Proměna

Svůj volný výstavní soubor jsem koncipovala směrem proměny, a sice proměny člověka. Jedná se o derealizaci, nebo také depersonalizaci, jež jsem detailně popisovala i ve své teoretické práci:

Jedná se o téma tzv. depersonalizace, které se nyní vyskytuje hojně v umění a poměrně často i ve fotografii. Vyznačuje se „zdáním neskutečnosti sebe sama. Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována.“ Může se cítít odhmotněně, jakoby nestála pevně na zemi, jakoby tělo nebylo hmotné a bylo zhotoveno z prázdna, ze vzduchu. Strach, že osoba každou chvíli zmizí, zemře, nebo zešílí. To znamená i ztrátu smyslu, ztrátu či otupění emocí, empatie, motivace… „Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí, jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví, jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou.“ Rozstřižení, roztrhání, rozmazání, vymazání, zakrytí, zabělení, vyprázdnění, schování, vystřižení a mnohé další jsou přístupy vizualizující krizi identity, mazání identity a depersonalizaci.

V práci jsem se nechala inspirovat také René Magrittem a jeho tvorbou, stejně jako jeho směrem pohledu. Zakrývání tváří plátýnkem, vystřihování a zakrývání si obličejů. „Globální doba je plná nejistoty, přestáváme rozumět tomu, co se děje, je vymknuta z kloubů, a to je velmi podobné tomu, co ukazuje Magritte na svých plátnech,“ tvrdí ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder při velkolepé retrospektivní výstavě Reného Magritta roku 2011. Magritte prostřednictvím svých maleb varuje: „Nechytejte se pevných stereotypů vnímání, protože ve svém srdci nesou rozpor. Buďte obezřetní a dívejte se jinak.“ Jeho nejsilnějším malířským gestem je vystupování mimo obraz. Zatímco divák sleduje obsah plátna, Magrittovo dílo ho odkazuje mimo něj. Vykolejení reality, o což se ve svých obrazech snaží, nemá odkazovat na jiný, nevědomý, pravý svět, jako tomu je u ostatních surrealistů. Magritte ukazuje něco, co je běžně neviditelné, co je podstata reality. „Toto je ono reálné, na němž stojí celý svět. „Toto mysterium, to není jen nějaká možnost reality. Mysterium je něco, co je bezpodmínečně nutné, aby realita vůbec existovala.“ Proto také Magritte zůstává u běžných předmětů a jen výjimečně vyráží do světa snění.“28 Realita se v jeho obrazech vymyká sama sobě, podobně jako je tomu u psychického onemocnění klasifikovaného jako ztráta osobnosti, depersonalizace. Magritte k takovému zobrazení využívá ironii a vtip, které nejsou ironií a vtipem autora, nýbrž ironií skutečnosti. Práci jsem pojala graduálně, postupné ztrácení se osoby a její identity, potažmo i duše. Z fotografií by mělo být patrné, že osoba je na začátku procesu zcela normální, postupem času, vlivem okolí i svým vlastním chováním se ale postupně vytrácí. Ve fotografiích jsem se tuto proměnu snažila vystihnout tak, aby byla cítit z každodenního života figurované, stejně jako z jejích niterních pocitů.

Obdobně slouží i práce se symboly, jenž ve fotografiích používám. Například růže, jakožto symbol krásy jsou povadlé, značí tedy o odcházení krásy ze života a jeho radosti. Kaštan je jednoznačný symbol vnitřní podstaty; obal jádra představuje osobnost, pod níž se v jádru skrývá skutečná individualita člověka. Kaštan je vyobrazen u prvního portrétu, zatím tedy hovoří o uvědomování si sebe sama. Na jedné fotografii ruka chytá světlo, tedy „lapá“ po něčem, co není uchopitelné, co nejde zachovat. A tak dále.

Forma autoportrétů má pro mě vnitřní charakter. A sice, ne že by se u mě projevovaly symptomy depersonalizace, jakožto choroby. Spíše se jedná o postupné schovávání identity do mého soukromého světa. Postupně silnější uvědomování si vlastního já a mě samotné. Boj se světem facebooku a internetu. Schovávání se.

Svůj volný výstavní soubor jsem koncipovala směrem proměny, a sice proměny člověka. Jedná se o derealizaci, nebo také depersonalizaci, jež jsem detailně popisovala i ve své teoretické práci:

Jedná se o téma tzv. depersonalizace, které se nyní vyskytuje hojně v umění a poměrně často i ve fotografii. Vyznačuje se „zdáním neskutečnosti sebe sama. Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována.“ Může se cítít odhmotněně, jakoby nestála pevně na zemi, jakoby tělo nebylo hmotné a bylo zhotoveno z prázdna, ze vzduchu. Strach, že osoba každou chvíli zmizí, zemře, nebo zešílí. To znamená i ztrátu smyslu, ztrátu či otupění emocí, empatie, motivace… „Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí, jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví, jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou.“ Rozstřižení, roztrhání, rozmazání, vymazání, zakrytí, zabělení, vyprázdnění, schování, vystřižení a mnohé další jsou přístupy vizualizující krizi identity, mazání identity a depersonalizaci.

V práci jsem se nechala inspirovat také René Magrittem a jeho tvorbou, stejně jako jeho směrem pohledu. Zakrývání tváří plátýnkem, vystřihování a zakrývání si obličejů. „Globální doba je plná nejistoty, přestáváme rozumět tomu, co se děje, je vymknuta z kloubů, a to je velmi podobné tomu, co ukazuje Magritte na svých plátnech,“ tvrdí ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder při velkolepé retrospektivní výstavě Reného Magritta roku 2011. Magritte prostřednictvím svých maleb varuje: „Nechytejte se pevných stereotypů vnímání, protože ve svém srdci nesou rozpor. Buďte obezřetní a dívejte se jinak.“ Jeho nejsilnějším malířským gestem je vystupování mimo obraz. Zatímco divák sleduje obsah plátna, Magrittovo dílo ho odkazuje mimo něj. Vykolejení reality, o což se ve svých obrazech snaží, nemá odkazovat na jiný, nevědomý, pravý svět, jako tomu je u ostatních surrealistů. Magritte ukazuje něco, co je běžně neviditelné, co je podstata reality. „Toto je ono reálné, na němž stojí celý svět. „Toto mysterium, to není jen nějaká možnost reality. Mysterium je něco, co je bezpodmínečně nutné, aby realita vůbec existovala.“ Proto také Magritte zůstává u běžných předmětů a jen výjimečně vyráží do světa snění.“28 Realita se v jeho obrazech vymyká sama sobě, podobně jako je tomu u psychického onemocnění klasifikovaného jako ztráta osobnosti, depersonalizace. Magritte k takovému zobrazení využívá ironii a vtip, které nejsou ironií a vtipem autora, nýbrž ironií skutečnosti. Práci jsem pojala graduálně, postupné ztrácení se osoby a její identity, potažmo i duše. Z fotografií by mělo být patrné, že osoba je na začátku procesu zcela normální, postupem času, vlivem okolí i svým vlastním chováním se ale postupně vytrácí. Ve fotografiích jsem se tuto proměnu snažila vystihnout tak, aby byla cítit z každodenního života figurované, stejně jako z jejích niterních pocitů.

Obdobně slouží i práce se symboly, jenž ve fotografiích používám. Například růže, jakožto symbol krásy jsou povadlé, značí tedy o odcházení krásy ze života a jeho radosti. Kaštan je jednoznačný symbol vnitřní podstaty; obal jádra představuje osobnost, pod níž se v jádru skrývá skutečná individualita člověka. Kaštan je vyobrazen u prvního portrétu, zatím tedy hovoří o uvědomování si sebe sama. Na jedné fotografii ruka chytá světlo, tedy „lapá“ po něčem, co není uchopitelné, co nejde zachovat. A tak dále.

Forma autoportrétů má pro mě vnitřní charakter. A sice, ne že by se u mě projevovaly symptomy depersonalizace, jakožto choroby. Spíše se jedná o postupné schovávání identity do mého soukromého světa. Postupně silnější uvědomování si vlastního já a mě samotné. Boj se světem facebooku a internetu. Schovávání se.

Svůj volný výstavní soubor jsem koncipovala směrem proměny, a sice proměny člověka. Jedná se o derealizaci, nebo také depersonalizaci, jež jsem detailně popisovala i ve své teoretické práci:

Jedná se o téma tzv. depersonalizace, které se nyní vyskytuje hojně v umění a poměrně často i ve fotografii. Vyznačuje se „zdáním neskutečnosti sebe sama. Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována.“ Může se cítít odhmotněně, jakoby nestála pevně na zemi, jakoby tělo nebylo hmotné a bylo zhotoveno z prázdna, ze vzduchu. Strach, že osoba každou chvíli zmizí, zemře, nebo zešílí. To znamená i ztrátu smyslu, ztrátu či otupění emocí, empatie, motivace… „Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí, jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví, jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou.“ Rozstřižení, roztrhání, rozmazání, vymazání, zakrytí, zabělení, vyprázdnění, schování, vystřižení a mnohé další jsou přístupy vizualizující krizi identity, mazání identity a depersonalizaci.

V práci jsem se nechala inspirovat také René Magrittem a jeho tvorbou, stejně jako jeho směrem pohledu. Zakrývání tváří plátýnkem, vystřihování a zakrývání si obličejů. „Globální doba je plná nejistoty, přestáváme rozumět tomu, co se děje, je vymknuta z kloubů, a to je velmi podobné tomu, co ukazuje Magritte na svých plátnech,“ tvrdí ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder při velkolepé retrospektivní výstavě Reného Magritta roku 2011. Magritte prostřednictvím svých maleb varuje: „Nechytejte se pevných stereotypů vnímání, protože ve svém srdci nesou rozpor. Buďte obezřetní a dívejte se jinak.“ Jeho nejsilnějším malířským gestem je vystupování mimo obraz. Zatímco divák sleduje obsah plátna, Magrittovo dílo ho odkazuje mimo něj. Vykolejení reality, o což se ve svých obrazech snaží, nemá odkazovat na jiný, nevědomý, pravý svět, jako tomu je u ostatních surrealistů. Magritte ukazuje něco, co je běžně neviditelné, co je podstata reality. „Toto je ono reálné, na němž stojí celý svět. „Toto mysterium, to není jen nějaká možnost reality. Mysterium je něco, co je bezpodmínečně nutné, aby realita vůbec existovala.“ Proto také Magritte zůstává u běžných předmětů a jen výjimečně vyráží do světa snění.“28 Realita se v jeho obrazech vymyká sama sobě, podobně jako je tomu u psychického onemocnění klasifikovaného jako ztráta osobnosti, depersonalizace. Magritte k takovému zobrazení využívá ironii a vtip, které nejsou ironií a vtipem autora, nýbrž ironií skutečnosti. Práci jsem pojala graduálně, postupné ztrácení se osoby a její identity, potažmo i duše. Z fotografií by mělo být patrné, že osoba je na začátku procesu zcela normální, postupem času, vlivem okolí i svým vlastním chováním se ale postupně vytrácí. Ve fotografiích jsem se tuto proměnu snažila vystihnout tak, aby byla cítit z každodenního života figurované, stejně jako z jejích niterních pocitů.

Obdobně slouží i práce se symboly, jenž ve fotografiích používám. Například růže, jakožto symbol krásy jsou povadlé, značí tedy o odcházení krásy ze života a jeho radosti. Kaštan je jednoznačný symbol vnitřní podstaty; obal jádra představuje osobnost, pod níž se v jádru skrývá skutečná individualita člověka. Kaštan je vyobrazen u prvního portrétu, zatím tedy hovoří o uvědomování si sebe sama. Na jedné fotografii ruka chytá světlo, tedy „lapá“ po něčem, co není uchopitelné, co nejde zachovat. A tak dále.

Forma autoportrétů má pro mě vnitřní charakter. A sice, ne že by se u mě projevovaly symptomy depersonalizace, jakožto choroby. Spíše se jedná o postupné schovávání identity do mého soukromého světa. Postupně silnější uvědomování si vlastního já a mě samotné. Boj se světem facebooku a internetu. Schovávání se.

Svůj volný výstavní soubor jsem koncipovala směrem proměny, a sice proměny člověka. Jedná se o derealizaci, nebo také depersonalizaci, jež jsem detailně popisovala i ve své teoretické práci:

Jedná se o téma tzv. depersonalizace, které se nyní vyskytuje hojně v umění a poměrně často i ve fotografii. Vyznačuje se „zdáním neskutečnosti sebe sama. Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována.“ Může se cítít odhmotněně, jakoby nestála pevně na zemi, jakoby tělo nebylo hmotné a bylo zhotoveno z prázdna, ze vzduchu. Strach, že osoba každou chvíli zmizí, zemře, nebo zešílí. To znamená i ztrátu smyslu, ztrátu či otupění emocí, empatie, motivace… „Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí, jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví, jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou.“ Rozstřižení, roztrhání, rozmazání, vymazání, zakrytí, zabělení, vyprázdnění, schování, vystřižení a mnohé další jsou přístupy vizualizující krizi identity, mazání identity a depersonalizaci.

V práci jsem se nechala inspirovat také René Magrittem a jeho tvorbou, stejně jako jeho směrem pohledu. Zakrývání tváří plátýnkem, vystřihování a zakrývání si obličejů. „Globální doba je plná nejistoty, přestáváme rozumět tomu, co se děje, je vymknuta z kloubů, a to je velmi podobné tomu, co ukazuje Magritte na svých plátnech,“ tvrdí ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder při velkolepé retrospektivní výstavě Reného Magritta roku 2011. Magritte prostřednictvím svých maleb varuje: „Nechytejte se pevných stereotypů vnímání, protože ve svém srdci nesou rozpor. Buďte obezřetní a dívejte se jinak.“ Jeho nejsilnějším malířským gestem je vystupování mimo obraz. Zatímco divák sleduje obsah plátna, Magrittovo dílo ho odkazuje mimo něj. Vykolejení reality, o což se ve svých obrazech snaží, nemá odkazovat na jiný, nevědomý, pravý svět, jako tomu je u ostatních surrealistů. Magritte ukazuje něco, co je běžně neviditelné, co je podstata reality. „Toto je ono reálné, na němž stojí celý svět. „Toto mysterium, to není jen nějaká možnost reality. Mysterium je něco, co je bezpodmínečně nutné, aby realita vůbec existovala.“ Proto také Magritte zůstává u běžných předmětů a jen výjimečně vyráží do světa snění.“28 Realita se v jeho obrazech vymyká sama sobě, podobně jako je tomu u psychického onemocnění klasifikovaného jako ztráta osobnosti, depersonalizace. Magritte k takovému zobrazení využívá ironii a vtip, které nejsou ironií a vtipem autora, nýbrž ironií skutečnosti. Práci jsem pojala graduálně, postupné ztrácení se osoby a její identity, potažmo i duše. Z fotografií by mělo být patrné, že osoba je na začátku procesu zcela normální, postupem času, vlivem okolí i svým vlastním chováním se ale postupně vytrácí. Ve fotografiích jsem se tuto proměnu snažila vystihnout tak, aby byla cítit z každodenního života figurované, stejně jako z jejích niterních pocitů.

Obdobně slouží i práce se symboly, jenž ve fotografiích používám. Například růže, jakožto symbol krásy jsou povadlé, značí tedy o odcházení krásy ze života a jeho radosti. Kaštan je jednoznačný symbol vnitřní podstaty; obal jádra představuje osobnost, pod níž se v jádru skrývá skutečná individualita člověka. Kaštan je vyobrazen u prvního portrétu, zatím tedy hovoří o uvědomování si sebe sama. Na jedné fotografii ruka chytá světlo, tedy „lapá“ po něčem, co není uchopitelné, co nejde zachovat. A tak dále.

Forma autoportrétů má pro mě vnitřní charakter. A sice, ne že by se u mě projevovaly symptomy depersonalizace, jakožto choroby. Spíše se jedná o postupné schovávání identity do mého soukromého světa. Postupně silnější uvědomování si vlastního já a mě samotné. Boj se světem facebooku a internetu. Schovávání se.

Svůj volný výstavní soubor jsem koncipovala směrem proměny, a sice proměny člověka. Jedná se o derealizaci, nebo také depersonalizaci, jež jsem detailně popisovala i ve své teoretické práci:

Jedná se o téma tzv. depersonalizace, které se nyní vyskytuje hojně v umění a poměrně často i ve fotografii. Vyznačuje se „zdáním neskutečnosti sebe sama. Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována.“ Může se cítít odhmotněně, jakoby nestála pevně na zemi, jakoby tělo nebylo hmotné a bylo zhotoveno z prázdna, ze vzduchu. Strach, že osoba každou chvíli zmizí, zemře, nebo zešílí. To znamená i ztrátu smyslu, ztrátu či otupění emocí, empatie, motivace… „Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí, jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví, jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou.“ Rozstřižení, roztrhání, rozmazání, vymazání, zakrytí, zabělení, vyprázdnění, schování, vystřižení a mnohé další jsou přístupy vizualizující krizi identity, mazání identity a depersonalizaci.

V práci jsem se nechala inspirovat také René Magrittem a jeho tvorbou, stejně jako jeho směrem pohledu. Zakrývání tváří plátýnkem, vystřihování a zakrývání si obličejů. „Globální doba je plná nejistoty, přestáváme rozumět tomu, co se děje, je vymknuta z kloubů, a to je velmi podobné tomu, co ukazuje Magritte na svých plátnech,“ tvrdí ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder při velkolepé retrospektivní výstavě Reného Magritta roku 2011. Magritte prostřednictvím svých maleb varuje: „Nechytejte se pevných stereotypů vnímání, protože ve svém srdci nesou rozpor. Buďte obezřetní a dívejte se jinak.“ Jeho nejsilnějším malířským gestem je vystupování mimo obraz. Zatímco divák sleduje obsah plátna, Magrittovo dílo ho odkazuje mimo něj. Vykolejení reality, o což se ve svých obrazech snaží, nemá odkazovat na jiný, nevědomý, pravý svět, jako tomu je u ostatních surrealistů. Magritte ukazuje něco, co je běžně neviditelné, co je podstata reality. „Toto je ono reálné, na němž stojí celý svět. „Toto mysterium, to není jen nějaká možnost reality. Mysterium je něco, co je bezpodmínečně nutné, aby realita vůbec existovala.“ Proto také Magritte zůstává u běžných předmětů a jen výjimečně vyráží do světa snění.“28 Realita se v jeho obrazech vymyká sama sobě, podobně jako je tomu u psychického onemocnění klasifikovaného jako ztráta osobnosti, depersonalizace. Magritte k takovému zobrazení využívá ironii a vtip, které nejsou ironií a vtipem autora, nýbrž ironií skutečnosti. Práci jsem pojala graduálně, postupné ztrácení se osoby a její identity, potažmo i duše. Z fotografií by mělo být patrné, že osoba je na začátku procesu zcela normální, postupem času, vlivem okolí i svým vlastním chováním se ale postupně vytrácí. Ve fotografiích jsem se tuto proměnu snažila vystihnout tak, aby byla cítit z každodenního života figurované, stejně jako z jejích niterních pocitů.

Obdobně slouží i práce se symboly, jenž ve fotografiích používám. Například růže, jakožto symbol krásy jsou povadlé, značí tedy o odcházení krásy ze života a jeho radosti. Kaštan je jednoznačný symbol vnitřní podstaty; obal jádra představuje osobnost, pod níž se v jádru skrývá skutečná individualita člověka. Kaštan je vyobrazen u prvního portrétu, zatím tedy hovoří o uvědomování si sebe sama. Na jedné fotografii ruka chytá světlo, tedy „lapá“ po něčem, co není uchopitelné, co nejde zachovat. A tak dále.

Forma autoportrétů má pro mě vnitřní charakter. A sice, ne že by se u mě projevovaly symptomy depersonalizace, jakožto choroby. Spíše se jedná o postupné schovávání identity do mého soukromého světa. Postupně silnější uvědomování si vlastního já a mě samotné. Boj se světem facebooku a internetu. Schovávání se.

Svůj volný výstavní soubor jsem koncipovala směrem proměny, a sice proměny člověka. Jedná se o derealizaci, nebo také depersonalizaci, jež jsem detailně popisovala i ve své teoretické práci:

Jedná se o téma tzv. depersonalizace, které se nyní vyskytuje hojně v umění a poměrně často i ve fotografii. Vyznačuje se „zdáním neskutečnosti sebe sama. Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována.“ Může se cítít odhmotněně, jakoby nestála pevně na zemi, jakoby tělo nebylo hmotné a bylo zhotoveno z prázdna, ze vzduchu. Strach, že osoba každou chvíli zmizí, zemře, nebo zešílí. To znamená i ztrátu smyslu, ztrátu či otupění emocí, empatie, motivace… „Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí, jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví, jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou.“ Rozstřižení, roztrhání, rozmazání, vymazání, zakrytí, zabělení, vyprázdnění, schování, vystřižení a mnohé další jsou přístupy vizualizující krizi identity, mazání identity a depersonalizaci.

V práci jsem se nechala inspirovat také René Magrittem a jeho tvorbou, stejně jako jeho směrem pohledu. Zakrývání tváří plátýnkem, vystřihování a zakrývání si obličejů. „Globální doba je plná nejistoty, přestáváme rozumět tomu, co se děje, je vymknuta z kloubů, a to je velmi podobné tomu, co ukazuje Magritte na svých plátnech,“ tvrdí ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder při velkolepé retrospektivní výstavě Reného Magritta roku 2011. Magritte prostřednictvím svých maleb varuje: „Nechytejte se pevných stereotypů vnímání, protože ve svém srdci nesou rozpor. Buďte obezřetní a dívejte se jinak.“ Jeho nejsilnějším malířským gestem je vystupování mimo obraz. Zatímco divák sleduje obsah plátna, Magrittovo dílo ho odkazuje mimo něj. Vykolejení reality, o což se ve svých obrazech snaží, nemá odkazovat na jiný, nevědomý, pravý svět, jako tomu je u ostatních surrealistů. Magritte ukazuje něco, co je běžně neviditelné, co je podstata reality. „Toto je ono reálné, na němž stojí celý svět. „Toto mysterium, to není jen nějaká možnost reality. Mysterium je něco, co je bezpodmínečně nutné, aby realita vůbec existovala.“ Proto také Magritte zůstává u běžných předmětů a jen výjimečně vyráží do světa snění.“28 Realita se v jeho obrazech vymyká sama sobě, podobně jako je tomu u psychického onemocnění klasifikovaného jako ztráta osobnosti, depersonalizace. Magritte k takovému zobrazení využívá ironii a vtip, které nejsou ironií a vtipem autora, nýbrž ironií skutečnosti. Práci jsem pojala graduálně, postupné ztrácení se osoby a její identity, potažmo i duše. Z fotografií by mělo být patrné, že osoba je na začátku procesu zcela normální, postupem času, vlivem okolí i svým vlastním chováním se ale postupně vytrácí. Ve fotografiích jsem se tuto proměnu snažila vystihnout tak, aby byla cítit z každodenního života figurované, stejně jako z jejích niterních pocitů.

Obdobně slouží i práce se symboly, jenž ve fotografiích používám. Například růže, jakožto symbol krásy jsou povadlé, značí tedy o odcházení krásy ze života a jeho radosti. Kaštan je jednoznačný symbol vnitřní podstaty; obal jádra představuje osobnost, pod níž se v jádru skrývá skutečná individualita člověka. Kaštan je vyobrazen u prvního portrétu, zatím tedy hovoří o uvědomování si sebe sama. Na jedné fotografii ruka chytá světlo, tedy „lapá“ po něčem, co není uchopitelné, co nejde zachovat. A tak dále.

Forma autoportrétů má pro mě vnitřní charakter. A sice, ne že by se u mě projevovaly symptomy depersonalizace, jakožto choroby. Spíše se jedná o postupné schovávání identity do mého soukromého světa. Postupně silnější uvědomování si vlastního já a mě samotné. Boj se světem facebooku a internetu. Schovávání se.

Svůj volný výstavní soubor jsem koncipovala směrem proměny, a sice proměny člověka. Jedná se o derealizaci, nebo také depersonalizaci, jež jsem detailně popisovala i ve své teoretické práci:

Jedná se o téma tzv. depersonalizace, které se nyní vyskytuje hojně v umění a poměrně často i ve fotografii. Vyznačuje se „zdáním neskutečnosti sebe sama. Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována.“ Může se cítít odhmotněně, jakoby nestála pevně na zemi, jakoby tělo nebylo hmotné a bylo zhotoveno z prázdna, ze vzduchu. Strach, že osoba každou chvíli zmizí, zemře, nebo zešílí. To znamená i ztrátu smyslu, ztrátu či otupění emocí, empatie, motivace… „Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí, jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví, jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou.“ Rozstřižení, roztrhání, rozmazání, vymazání, zakrytí, zabělení, vyprázdnění, schování, vystřižení a mnohé další jsou přístupy vizualizující krizi identity, mazání identity a depersonalizaci.

V práci jsem se nechala inspirovat také René Magrittem a jeho tvorbou, stejně jako jeho směrem pohledu. Zakrývání tváří plátýnkem, vystřihování a zakrývání si obličejů. „Globální doba je plná nejistoty, přestáváme rozumět tomu, co se děje, je vymknuta z kloubů, a to je velmi podobné tomu, co ukazuje Magritte na svých plátnech,“ tvrdí ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder při velkolepé retrospektivní výstavě Reného Magritta roku 2011. Magritte prostřednictvím svých maleb varuje: „Nechytejte se pevných stereotypů vnímání, protože ve svém srdci nesou rozpor. Buďte obezřetní a dívejte se jinak.“ Jeho nejsilnějším malířským gestem je vystupování mimo obraz. Zatímco divák sleduje obsah plátna, Magrittovo dílo ho odkazuje mimo něj. Vykolejení reality, o což se ve svých obrazech snaží, nemá odkazovat na jiný, nevědomý, pravý svět, jako tomu je u ostatních surrealistů. Magritte ukazuje něco, co je běžně neviditelné, co je podstata reality. „Toto je ono reálné, na němž stojí celý svět. „Toto mysterium, to není jen nějaká možnost reality. Mysterium je něco, co je bezpodmínečně nutné, aby realita vůbec existovala.“ Proto také Magritte zůstává u běžných předmětů a jen výjimečně vyráží do světa snění.“28 Realita se v jeho obrazech vymyká sama sobě, podobně jako je tomu u psychického onemocnění klasifikovaného jako ztráta osobnosti, depersonalizace. Magritte k takovému zobrazení využívá ironii a vtip, které nejsou ironií a vtipem autora, nýbrž ironií skutečnosti. Práci jsem pojala graduálně, postupné ztrácení se osoby a její identity, potažmo i duše. Z fotografií by mělo být patrné, že osoba je na začátku procesu zcela normální, postupem času, vlivem okolí i svým vlastním chováním se ale postupně vytrácí. Ve fotografiích jsem se tuto proměnu snažila vystihnout tak, aby byla cítit z každodenního života figurované, stejně jako z jejích niterních pocitů.

Obdobně slouží i práce se symboly, jenž ve fotografiích používám. Například růže, jakožto symbol krásy jsou povadlé, značí tedy o odcházení krásy ze života a jeho radosti. Kaštan je jednoznačný symbol vnitřní podstaty; obal jádra představuje osobnost, pod níž se v jádru skrývá skutečná individualita člověka. Kaštan je vyobrazen u prvního portrétu, zatím tedy hovoří o uvědomování si sebe sama. Na jedné fotografii ruka chytá světlo, tedy „lapá“ po něčem, co není uchopitelné, co nejde zachovat. A tak dále.

Forma autoportrétů má pro mě vnitřní charakter. A sice, ne že by se u mě projevovaly symptomy depersonalizace, jakožto choroby. Spíše se jedná o postupné schovávání identity do mého soukromého světa. Postupně silnější uvědomování si vlastního já a mě samotné. Boj se světem facebooku a internetu. Schovávání se.

Svůj volný výstavní soubor jsem koncipovala směrem proměny, a sice proměny člověka. Jedná se o derealizaci, nebo také depersonalizaci, jež jsem detailně popisovala i ve své teoretické práci:

Jedná se o téma tzv. depersonalizace, které se nyní vyskytuje hojně v umění a poměrně často i ve fotografii. Vyznačuje se „zdáním neskutečnosti sebe sama. Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována.“ Může se cítít odhmotněně, jakoby nestála pevně na zemi, jakoby tělo nebylo hmotné a bylo zhotoveno z prázdna, ze vzduchu. Strach, že osoba každou chvíli zmizí, zemře, nebo zešílí. To znamená i ztrátu smyslu, ztrátu či otupění emocí, empatie, motivace… „Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí, jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví, jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou.“ Rozstřižení, roztrhání, rozmazání, vymazání, zakrytí, zabělení, vyprázdnění, schování, vystřižení a mnohé další jsou přístupy vizualizující krizi identity, mazání identity a depersonalizaci.

V práci jsem se nechala inspirovat také René Magrittem a jeho tvorbou, stejně jako jeho směrem pohledu. Zakrývání tváří plátýnkem, vystřihování a zakrývání si obličejů. „Globální doba je plná nejistoty, přestáváme rozumět tomu, co se děje, je vymknuta z kloubů, a to je velmi podobné tomu, co ukazuje Magritte na svých plátnech,“ tvrdí ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder při velkolepé retrospektivní výstavě Reného Magritta roku 2011. Magritte prostřednictvím svých maleb varuje: „Nechytejte se pevných stereotypů vnímání, protože ve svém srdci nesou rozpor. Buďte obezřetní a dívejte se jinak.“ Jeho nejsilnějším malířským gestem je vystupování mimo obraz. Zatímco divák sleduje obsah plátna, Magrittovo dílo ho odkazuje mimo něj. Vykolejení reality, o což se ve svých obrazech snaží, nemá odkazovat na jiný, nevědomý, pravý svět, jako tomu je u ostatních surrealistů. Magritte ukazuje něco, co je běžně neviditelné, co je podstata reality. „Toto je ono reálné, na němž stojí celý svět. „Toto mysterium, to není jen nějaká možnost reality. Mysterium je něco, co je bezpodmínečně nutné, aby realita vůbec existovala.“ Proto také Magritte zůstává u běžných předmětů a jen výjimečně vyráží do světa snění.“28 Realita se v jeho obrazech vymyká sama sobě, podobně jako je tomu u psychického onemocnění klasifikovaného jako ztráta osobnosti, depersonalizace. Magritte k takovému zobrazení využívá ironii a vtip, které nejsou ironií a vtipem autora, nýbrž ironií skutečnosti. Práci jsem pojala graduálně, postupné ztrácení se osoby a její identity, potažmo i duše. Z fotografií by mělo být patrné, že osoba je na začátku procesu zcela normální, postupem času, vlivem okolí i svým vlastním chováním se ale postupně vytrácí. Ve fotografiích jsem se tuto proměnu snažila vystihnout tak, aby byla cítit z každodenního života figurované, stejně jako z jejích niterních pocitů.

Obdobně slouží i práce se symboly, jenž ve fotografiích používám. Například růže, jakožto symbol krásy jsou povadlé, značí tedy o odcházení krásy ze života a jeho radosti. Kaštan je jednoznačný symbol vnitřní podstaty; obal jádra představuje osobnost, pod níž se v jádru skrývá skutečná individualita člověka. Kaštan je vyobrazen u prvního portrétu, zatím tedy hovoří o uvědomování si sebe sama. Na jedné fotografii ruka chytá světlo, tedy „lapá“ po něčem, co není uchopitelné, co nejde zachovat. A tak dále.

Forma autoportrétů má pro mě vnitřní charakter. A sice, ne že by se u mě projevovaly symptomy depersonalizace, jakožto choroby. Spíše se jedná o postupné schovávání identity do mého soukromého světa. Postupně silnější uvědomování si vlastního já a mě samotné. Boj se světem facebooku a internetu. Schovávání se.

Svůj volný výstavní soubor jsem koncipovala směrem proměny, a sice proměny člověka. Jedná se o derealizaci, nebo také depersonalizaci, jež jsem detailně popisovala i ve své teoretické práci:

Jedná se o téma tzv. depersonalizace, které se nyní vyskytuje hojně v umění a poměrně často i ve fotografii. Vyznačuje se „zdáním neskutečnosti sebe sama. Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována.“ Může se cítít odhmotněně, jakoby nestála pevně na zemi, jakoby tělo nebylo hmotné a bylo zhotoveno z prázdna, ze vzduchu. Strach, že osoba každou chvíli zmizí, zemře, nebo zešílí. To znamená i ztrátu smyslu, ztrátu či otupění emocí, empatie, motivace… „Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí, jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví, jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou.“ Rozstřižení, roztrhání, rozmazání, vymazání, zakrytí, zabělení, vyprázdnění, schování, vystřižení a mnohé další jsou přístupy vizualizující krizi identity, mazání identity a depersonalizaci.

V práci jsem se nechala inspirovat také René Magrittem a jeho tvorbou, stejně jako jeho směrem pohledu. Zakrývání tváří plátýnkem, vystřihování a zakrývání si obličejů. „Globální doba je plná nejistoty, přestáváme rozumět tomu, co se děje, je vymknuta z kloubů, a to je velmi podobné tomu, co ukazuje Magritte na svých plátnech,“ tvrdí ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder při velkolepé retrospektivní výstavě Reného Magritta roku 2011. Magritte prostřednictvím svých maleb varuje: „Nechytejte se pevných stereotypů vnímání, protože ve svém srdci nesou rozpor. Buďte obezřetní a dívejte se jinak.“ Jeho nejsilnějším malířským gestem je vystupování mimo obraz. Zatímco divák sleduje obsah plátna, Magrittovo dílo ho odkazuje mimo něj. Vykolejení reality, o což se ve svých obrazech snaží, nemá odkazovat na jiný, nevědomý, pravý svět, jako tomu je u ostatních surrealistů. Magritte ukazuje něco, co je běžně neviditelné, co je podstata reality. „Toto je ono reálné, na němž stojí celý svět. „Toto mysterium, to není jen nějaká možnost reality. Mysterium je něco, co je bezpodmínečně nutné, aby realita vůbec existovala.“ Proto také Magritte zůstává u běžných předmětů a jen výjimečně vyráží do světa snění.“28 Realita se v jeho obrazech vymyká sama sobě, podobně jako je tomu u psychického onemocnění klasifikovaného jako ztráta osobnosti, depersonalizace. Magritte k takovému zobrazení využívá ironii a vtip, které nejsou ironií a vtipem autora, nýbrž ironií skutečnosti. Práci jsem pojala graduálně, postupné ztrácení se osoby a její identity, potažmo i duše. Z fotografií by mělo být patrné, že osoba je na začátku procesu zcela normální, postupem času, vlivem okolí i svým vlastním chováním se ale postupně vytrácí. Ve fotografiích jsem se tuto proměnu snažila vystihnout tak, aby byla cítit z každodenního života figurované, stejně jako z jejích niterních pocitů.

Obdobně slouží i práce se symboly, jenž ve fotografiích používám. Například růže, jakožto symbol krásy jsou povadlé, značí tedy o odcházení krásy ze života a jeho radosti. Kaštan je jednoznačný symbol vnitřní podstaty; obal jádra představuje osobnost, pod níž se v jádru skrývá skutečná individualita člověka. Kaštan je vyobrazen u prvního portrétu, zatím tedy hovoří o uvědomování si sebe sama. Na jedné fotografii ruka chytá světlo, tedy „lapá“ po něčem, co není uchopitelné, co nejde zachovat. A tak dále.

Forma autoportrétů má pro mě vnitřní charakter. A sice, ne že by se u mě projevovaly symptomy depersonalizace, jakožto choroby. Spíše se jedná o postupné schovávání identity do mého soukromého světa. Postupně silnější uvědomování si vlastního já a mě samotné. Boj se světem facebooku a internetu. Schovávání se.

Svůj volný výstavní soubor jsem koncipovala směrem proměny, a sice proměny člověka. Jedná se o derealizaci, nebo také depersonalizaci, jež jsem detailně popisovala i ve své teoretické práci:

Jedná se o téma tzv. depersonalizace, které se nyní vyskytuje hojně v umění a poměrně často i ve fotografii. Vyznačuje se „zdáním neskutečnosti sebe sama. Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována.“ Může se cítít odhmotněně, jakoby nestála pevně na zemi, jakoby tělo nebylo hmotné a bylo zhotoveno z prázdna, ze vzduchu. Strach, že osoba každou chvíli zmizí, zemře, nebo zešílí. To znamená i ztrátu smyslu, ztrátu či otupění emocí, empatie, motivace… „Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí, jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví, jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou.“ Rozstřižení, roztrhání, rozmazání, vymazání, zakrytí, zabělení, vyprázdnění, schování, vystřižení a mnohé další jsou přístupy vizualizující krizi identity, mazání identity a depersonalizaci.

V práci jsem se nechala inspirovat také René Magrittem a jeho tvorbou, stejně jako jeho směrem pohledu. Zakrývání tváří plátýnkem, vystřihování a zakrývání si obličejů. „Globální doba je plná nejistoty, přestáváme rozumět tomu, co se děje, je vymknuta z kloubů, a to je velmi podobné tomu, co ukazuje Magritte na svých plátnech,“ tvrdí ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder při velkolepé retrospektivní výstavě Reného Magritta roku 2011. Magritte prostřednictvím svých maleb varuje: „Nechytejte se pevných stereotypů vnímání, protože ve svém srdci nesou rozpor. Buďte obezřetní a dívejte se jinak.“ Jeho nejsilnějším malířským gestem je vystupování mimo obraz. Zatímco divák sleduje obsah plátna, Magrittovo dílo ho odkazuje mimo něj. Vykolejení reality, o což se ve svých obrazech snaží, nemá odkazovat na jiný, nevědomý, pravý svět, jako tomu je u ostatních surrealistů. Magritte ukazuje něco, co je běžně neviditelné, co je podstata reality. „Toto je ono reálné, na němž stojí celý svět. „Toto mysterium, to není jen nějaká možnost reality. Mysterium je něco, co je bezpodmínečně nutné, aby realita vůbec existovala.“ Proto také Magritte zůstává u běžných předmětů a jen výjimečně vyráží do světa snění.“28 Realita se v jeho obrazech vymyká sama sobě, podobně jako je tomu u psychického onemocnění klasifikovaného jako ztráta osobnosti, depersonalizace. Magritte k takovému zobrazení využívá ironii a vtip, které nejsou ironií a vtipem autora, nýbrž ironií skutečnosti. Práci jsem pojala graduálně, postupné ztrácení se osoby a její identity, potažmo i duše. Z fotografií by mělo být patrné, že osoba je na začátku procesu zcela normální, postupem času, vlivem okolí i svým vlastním chováním se ale postupně vytrácí. Ve fotografiích jsem se tuto proměnu snažila vystihnout tak, aby byla cítit z každodenního života figurované, stejně jako z jejích niterních pocitů.

Obdobně slouží i práce se symboly, jenž ve fotografiích používám. Například růže, jakožto symbol krásy jsou povadlé, značí tedy o odcházení krásy ze života a jeho radosti. Kaštan je jednoznačný symbol vnitřní podstaty; obal jádra představuje osobnost, pod níž se v jádru skrývá skutečná individualita člověka. Kaštan je vyobrazen u prvního portrétu, zatím tedy hovoří o uvědomování si sebe sama. Na jedné fotografii ruka chytá světlo, tedy „lapá“ po něčem, co není uchopitelné, co nejde zachovat. A tak dále.

Forma autoportrétů má pro mě vnitřní charakter. A sice, ne že by se u mě projevovaly symptomy depersonalizace, jakožto choroby. Spíše se jedná o postupné schovávání identity do mého soukromého světa. Postupně silnější uvědomování si vlastního já a mě samotné. Boj se světem facebooku a internetu. Schovávání se.

Svůj volný výstavní soubor jsem koncipovala směrem proměny, a sice proměny člověka. Jedná se o derealizaci, nebo také depersonalizaci, jež jsem detailně popisovala i ve své teoretické práci:

Jedná se o téma tzv. depersonalizace, které se nyní vyskytuje hojně v umění a poměrně často i ve fotografii. Vyznačuje se „zdáním neskutečnosti sebe sama. Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována.“ Může se cítít odhmotněně, jakoby nestála pevně na zemi, jakoby tělo nebylo hmotné a bylo zhotoveno z prázdna, ze vzduchu. Strach, že osoba každou chvíli zmizí, zemře, nebo zešílí. To znamená i ztrátu smyslu, ztrátu či otupění emocí, empatie, motivace… „Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí, jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví, jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou.“ Rozstřižení, roztrhání, rozmazání, vymazání, zakrytí, zabělení, vyprázdnění, schování, vystřižení a mnohé další jsou přístupy vizualizující krizi identity, mazání identity a depersonalizaci.

V práci jsem se nechala inspirovat také René Magrittem a jeho tvorbou, stejně jako jeho směrem pohledu. Zakrývání tváří plátýnkem, vystřihování a zakrývání si obličejů. „Globální doba je plná nejistoty, přestáváme rozumět tomu, co se děje, je vymknuta z kloubů, a to je velmi podobné tomu, co ukazuje Magritte na svých plátnech,“ tvrdí ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder při velkolepé retrospektivní výstavě Reného Magritta roku 2011. Magritte prostřednictvím svých maleb varuje: „Nechytejte se pevných stereotypů vnímání, protože ve svém srdci nesou rozpor. Buďte obezřetní a dívejte se jinak.“ Jeho nejsilnějším malířským gestem je vystupování mimo obraz. Zatímco divák sleduje obsah plátna, Magrittovo dílo ho odkazuje mimo něj. Vykolejení reality, o což se ve svých obrazech snaží, nemá odkazovat na jiný, nevědomý, pravý svět, jako tomu je u ostatních surrealistů. Magritte ukazuje něco, co je běžně neviditelné, co je podstata reality. „Toto je ono reálné, na němž stojí celý svět. „Toto mysterium, to není jen nějaká možnost reality. Mysterium je něco, co je bezpodmínečně nutné, aby realita vůbec existovala.“ Proto také Magritte zůstává u běžných předmětů a jen výjimečně vyráží do světa snění.“28 Realita se v jeho obrazech vymyká sama sobě, podobně jako je tomu u psychického onemocnění klasifikovaného jako ztráta osobnosti, depersonalizace. Magritte k takovému zobrazení využívá ironii a vtip, které nejsou ironií a vtipem autora, nýbrž ironií skutečnosti. Práci jsem pojala graduálně, postupné ztrácení se osoby a její identity, potažmo i duše. Z fotografií by mělo být patrné, že osoba je na začátku procesu zcela normální, postupem času, vlivem okolí i svým vlastním chováním se ale postupně vytrácí. Ve fotografiích jsem se tuto proměnu snažila vystihnout tak, aby byla cítit z každodenního života figurované, stejně jako z jejích niterních pocitů.

Obdobně slouží i práce se symboly, jenž ve fotografiích používám. Například růže, jakožto symbol krásy jsou povadlé, značí tedy o odcházení krásy ze života a jeho radosti. Kaštan je jednoznačný symbol vnitřní podstaty; obal jádra představuje osobnost, pod níž se v jádru skrývá skutečná individualita člověka. Kaštan je vyobrazen u prvního portrétu, zatím tedy hovoří o uvědomování si sebe sama. Na jedné fotografii ruka chytá světlo, tedy „lapá“ po něčem, co není uchopitelné, co nejde zachovat. A tak dále.

Forma autoportrétů má pro mě vnitřní charakter. A sice, ne že by se u mě projevovaly symptomy depersonalizace, jakožto choroby. Spíše se jedná o postupné schovávání identity do mého soukromého světa. Postupně silnější uvědomování si vlastního já a mě samotné. Boj se světem facebooku a internetu. Schovávání se.

Svůj volný výstavní soubor jsem koncipovala směrem proměny, a sice proměny člověka. Jedná se o derealizaci, nebo také depersonalizaci, jež jsem detailně popisovala i ve své teoretické práci:

Jedná se o téma tzv. depersonalizace, které se nyní vyskytuje hojně v umění a poměrně často i ve fotografii. Vyznačuje se „zdáním neskutečnosti sebe sama. Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována.“ Může se cítít odhmotněně, jakoby nestála pevně na zemi, jakoby tělo nebylo hmotné a bylo zhotoveno z prázdna, ze vzduchu. Strach, že osoba každou chvíli zmizí, zemře, nebo zešílí. To znamená i ztrátu smyslu, ztrátu či otupění emocí, empatie, motivace… „Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí, jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví, jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou.“ Rozstřižení, roztrhání, rozmazání, vymazání, zakrytí, zabělení, vyprázdnění, schování, vystřižení a mnohé další jsou přístupy vizualizující krizi identity, mazání identity a depersonalizaci.

V práci jsem se nechala inspirovat také René Magrittem a jeho tvorbou, stejně jako jeho směrem pohledu. Zakrývání tváří plátýnkem, vystřihování a zakrývání si obličejů. „Globální doba je plná nejistoty, přestáváme rozumět tomu, co se děje, je vymknuta z kloubů, a to je velmi podobné tomu, co ukazuje Magritte na svých plátnech,“ tvrdí ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder při velkolepé retrospektivní výstavě Reného Magritta roku 2011. Magritte prostřednictvím svých maleb varuje: „Nechytejte se pevných stereotypů vnímání, protože ve svém srdci nesou rozpor. Buďte obezřetní a dívejte se jinak.“ Jeho nejsilnějším malířským gestem je vystupování mimo obraz. Zatímco divák sleduje obsah plátna, Magrittovo dílo ho odkazuje mimo něj. Vykolejení reality, o což se ve svých obrazech snaží, nemá odkazovat na jiný, nevědomý, pravý svět, jako tomu je u ostatních surrealistů. Magritte ukazuje něco, co je běžně neviditelné, co je podstata reality. „Toto je ono reálné, na němž stojí celý svět. „Toto mysterium, to není jen nějaká možnost reality. Mysterium je něco, co je bezpodmínečně nutné, aby realita vůbec existovala.“ Proto také Magritte zůstává u běžných předmětů a jen výjimečně vyráží do světa snění.“28 Realita se v jeho obrazech vymyká sama sobě, podobně jako je tomu u psychického onemocnění klasifikovaného jako ztráta osobnosti, depersonalizace. Magritte k takovému zobrazení využívá ironii a vtip, které nejsou ironií a vtipem autora, nýbrž ironií skutečnosti. Práci jsem pojala graduálně, postupné ztrácení se osoby a její identity, potažmo i duše. Z fotografií by mělo být patrné, že osoba je na začátku procesu zcela normální, postupem času, vlivem okolí i svým vlastním chováním se ale postupně vytrácí. Ve fotografiích jsem se tuto proměnu snažila vystihnout tak, aby byla cítit z každodenního života figurované, stejně jako z jejích niterních pocitů.

Obdobně slouží i práce se symboly, jenž ve fotografiích používám. Například růže, jakožto symbol krásy jsou povadlé, značí tedy o odcházení krásy ze života a jeho radosti. Kaštan je jednoznačný symbol vnitřní podstaty; obal jádra představuje osobnost, pod níž se v jádru skrývá skutečná individualita člověka. Kaštan je vyobrazen u prvního portrétu, zatím tedy hovoří o uvědomování si sebe sama. Na jedné fotografii ruka chytá světlo, tedy „lapá“ po něčem, co není uchopitelné, co nejde zachovat. A tak dále.

Forma autoportrétů má pro mě vnitřní charakter. A sice, ne že by se u mě projevovaly symptomy depersonalizace, jakožto choroby. Spíše se jedná o postupné schovávání identity do mého soukromého světa. Postupně silnější uvědomování si vlastního já a mě samotné. Boj se světem facebooku a internetu. Schovávání se.

Svůj volný výstavní soubor jsem koncipovala směrem proměny, a sice proměny člověka. Jedná se o derealizaci, nebo také depersonalizaci, jež jsem detailně popisovala i ve své teoretické práci:

Jedná se o téma tzv. depersonalizace, které se nyní vyskytuje hojně v umění a poměrně často i ve fotografii. Vyznačuje se „zdáním neskutečnosti sebe sama. Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována.“ Může se cítít odhmotněně, jakoby nestála pevně na zemi, jakoby tělo nebylo hmotné a bylo zhotoveno z prázdna, ze vzduchu. Strach, že osoba každou chvíli zmizí, zemře, nebo zešílí. To znamená i ztrátu smyslu, ztrátu či otupění emocí, empatie, motivace… „Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí, jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví, jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou.“ Rozstřižení, roztrhání, rozmazání, vymazání, zakrytí, zabělení, vyprázdnění, schování, vystřižení a mnohé další jsou přístupy vizualizující krizi identity, mazání identity a depersonalizaci.

V práci jsem se nechala inspirovat také René Magrittem a jeho tvorbou, stejně jako jeho směrem pohledu. Zakrývání tváří plátýnkem, vystřihování a zakrývání si obličejů. „Globální doba je plná nejistoty, přestáváme rozumět tomu, co se děje, je vymknuta z kloubů, a to je velmi podobné tomu, co ukazuje Magritte na svých plátnech,“ tvrdí ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder při velkolepé retrospektivní výstavě Reného Magritta roku 2011. Magritte prostřednictvím svých maleb varuje: „Nechytejte se pevných stereotypů vnímání, protože ve svém srdci nesou rozpor. Buďte obezřetní a dívejte se jinak.“ Jeho nejsilnějším malířským gestem je vystupování mimo obraz. Zatímco divák sleduje obsah plátna, Magrittovo dílo ho odkazuje mimo něj. Vykolejení reality, o což se ve svých obrazech snaží, nemá odkazovat na jiný, nevědomý, pravý svět, jako tomu je u ostatních surrealistů. Magritte ukazuje něco, co je běžně neviditelné, co je podstata reality. „Toto je ono reálné, na němž stojí celý svět. „Toto mysterium, to není jen nějaká možnost reality. Mysterium je něco, co je bezpodmínečně nutné, aby realita vůbec existovala.“ Proto také Magritte zůstává u běžných předmětů a jen výjimečně vyráží do světa snění.“28 Realita se v jeho obrazech vymyká sama sobě, podobně jako je tomu u psychického onemocnění klasifikovaného jako ztráta osobnosti, depersonalizace. Magritte k takovému zobrazení využívá ironii a vtip, které nejsou ironií a vtipem autora, nýbrž ironií skutečnosti. Práci jsem pojala graduálně, postupné ztrácení se osoby a její identity, potažmo i duše. Z fotografií by mělo být patrné, že osoba je na začátku procesu zcela normální, postupem času, vlivem okolí i svým vlastním chováním se ale postupně vytrácí. Ve fotografiích jsem se tuto proměnu snažila vystihnout tak, aby byla cítit z každodenního života figurované, stejně jako z jejích niterních pocitů.

Obdobně slouží i práce se symboly, jenž ve fotografiích používám. Například růže, jakožto symbol krásy jsou povadlé, značí tedy o odcházení krásy ze života a jeho radosti. Kaštan je jednoznačný symbol vnitřní podstaty; obal jádra představuje osobnost, pod níž se v jádru skrývá skutečná individualita člověka. Kaštan je vyobrazen u prvního portrétu, zatím tedy hovoří o uvědomování si sebe sama. Na jedné fotografii ruka chytá světlo, tedy „lapá“ po něčem, co není uchopitelné, co nejde zachovat. A tak dále.

Forma autoportrétů má pro mě vnitřní charakter. A sice, ne že by se u mě projevovaly symptomy depersonalizace, jakožto choroby. Spíše se jedná o postupné schovávání identity do mého soukromého světa. Postupně silnější uvědomování si vlastního já a mě samotné. Boj se světem facebooku a internetu. Schovávání se.

Svůj volný výstavní soubor jsem koncipovala směrem proměny, a sice proměny člověka. Jedná se o derealizaci, nebo také depersonalizaci, jež jsem detailně popisovala i ve své teoretické práci:

Jedná se o téma tzv. depersonalizace, které se nyní vyskytuje hojně v umění a poměrně často i ve fotografii. Vyznačuje se „zdáním neskutečnosti sebe sama. Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována.“ Může se cítít odhmotněně, jakoby nestála pevně na zemi, jakoby tělo nebylo hmotné a bylo zhotoveno z prázdna, ze vzduchu. Strach, že osoba každou chvíli zmizí, zemře, nebo zešílí. To znamená i ztrátu smyslu, ztrátu či otupění emocí, empatie, motivace… „Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí, jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví, jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou.“ Rozstřižení, roztrhání, rozmazání, vymazání, zakrytí, zabělení, vyprázdnění, schování, vystřižení a mnohé další jsou přístupy vizualizující krizi identity, mazání identity a depersonalizaci.

V práci jsem se nechala inspirovat také René Magrittem a jeho tvorbou, stejně jako jeho směrem pohledu. Zakrývání tváří plátýnkem, vystřihování a zakrývání si obličejů. „Globální doba je plná nejistoty, přestáváme rozumět tomu, co se děje, je vymknuta z kloubů, a to je velmi podobné tomu, co ukazuje Magritte na svých plátnech,“ tvrdí ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder při velkolepé retrospektivní výstavě Reného Magritta roku 2011. Magritte prostřednictvím svých maleb varuje: „Nechytejte se pevných stereotypů vnímání, protože ve svém srdci nesou rozpor. Buďte obezřetní a dívejte se jinak.“ Jeho nejsilnějším malířským gestem je vystupování mimo obraz. Zatímco divák sleduje obsah plátna, Magrittovo dílo ho odkazuje mimo něj. Vykolejení reality, o což se ve svých obrazech snaží, nemá odkazovat na jiný, nevědomý, pravý svět, jako tomu je u ostatních surrealistů. Magritte ukazuje něco, co je běžně neviditelné, co je podstata reality. „Toto je ono reálné, na němž stojí celý svět. „Toto mysterium, to není jen nějaká možnost reality. Mysterium je něco, co je bezpodmínečně nutné, aby realita vůbec existovala.“ Proto také Magritte zůstává u běžných předmětů a jen výjimečně vyráží do světa snění.“28 Realita se v jeho obrazech vymyká sama sobě, podobně jako je tomu u psychického onemocnění klasifikovaného jako ztráta osobnosti, depersonalizace. Magritte k takovému zobrazení využívá ironii a vtip, které nejsou ironií a vtipem autora, nýbrž ironií skutečnosti. Práci jsem pojala graduálně, postupné ztrácení se osoby a její identity, potažmo i duše. Z fotografií by mělo být patrné, že osoba je na začátku procesu zcela normální, postupem času, vlivem okolí i svým vlastním chováním se ale postupně vytrácí. Ve fotografiích jsem se tuto proměnu snažila vystihnout tak, aby byla cítit z každodenního života figurované, stejně jako z jejích niterních pocitů.

Obdobně slouží i práce se symboly, jenž ve fotografiích používám. Například růže, jakožto symbol krásy jsou povadlé, značí tedy o odcházení krásy ze života a jeho radosti. Kaštan je jednoznačný symbol vnitřní podstaty; obal jádra představuje osobnost, pod níž se v jádru skrývá skutečná individualita člověka. Kaštan je vyobrazen u prvního portrétu, zatím tedy hovoří o uvědomování si sebe sama. Na jedné fotografii ruka chytá světlo, tedy „lapá“ po něčem, co není uchopitelné, co nejde zachovat. A tak dále.

Forma autoportrétů má pro mě vnitřní charakter. A sice, ne že by se u mě projevovaly symptomy depersonalizace, jakožto choroby. Spíše se jedná o postupné schovávání identity do mého soukromého světa. Postupně silnější uvědomování si vlastního já a mě samotné. Boj se světem facebooku a internetu. Schovávání se.

Svůj volný výstavní soubor jsem koncipovala směrem proměny, a sice proměny člověka. Jedná se o derealizaci, nebo také depersonalizaci, jež jsem detailně popisovala i ve své teoretické práci:

Jedná se o téma tzv. depersonalizace, které se nyní vyskytuje hojně v umění a poměrně často i ve fotografii. Vyznačuje se „zdáním neskutečnosti sebe sama. Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována.“ Může se cítít odhmotněně, jakoby nestála pevně na zemi, jakoby tělo nebylo hmotné a bylo zhotoveno z prázdna, ze vzduchu. Strach, že osoba každou chvíli zmizí, zemře, nebo zešílí. To znamená i ztrátu smyslu, ztrátu či otupění emocí, empatie, motivace… „Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí, jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví, jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou.“ Rozstřižení, roztrhání, rozmazání, vymazání, zakrytí, zabělení, vyprázdnění, schování, vystřižení a mnohé další jsou přístupy vizualizující krizi identity, mazání identity a depersonalizaci.

V práci jsem se nechala inspirovat také René Magrittem a jeho tvorbou, stejně jako jeho směrem pohledu. Zakrývání tváří plátýnkem, vystřihování a zakrývání si obličejů. „Globální doba je plná nejistoty, přestáváme rozumět tomu, co se děje, je vymknuta z kloubů, a to je velmi podobné tomu, co ukazuje Magritte na svých plátnech,“ tvrdí ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder při velkolepé retrospektivní výstavě Reného Magritta roku 2011. Magritte prostřednictvím svých maleb varuje: „Nechytejte se pevných stereotypů vnímání, protože ve svém srdci nesou rozpor. Buďte obezřetní a dívejte se jinak.“ Jeho nejsilnějším malířským gestem je vystupování mimo obraz. Zatímco divák sleduje obsah plátna, Magrittovo dílo ho odkazuje mimo něj. Vykolejení reality, o což se ve svých obrazech snaží, nemá odkazovat na jiný, nevědomý, pravý svět, jako tomu je u ostatních surrealistů. Magritte ukazuje něco, co je běžně neviditelné, co je podstata reality. „Toto je ono reálné, na němž stojí celý svět. „Toto mysterium, to není jen nějaká možnost reality. Mysterium je něco, co je bezpodmínečně nutné, aby realita vůbec existovala.“ Proto také Magritte zůstává u běžných předmětů a jen výjimečně vyráží do světa snění.“28 Realita se v jeho obrazech vymyká sama sobě, podobně jako je tomu u psychického onemocnění klasifikovaného jako ztráta osobnosti, depersonalizace. Magritte k takovému zobrazení využívá ironii a vtip, které nejsou ironií a vtipem autora, nýbrž ironií skutečnosti. Práci jsem pojala graduálně, postupné ztrácení se osoby a její identity, potažmo i duše. Z fotografií by mělo být patrné, že osoba je na začátku procesu zcela normální, postupem času, vlivem okolí i svým vlastním chováním se ale postupně vytrácí. Ve fotografiích jsem se tuto proměnu snažila vystihnout tak, aby byla cítit z každodenního života figurované, stejně jako z jejích niterních pocitů.

Obdobně slouží i práce se symboly, jenž ve fotografiích používám. Například růže, jakožto symbol krásy jsou povadlé, značí tedy o odcházení krásy ze života a jeho radosti. Kaštan je jednoznačný symbol vnitřní podstaty; obal jádra představuje osobnost, pod níž se v jádru skrývá skutečná individualita člověka. Kaštan je vyobrazen u prvního portrétu, zatím tedy hovoří o uvědomování si sebe sama. Na jedné fotografii ruka chytá světlo, tedy „lapá“ po něčem, co není uchopitelné, co nejde zachovat. A tak dále.

Forma autoportrétů má pro mě vnitřní charakter. A sice, ne že by se u mě projevovaly symptomy depersonalizace, jakožto choroby. Spíše se jedná o postupné schovávání identity do mého soukromého světa. Postupně silnější uvědomování si vlastního já a mě samotné. Boj se světem facebooku a internetu. Schovávání se.