ETÁŽE

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.

Kniha zachytila umělecky-lidovou tvořivost obyvatel zlínských činžáků a jejich chodeb, které jsou součástí jejich domovů. Každé město má své domy, které na chodbách ukrývají své poklady. Zlínské domy mají navíc svou specifickou architekturou, v České republice jedinečnou. Společnost zná Baťovy domky, činžáky, červené cihličky, které udávají jednotný charakter celého města.

Náš dům měl celkem tři podlaží, které jsem každý den poctivě vyšlapávala, protože jsem bydlela v jeho posledním patře. Nejvíce mi v paměti zůstalo prostřední patro, které bylo oázou květin a připomínalo botanickou zahradu. Dlouhou dobu tam postával i pytel granulí pro kočku. Byl našeho spolubydlícího, který si se svou přítelkyní adoptoval potulné kotě. Kočka po nějaké době zmizela, granule ne a vydržely na místě ještě téměř celý rok, než záhadně zmizely. Naše patro zdobily vyndané bílé dveře, opřené o zeď. Chodba zřejmě sloužila jako skladiště pro věci, které již obyvatelé nepotřebovali, ale díky růžovému vymalování, vypadala jako pokojíček pro princezny.

Chodby mnohdy zdobilo domácí umění a lidová tvořivost, a zpříjemňovaly tak, možná nevědomky, čas lidem, kteří jimi procházeli jako uměleckými galeriemi.

Obyvatelé si v chodbách spontánně přidělují prostor ke svému uměleckému vyjádření. Mají svou zeď, svůj kout, o který se starají, věnují se mu a zkrášlují ho. Zdá se, že některé předměty dostávají na chodbách druhou šanci ukázat svojí jedinečnost. Možná by se dalo říci, že se jedná o veteš, ale ve skutečnosti vytvořily malé a originální galerie, které nejenom obyvatelé těchto domů mohou vnímat s jistou nostalgií.

Některé chodby byly zcela prázdné, zřejmě z důvodu bezpečnosti a snadného přístupu do bytů, kdyby se v nich něco stalo. Jsem ráda, že jsem ve své publikaci zachytila design zlínských chodeb, než definitivně zmizí a vymře. Místo nich nastoupí nudné prostory bez kouzla okamžiku a fantazie. Zatím však chodby žijí vlastním životem a odrážejí vkus a tvůrčí tvořivost jejich obyvatel.