik, a rovná práva, pokud jde o manželství pro všechny, jsou nedostupná. V zemi nikoho dosavadní sousedské a mezigenerační vazby mizí, jelikož je nahrazuje trh nebo odosobněné instituce, a zároveň těm lidem, kteří by se spojovat chtěli, to není umožněno. Všichni tu jsou nucení být sami. Území je fyzicky obsáhne, ale nevítá nikoho.
Projekt No Man’s Land velmi niterně a osobně reaguje na dvě krize, které přinesl pozdní kapitalismus. První je zpřetrhání vazeb všeho druhu a proměna lidí na konzument*ky a uživatel*ky. Druhou
je pak schopnost činit v rámci dominantní vizuální kultury některé skupiny zcela neviditelné. Motivy hledání vazeb všeho druhu, tak prostupují mnoho ze zde vystavených prací, hledají spojení s mi- nulostí, s krajinou, s planetou, s vlastním nitrem či s bližními. To
pak podtrhují všudypřítomné aspekty zviditelňování se, které úzce souvisí s náplní činnosti všech zúčastněných ateliérů.
Situovanost v prostoru, oděv jako obal a fotografie jako mé- dium dokonale zachycující povrch — to všechno jsou složky, které když spojí síly, tak přispívají k tomu, že lze spatřit a odhalit to, co zůstává skryto. To je zcela základní podmínka, protože, abychom mohli mít vazby, musíme se navzájem vidět. Teprve pak se z území nikoho může stát území naše.
redaktor týdeníku Respekt – Pavel Turek
2023, Designblok - No Man's Land
Výstava (2023)
Zavřít ×
Komu se dobře žije v zemí nikoho? A je to nehostinná pustina, odkud všichni odtáhli, nebo naopak přehlcené místo, kde se jsou všichni namačkaní na sebe, ovšem bez možnosti být sami sebou? Společný projekt ateliéru Design oděvu, ateliéru Fotografie a ateliéru Tvorba prostoru Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně představuje svůj No Man’s Land jako dystopii vycházející ze zcela současných reálií.
Na rozpad se tu reaguje snahou spojovat. Týmová výstava, která propojuje studující tří různých oborů, se paradoxně dotýká konfliktů
a pocitů osamocení, jež vznikají, když se některé sociální vazby drolí a jiným zase není dovoleno vznikat. Oblečení tu zachycuje koloběh života, ale také oslavuje snovost, neuchopitelnost a také nefunkčnost, která má potenciál stát se vzpourou. Protože fungovat znamená být poslušný*á.
No Man’s Land si v nejširším plánu pohrává s ideou toho, jak odpuzující, nepřijímající prostředí, v němž je člověk nucen žít, ovšem ono mu ukazuje nedostatečnost, přetvořit na domov. Co by se muse- lo stát, aby tahle krajina, tahle společnost mohla být domovem pro všechny. V mash—upu lidového kroje a džínoviny se ukazuje střet globálního s tradičním do takové míry, že je jen obtížné odpovědět
na to, která z těch složek je vlastně ta pravá a původní.
Pravá v čem? Původní kde? A to je jen jeden z mnoha zde předložených protimluvů, které charakterizují naši současnost,
v níž o tradiční rodině mluví nejvíce ti, co jich zakládají hned několik, a rovná práva, pokud jde o manželství pro všechny, jsou nedostupná. V zemi nikoho dosavadní sousedské a mezigenerační vazby mizí, jelikož je nahrazuje trh nebo odosobněné instituce, a zároveň těm lidem, kteří by se spojovat chtěli, to není umožněno. Všichni tu jsou nucení být sami. Území je fyzicky obsáhne, ale nevítá nikoho.
Projekt No Man’s Land velmi niterně a osobně reaguje na dvě krize, které přinesl pozdní kapitalismus. První je zpřetrhání vazeb všeho druhu a proměna lidí na konzument*ky a uživatel*ky. Druhou
je pak schopnost činit v rámci dominantní vizuální kultury některé skupiny zcela neviditelné. Motivy hledání vazeb všeho druhu, tak prostupují mnoho ze zde vystavených prací, hledají spojení s mi- nulostí, s krajinou, s planetou, s vlastním nitrem či s bližními. To
pak podtrhují všudypřítomné aspekty zviditelňování se, které úzce souvisí s náplní činnosti všech zúčastněných ateliérů.
Situovanost v prostoru, oděv jako obal a fotografie jako mé- dium dokonale zachycující povrch — to všechno jsou složky, které když spojí síly, tak přispívají k tomu, že lze spatřit a odhalit to, co zůstává skryto. To je zcela základní podmínka, protože, abychom mohli mít vazby, musíme se navzájem vidět. Teprve pak se z území nikoho může stát území naše.
redaktor týdeníku Respekt – Pavel Turek
2023, Designblok - No Man's Land
Výstava (2023)
Zavřít ×
Komu se dobře žije v zemí nikoho? A je to nehostinná pustina, odkud všichni odtáhli, nebo naopak přehlcené místo, kde se jsou všichni namačkaní na sebe, ovšem bez možnosti být sami sebou? Společný projekt ateliéru Design oděvu, ateliéru Fotografie a ateliéru Tvorba prostoru Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně představuje svůj No Man’s Land jako dystopii vycházející ze zcela současných reálií.
Na rozpad se tu reaguje snahou spojovat. Týmová výstava, která propojuje studující tří různých oborů, se paradoxně dotýká konfliktů
a pocitů osamocení, jež vznikají, když se některé sociální vazby drolí a jiným zase není dovoleno vznikat. Oblečení tu zachycuje koloběh života, ale také oslavuje snovost, neuchopitelnost a také nefunkčnost, která má potenciál stát se vzpourou. Protože fungovat znamená být poslušný*á.
No Man’s Land si v nejširším plánu pohrává s ideou toho, jak odpuzující, nepřijímající prostředí, v němž je člověk nucen žít, ovšem ono mu ukazuje nedostatečnost, přetvořit na domov. Co by se muse- lo stát, aby tahle krajina, tahle společnost mohla být domovem pro všechny. V mash—upu lidového kroje a džínoviny se ukazuje střet globálního s tradičním do takové míry, že je jen obtížné odpovědět
na to, která z těch složek je vlastně ta pravá a původní.
Pravá v čem? Původní kde? A to je jen jeden z mnoha zde předložených protimluvů, které charakterizují naši současnost,
v níž o tradiční rodině mluví nejvíce ti, co jich zakládají hned několik, a rovná práva, pokud jde o manželství pro všechny, jsou nedostupná. V zemi nikoho dosavadní sousedské a mezigenerační vazby mizí, jelikož je nahrazuje trh nebo odosobněné instituce, a zároveň těm lidem, kteří by se spojovat chtěli, to není umožněno. Všichni tu jsou nucení být sami. Území je fyzicky obsáhne, ale nevítá nikoho.
Projekt No Man’s Land velmi niterně a osobně reaguje na dvě krize, které přinesl pozdní kapitalismus. První je zpřetrhání vazeb všeho druhu a proměna lidí na konzument*ky a uživatel*ky. Druhou
je pak schopnost činit v rámci dominantní vizuální kultury některé skupiny zcela neviditelné. Motivy hledání vazeb všeho druhu, tak prostupují mnoho ze zde vystavených prací, hledají spojení s mi- nulostí, s krajinou, s planetou, s vlastním nitrem či s bližními. To
pak podtrhují všudypřítomné aspekty zviditelňování se, které úzce souvisí s náplní činnosti všech zúčastněných ateliérů.
Situovanost v prostoru, oděv jako obal a fotografie jako mé- dium dokonale zachycující povrch — to všechno jsou složky, které když spojí síly, tak přispívají k tomu, že lze spatřit a odhalit to, co zůstává skryto. To je zcela základní podmínka, protože, abychom mohli mít vazby, musíme se navzájem vidět. Teprve pak se z území nikoho může stát území naše.
redaktor týdeníku Respekt – Pavel Turek
2023, Designblok - No Man's Land
Výstava (2023)
Zavřít ×
Komu se dobře žije v zemí nikoho? A je to nehostinná pustina, odkud všichni odtáhli, nebo naopak přehlcené místo, kde se jsou všichni namačkaní na sebe, ovšem bez možnosti být sami sebou? Společný projekt ateliéru Design oděvu, ateliéru Fotografie a ateliéru Tvorba prostoru Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně představuje svůj No Man’s Land jako dystopii vycházející ze zcela současných reálií.
Na rozpad se tu reaguje snahou spojovat. Týmová výstava, která propojuje studující tří různých oborů, se paradoxně dotýká konfliktů
a pocitů osamocení, jež vznikají, když se některé sociální vazby drolí a jiným zase není dovoleno vznikat. Oblečení tu zachycuje koloběh života, ale také oslavuje snovost, neuchopitelnost a také nefunkčnost, která má potenciál stát se vzpourou. Protože fungovat znamená být poslušný*á.
No Man’s Land si v nejširším plánu pohrává s ideou toho, jak odpuzující, nepřijímající prostředí, v němž je člověk nucen žít, ovšem ono mu ukazuje nedostatečnost, přetvořit na domov. Co by se muse- lo stát, aby tahle krajina, tahle společnost mohla být domovem pro všechny. V mash—upu lidového kroje a džínoviny se ukazuje střet globálního s tradičním do takové míry, že je jen obtížné odpovědět
na to, která z těch složek je vlastně ta pravá a původní.
Pravá v čem? Původní kde? A to je jen jeden z mnoha zde předložených protimluvů, které charakterizují naši současnost,
v níž o tradiční rodině mluví nejvíce ti, co jich zakládají hned několik, a rovná práva, pokud jde o manželství pro všechny, jsou nedostupná. V zemi nikoho dosavadní sousedské a mezigenerační vazby mizí, jelikož je nahrazuje trh nebo odosobněné instituce, a zároveň těm lidem, kteří by se spojovat chtěli, to není umožněno. Všichni tu jsou nucení být sami. Území je fyzicky obsáhne, ale nevítá nikoho.
Projekt No Man’s Land velmi niterně a osobně reaguje na dvě krize, které přinesl pozdní kapitalismus. První je zpřetrhání vazeb všeho druhu a proměna lidí na konzument*ky a uživatel*ky. Druhou
je pak schopnost činit v rámci dominantní vizuální kultury některé skupiny zcela neviditelné. Motivy hledání vazeb všeho druhu, tak prostupují mnoho ze zde vystavených prací, hledají spojení s mi- nulostí, s krajinou, s planetou, s vlastním nitrem či s bližními. To
pak podtrhují všudypřítomné aspekty zviditelňování se, které úzce souvisí s náplní činnosti všech zúčastněných ateliérů.
Situovanost v prostoru, oděv jako obal a fotografie jako mé- dium dokonale zachycující povrch — to všechno jsou složky, které když spojí síly, tak přispívají k tomu, že lze spatřit a odhalit to, co zůstává skryto. To je zcela základní podmínka, protože, abychom mohli mít vazby, musíme se navzájem vidět. Teprve pak se z území nikoho může stát území naše.
redaktor týdeníku Respekt – Pavel Turek
2023, Designblok - No Man's Land
Výstava (2023)
Zavřít ×
Komu se dobře žije v zemí nikoho? A je to nehostinná pustina, odkud všichni odtáhli, nebo naopak přehlcené místo, kde se jsou všichni namačkaní na sebe, ovšem bez možnosti být sami sebou? Společný projekt ateliéru Design oděvu, ateliéru Fotografie a ateliéru Tvorba prostoru Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně představuje svůj No Man’s Land jako dystopii vycházející ze zcela současných reálií.
Na rozpad se tu reaguje snahou spojovat. Týmová výstava, která propojuje studující tří různých oborů, se paradoxně dotýká konfliktů
a pocitů osamocení, jež vznikají, když se některé sociální vazby drolí a jiným zase není dovoleno vznikat. Oblečení tu zachycuje koloběh života, ale také oslavuje snovost, neuchopitelnost a také nefunkčnost, která má potenciál stát se vzpourou. Protože fungovat znamená být poslušný*á.
No Man’s Land si v nejširším plánu pohrává s ideou toho, jak odpuzující, nepřijímající prostředí, v němž je člověk nucen žít, ovšem ono mu ukazuje nedostatečnost, přetvořit na domov. Co by se muse- lo stát, aby tahle krajina, tahle společnost mohla být domovem pro všechny. V mash—upu lidového kroje a džínoviny se ukazuje střet globálního s tradičním do takové míry, že je jen obtížné odpovědět
na to, která z těch složek je vlastně ta pravá a původní.
Pravá v čem? Původní kde? A to je jen jeden z mnoha zde předložených protimluvů, které charakterizují naši současnost,
v níž o tradiční rodině mluví nejvíce ti, co jich zakládají hned několik, a rovná práva, pokud jde o manželství pro všechny, jsou nedostupná. V zemi nikoho dosavadní sousedské a mezigenerační vazby mizí, jelikož je nahrazuje trh nebo odosobněné instituce, a zároveň těm lidem, kteří by se spojovat chtěli, to není umožněno. Všichni tu jsou nucení být sami. Území je fyzicky obsáhne, ale nevítá nikoho.
Projekt No Man’s Land velmi niterně a osobně reaguje na dvě krize, které přinesl pozdní kapitalismus. První je zpřetrhání vazeb všeho druhu a proměna lidí na konzument*ky a uživatel*ky. Druhou
je pak schopnost činit v rámci dominantní vizuální kultury některé skupiny zcela neviditelné. Motivy hledání vazeb všeho druhu, tak prostupují mnoho ze zde vystavených prací, hledají spojení s mi- nulostí, s krajinou, s planetou, s vlastním nitrem či s bližními. To
pak podtrhují všudypřítomné aspekty zviditelňování se, které úzce souvisí s náplní činnosti všech zúčastněných ateliérů.
Situovanost v prostoru, oděv jako obal a fotografie jako mé- dium dokonale zachycující povrch — to všechno jsou složky, které když spojí síly, tak přispívají k tomu, že lze spatřit a odhalit to, co zůstává skryto. To je zcela základní podmínka, protože, abychom mohli mít vazby, musíme se navzájem vidět. Teprve pak se z území nikoho může stát území naše.
redaktor týdeníku Respekt – Pavel Turek
2023, Designblok - No Man's Land
Výstava (2023)
Zavřít ×
2023, Designblok - No Man's Land