Pocta
Pocta
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×
Cyklus Pocta navázal na sérii „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit “, který je volnou interpretací fráze z knihy Babička Boženy Němcové.
Volné převedení známé knihy, tvoří několik dílčích souborů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Jednotlivé motivy jsou vyobrazeny, skrze nalezená zátiší a drobné domácí výjevy, jejichž prostředníkem se stala „opět“ moje babička. Často tak vidíme obrazy, které v sobě nesou notnou dávku nostalgie. Ta na snímcích odkrývá kuriozity a jiné drobné podivnosti vznikající v útrobách dvoupokojového bytu. Vymezený prostor o několika místnostech i přes mnohé změny v sobě neustále ukrývá estetiku typickou pro starší generace.
Často slýcháváme, že za našich mladých let se toto stát nemohlo, nebo že tenkrát si takovéto věci nikdo nedovolil. Opravdu byly předešlé generace o tolik lepší?
I na tuto otázku se snaží fotografie reagovat. Mnohdy i s trochu ironickým jazykem fotografie přetváří významy textu Boženy Němcové a snaží se najít rozdíly nebo podobnosti mezi babičkou z knížky a babičkou současnou.
Příkladem může být „Babiččina“ věta:
„Čeho dost, snadno tím plýtvati,...“
Naše babičky jsou mnohdy šetrné, až to může lidem mladší generace připadat nelogické anebo přehnané. Přesto i u nich se setkáme s momenty, kdy se jim nejednou nepodaří onu šetrnost do puntíku dodržet. V tomto případě je tomu však dobře, protože z mnohých nespotřebovaných potravin se stávají objekty hodné fotografického zájmu, u kterých není často ani poznat, co přesně že to na snímku zachyceno.
Jindy se jedná o obyčejné nahodilosti, které nemusí být notně babičkovským anachronizmem.
V tomto ohledu dobře funguje například fráze: „Co člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen nemučit.“ V tomto případě hrají hlavní roly především základy masových vývarů, polévek, jako u torza kuřete se zeleninovým dekorem, nebo vydařená struktura játrového knedlíčku v babiččině ruce.
Vzhledem k většímu rozsahu je cyklus součástí jak volného výstavního souboru, tak i reprezentativní publikace. Na rozdíl od knihy, která snímky rozděluje do jednotlivých kapitol, nabízí výstavní soubor mírně odlišný způsob prezentace. Vybrané fotografie nejsou rozdělené do podkapitol, ale tvoří celek, v kterém je využito více formátů fotografií. Odkaz k Babičce tak zde není jediným možným čtením těchto fotografií.
Samotná estetika snímků si ponechává dokumentární charakter a v jistém ohledu se i snaží analyzovat výjevy na fotografiích. Vše je podpořeno jemným osvětlením, bez složitých světelných konstruktů. S obdobnou světelnou atmosférou se můžeme setkat i u mnohých zátiší Terezy Kabůrkové, odkazující se v barevném podání „Sudkovské“ obrazové estetice. Avšak zde se zpravidla jedná o autentické záběry jen s minimem aranžmá, které tak zpravidla komentují reálné situace
Cyklus Pocta se v mnohém odkazuje k tradici a skrze různá čtení se stává upomínkovým záznamem poukazujícím na přítomnost minulosti obsažené v naší přítomnosti.
Petr Willert
Diplomová práce (2011)
Zavřít ×