Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

Po dálnicích jsem cestoval už od dětství. Od chvíle, kdy jsem jako dítě seděl na zadním sedadle auta, přes pozici spolujezdce až po roli řidiče. Postupem času jsem si začal klást otázku, co se skrývá za masivními betonovými zdmi, které oddělují dálnice od okolního světa. Co je za těmito bariérami? Jaký je prostor přímo za nimi? Opravdu plní svůj účel? Otázky se kupily, ale odpovědi zůstávaly nejasné.

Objevil jsem skrytý svět. Mikrokosmos plný obskurních scén a lidských příběhů. Dálnice se staly jevištěm pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda zde bojuje o své místo.

Během tří let jsem procestoval stovky kilometrů podél dálnic a protihlukových stěn. Můj přístup byl zpočátku čistě dokumentární, ale postupně vyústil v kontemplativnější způsob zobrazení dálničního prostředí. Tímto způsobem jsem poskládal mozaiku tohoto zvláštního místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je naprosto nezbytné.

V sedmdesátých letech minulého století začal platit v tehdejším socialistickém Československu zákon o začleňování uměleckých děl do investičních staveb, a dálnice nebyly výjimkou. Podél dálnic vznikalo velké množství plastik s téměř nulovou uměleckou hodnotou. Některé byly v průběhu let rozkradeny, jiné skončily v základech čerpacích stanic. Ty, které se dochovaly, zůstaly uvězněné na uzavřených odpočívkách a postupně zarůstají
a chátrají. Koncem roku 2023 jsem se vydal na týdenní cestu autem kolem dálnice D1
s cílem udělat rešerši před mou diplomovou prací a zároveň zmapovat tyto staré, zapomenuté sochy na dnes již nefunkčních odpočívkách.
Současná společnost stále více fotografuje pomocí mobilních telefonů a hodnota
fotografie se pomalu vytrácí. Za pomoci mobilní fotografie a techniky fotogrammetrie jsem zrekonstruoval trojrozměrné modely starých plastik. Ty tak nejsou pouze na fotografiích,
ale stávají se opět skutečnými sochami. Díky zvolené formě jde o jakési odosobnění od samotné fotografie, kdy se hodnota obrazu vytrácí na úkor vzniku modelu. Fotografie
tak plní roli pouhého zprostředkovatele informací. V mé práci spojuji tyto staré plastiky s historií zastaralých, rozbitých telefonů, vytvářeje tak paralelu mezi materiálním opuštěním
a digitálním zapomněním. Mým záměrem je vnést do těchto opuštěných objektů
nový život a zároveň představit něco, co je dnes již zcela přehlíženo a zapomenuto. Prostřednictvím multimediální instalace vytvářím prostor pro reflexi nad místem, historií
a naší vlastní identitou. Práce reflektuje rychlý běh moderní doby a redefinuje tradiční pojetí aktu fotografování. Instalace je doplněna autentickými zvuky z prostředí jednotlivých plastik společně vytvářející neurčitý zvukový podkres, který místy přechází do nepříjemného šumu
ve snaze ukázat jeden z negativních aspektů dálnic. Plastiky jsou seřazeny podle skutečného pořadí.

V sedmdesátých letech minulého století začal platit v tehdejším socialistickém Československu zákon o začleňování uměleckých děl do investičních staveb, a dálnice nebyly výjimkou. Podél dálnic vznikalo velké množství plastik s téměř nulovou uměleckou hodnotou. Některé byly v průběhu let rozkradeny, jiné skončily v základech čerpacích stanic. Ty, které se dochovaly, zůstaly uvězněné na uzavřených odpočívkách a postupně zarůstají
a chátrají. Koncem roku 2023 jsem se vydal na týdenní cestu autem kolem dálnice D1
s cílem udělat rešerši před mou diplomovou prací a zároveň zmapovat tyto staré, zapomenuté sochy na dnes již nefunkčních odpočívkách.
Současná společnost stále více fotografuje pomocí mobilních telefonů a hodnota
fotografie se pomalu vytrácí. Za pomoci mobilní fotografie a techniky fotogrammetrie jsem zrekonstruoval trojrozměrné modely starých plastik. Ty tak nejsou pouze na fotografiích,
ale stávají se opět skutečnými sochami. Díky zvolené formě jde o jakési odosobnění od samotné fotografie, kdy se hodnota obrazu vytrácí na úkor vzniku modelu. Fotografie
tak plní roli pouhého zprostředkovatele informací. V mé práci spojuji tyto staré plastiky s historií zastaralých, rozbitých telefonů, vytvářeje tak paralelu mezi materiálním opuštěním
a digitálním zapomněním. Mým záměrem je vnést do těchto opuštěných objektů
nový život a zároveň představit něco, co je dnes již zcela přehlíženo a zapomenuto. Prostřednictvím multimediální instalace vytvářím prostor pro reflexi nad místem, historií
a naší vlastní identitou. Práce reflektuje rychlý běh moderní doby a redefinuje tradiční pojetí aktu fotografování. Instalace je doplněna autentickými zvuky z prostředí jednotlivých plastik společně vytvářející neurčitý zvukový podkres, který místy přechází do nepříjemného šumu
ve snaze ukázat jeden z negativních aspektů dálnic. Plastiky jsou seřazeny podle skutečného pořadí.

V sedmdesátých letech minulého století začal platit v tehdejším socialistickém Československu zákon o začleňování uměleckých děl do investičních staveb, a dálnice nebyly výjimkou. Podél dálnic vznikalo velké množství plastik s téměř nulovou uměleckou hodnotou. Některé byly v průběhu let rozkradeny, jiné skončily v základech čerpacích stanic. Ty, které se dochovaly, zůstaly uvězněné na uzavřených odpočívkách a postupně zarůstají
a chátrají. Koncem roku 2023 jsem se vydal na týdenní cestu autem kolem dálnice D1
s cílem udělat rešerši před mou diplomovou prací a zároveň zmapovat tyto staré, zapomenuté sochy na dnes již nefunkčních odpočívkách.
Současná společnost stále více fotografuje pomocí mobilních telefonů a hodnota
fotografie se pomalu vytrácí. Za pomoci mobilní fotografie a techniky fotogrammetrie jsem zrekonstruoval trojrozměrné modely starých plastik. Ty tak nejsou pouze na fotografiích,
ale stávají se opět skutečnými sochami. Díky zvolené formě jde o jakési odosobnění od samotné fotografie, kdy se hodnota obrazu vytrácí na úkor vzniku modelu. Fotografie
tak plní roli pouhého zprostředkovatele informací. V mé práci spojuji tyto staré plastiky s historií zastaralých, rozbitých telefonů, vytvářeje tak paralelu mezi materiálním opuštěním
a digitálním zapomněním. Mým záměrem je vnést do těchto opuštěných objektů
nový život a zároveň představit něco, co je dnes již zcela přehlíženo a zapomenuto. Prostřednictvím multimediální instalace vytvářím prostor pro reflexi nad místem, historií
a naší vlastní identitou. Práce reflektuje rychlý běh moderní doby a redefinuje tradiční pojetí aktu fotografování. Instalace je doplněna autentickými zvuky z prostředí jednotlivých plastik společně vytvářející neurčitý zvukový podkres, který místy přechází do nepříjemného šumu
ve snaze ukázat jeden z negativních aspektů dálnic. Plastiky jsou seřazeny podle skutečného pořadí.

V sedmdesátých letech minulého století začal platit v tehdejším socialistickém Československu zákon o začleňování uměleckých děl do investičních staveb, a dálnice nebyly výjimkou. Podél dálnic vznikalo velké množství plastik s téměř nulovou uměleckou hodnotou. Některé byly v průběhu let rozkradeny, jiné skončily v základech čerpacích stanic. Ty, které se dochovaly, zůstaly uvězněné na uzavřených odpočívkách a postupně zarůstají
a chátrají. Koncem roku 2023 jsem se vydal na týdenní cestu autem kolem dálnice D1
s cílem udělat rešerši před mou diplomovou prací a zároveň zmapovat tyto staré, zapomenuté sochy na dnes již nefunkčních odpočívkách.
Současná společnost stále více fotografuje pomocí mobilních telefonů a hodnota
fotografie se pomalu vytrácí. Za pomoci mobilní fotografie a techniky fotogrammetrie jsem zrekonstruoval trojrozměrné modely starých plastik. Ty tak nejsou pouze na fotografiích,
ale stávají se opět skutečnými sochami. Díky zvolené formě jde o jakési odosobnění od samotné fotografie, kdy se hodnota obrazu vytrácí na úkor vzniku modelu. Fotografie
tak plní roli pouhého zprostředkovatele informací. V mé práci spojuji tyto staré plastiky s historií zastaralých, rozbitých telefonů, vytvářeje tak paralelu mezi materiálním opuštěním
a digitálním zapomněním. Mým záměrem je vnést do těchto opuštěných objektů
nový život a zároveň představit něco, co je dnes již zcela přehlíženo a zapomenuto. Prostřednictvím multimediální instalace vytvářím prostor pro reflexi nad místem, historií
a naší vlastní identitou. Práce reflektuje rychlý běh moderní doby a redefinuje tradiční pojetí aktu fotografování. Instalace je doplněna autentickými zvuky z prostředí jednotlivých plastik společně vytvářející neurčitý zvukový podkres, který místy přechází do nepříjemného šumu
ve snaze ukázat jeden z negativních aspektů dálnic. Plastiky jsou seřazeny podle skutečného pořadí.

V sedmdesátých letech minulého století začal platit v tehdejším socialistickém Československu zákon o začleňování uměleckých děl do investičních staveb, a dálnice nebyly výjimkou. Podél dálnic vznikalo velké množství plastik s téměř nulovou uměleckou hodnotou. Některé byly v průběhu let rozkradeny, jiné skončily v základech čerpacích stanic. Ty, které se dochovaly, zůstaly uvězněné na uzavřených odpočívkách a postupně zarůstají
a chátrají. Koncem roku 2023 jsem se vydal na týdenní cestu autem kolem dálnice D1
s cílem udělat rešerši před mou diplomovou prací a zároveň zmapovat tyto staré, zapomenuté sochy na dnes již nefunkčních odpočívkách.
Současná společnost stále více fotografuje pomocí mobilních telefonů a hodnota
fotografie se pomalu vytrácí. Za pomoci mobilní fotografie a techniky fotogrammetrie jsem zrekonstruoval trojrozměrné modely starých plastik. Ty tak nejsou pouze na fotografiích,
ale stávají se opět skutečnými sochami. Díky zvolené formě jde o jakési odosobnění od samotné fotografie, kdy se hodnota obrazu vytrácí na úkor vzniku modelu. Fotografie
tak plní roli pouhého zprostředkovatele informací. V mé práci spojuji tyto staré plastiky s historií zastaralých, rozbitých telefonů, vytvářeje tak paralelu mezi materiálním opuštěním
a digitálním zapomněním. Mým záměrem je vnést do těchto opuštěných objektů
nový život a zároveň představit něco, co je dnes již zcela přehlíženo a zapomenuto. Prostřednictvím multimediální instalace vytvářím prostor pro reflexi nad místem, historií
a naší vlastní identitou. Práce reflektuje rychlý běh moderní doby a redefinuje tradiční pojetí aktu fotografování. Instalace je doplněna autentickými zvuky z prostředí jednotlivých plastik společně vytvářející neurčitý zvukový podkres, který místy přechází do nepříjemného šumu
ve snaze ukázat jeden z negativních aspektů dálnic. Plastiky jsou seřazeny podle skutečného pořadí.

V sedmdesátých letech minulého století začal platit v tehdejším socialistickém Československu zákon o začleňování uměleckých děl do investičních staveb, a dálnice nebyly výjimkou. Podél dálnic vznikalo velké množství plastik s téměř nulovou uměleckou hodnotou. Některé byly v průběhu let rozkradeny, jiné skončily v základech čerpacích stanic. Ty, které se dochovaly, zůstaly uvězněné na uzavřených odpočívkách a postupně zarůstají
a chátrají. Koncem roku 2023 jsem se vydal na týdenní cestu autem kolem dálnice D1
s cílem udělat rešerši před mou diplomovou prací a zároveň zmapovat tyto staré, zapomenuté sochy na dnes již nefunkčních odpočívkách.
Současná společnost stále více fotografuje pomocí mobilních telefonů a hodnota
fotografie se pomalu vytrácí. Za pomoci mobilní fotografie a techniky fotogrammetrie jsem zrekonstruoval trojrozměrné modely starých plastik. Ty tak nejsou pouze na fotografiích,
ale stávají se opět skutečnými sochami. Díky zvolené formě jde o jakési odosobnění od samotné fotografie, kdy se hodnota obrazu vytrácí na úkor vzniku modelu. Fotografie
tak plní roli pouhého zprostředkovatele informací. V mé práci spojuji tyto staré plastiky s historií zastaralých, rozbitých telefonů, vytvářeje tak paralelu mezi materiálním opuštěním
a digitálním zapomněním. Mým záměrem je vnést do těchto opuštěných objektů
nový život a zároveň představit něco, co je dnes již zcela přehlíženo a zapomenuto. Prostřednictvím multimediální instalace vytvářím prostor pro reflexi nad místem, historií
a naší vlastní identitou. Práce reflektuje rychlý běh moderní doby a redefinuje tradiční pojetí aktu fotografování. Instalace je doplněna autentickými zvuky z prostředí jednotlivých plastik společně vytvářející neurčitý zvukový podkres, který místy přechází do nepříjemného šumu
ve snaze ukázat jeden z negativních aspektů dálnic. Plastiky jsou seřazeny podle skutečného pořadí.

V sedmdesátých letech minulého století začal platit v tehdejším socialistickém Československu zákon o začleňování uměleckých děl do investičních staveb, a dálnice nebyly výjimkou. Podél dálnic vznikalo velké množství plastik s téměř nulovou uměleckou hodnotou. Některé byly v průběhu let rozkradeny, jiné skončily v základech čerpacích stanic. Ty, které se dochovaly, zůstaly uvězněné na uzavřených odpočívkách a postupně zarůstají
a chátrají. Koncem roku 2023 jsem se vydal na týdenní cestu autem kolem dálnice D1
s cílem udělat rešerši před mou diplomovou prací a zároveň zmapovat tyto staré, zapomenuté sochy na dnes již nefunkčních odpočívkách.
Současná společnost stále více fotografuje pomocí mobilních telefonů a hodnota
fotografie se pomalu vytrácí. Za pomoci mobilní fotografie a techniky fotogrammetrie jsem zrekonstruoval trojrozměrné modely starých plastik. Ty tak nejsou pouze na fotografiích,
ale stávají se opět skutečnými sochami. Díky zvolené formě jde o jakési odosobnění od samotné fotografie, kdy se hodnota obrazu vytrácí na úkor vzniku modelu. Fotografie
tak plní roli pouhého zprostředkovatele informací. V mé práci spojuji tyto staré plastiky s historií zastaralých, rozbitých telefonů, vytvářeje tak paralelu mezi materiálním opuštěním
a digitálním zapomněním. Mým záměrem je vnést do těchto opuštěných objektů
nový život a zároveň představit něco, co je dnes již zcela přehlíženo a zapomenuto. Prostřednictvím multimediální instalace vytvářím prostor pro reflexi nad místem, historií
a naší vlastní identitou. Práce reflektuje rychlý běh moderní doby a redefinuje tradiční pojetí aktu fotografování. Instalace je doplněna autentickými zvuky z prostředí jednotlivých plastik společně vytvářející neurčitý zvukový podkres, který místy přechází do nepříjemného šumu
ve snaze ukázat jeden z negativních aspektů dálnic. Plastiky jsou seřazeny podle skutečného pořadí.

V sedmdesátých letech minulého století začal platit v tehdejším socialistickém Československu zákon o začleňování uměleckých děl do investičních staveb, a dálnice nebyly výjimkou. Podél dálnic vznikalo velké množství plastik s téměř nulovou uměleckou hodnotou. Některé byly v průběhu let rozkradeny, jiné skončily v základech čerpacích stanic. Ty, které se dochovaly, zůstaly uvězněné na uzavřených odpočívkách a postupně zarůstají
a chátrají. Koncem roku 2023 jsem se vydal na týdenní cestu autem kolem dálnice D1
s cílem udělat rešerši před mou diplomovou prací a zároveň zmapovat tyto staré, zapomenuté sochy na dnes již nefunkčních odpočívkách.
Současná společnost stále více fotografuje pomocí mobilních telefonů a hodnota
fotografie se pomalu vytrácí. Za pomoci mobilní fotografie a techniky fotogrammetrie jsem zrekonstruoval trojrozměrné modely starých plastik. Ty tak nejsou pouze na fotografiích,
ale stávají se opět skutečnými sochami. Díky zvolené formě jde o jakési odosobnění od samotné fotografie, kdy se hodnota obrazu vytrácí na úkor vzniku modelu. Fotografie
tak plní roli pouhého zprostředkovatele informací. V mé práci spojuji tyto staré plastiky s historií zastaralých, rozbitých telefonů, vytvářeje tak paralelu mezi materiálním opuštěním
a digitálním zapomněním. Mým záměrem je vnést do těchto opuštěných objektů
nový život a zároveň představit něco, co je dnes již zcela přehlíženo a zapomenuto. Prostřednictvím multimediální instalace vytvářím prostor pro reflexi nad místem, historií
a naší vlastní identitou. Práce reflektuje rychlý běh moderní doby a redefinuje tradiční pojetí aktu fotografování. Instalace je doplněna autentickými zvuky z prostředí jednotlivých plastik společně vytvářející neurčitý zvukový podkres, který místy přechází do nepříjemného šumu
ve snaze ukázat jeden z negativních aspektů dálnic. Plastiky jsou seřazeny podle skutečného pořadí.

V sedmdesátých letech minulého století začal platit v tehdejším socialistickém Československu zákon o začleňování uměleckých děl do investičních staveb, a dálnice nebyly výjimkou. Podél dálnic vznikalo velké množství plastik s téměř nulovou uměleckou hodnotou. Některé byly v průběhu let rozkradeny, jiné skončily v základech čerpacích stanic. Ty, které se dochovaly, zůstaly uvězněné na uzavřených odpočívkách a postupně zarůstají
a chátrají. Koncem roku 2023 jsem se vydal na týdenní cestu autem kolem dálnice D1
s cílem udělat rešerši před mou diplomovou prací a zároveň zmapovat tyto staré, zapomenuté sochy na dnes již nefunkčních odpočívkách.
Současná společnost stále více fotografuje pomocí mobilních telefonů a hodnota
fotografie se pomalu vytrácí. Za pomoci mobilní fotografie a techniky fotogrammetrie jsem zrekonstruoval trojrozměrné modely starých plastik. Ty tak nejsou pouze na fotografiích,
ale stávají se opět skutečnými sochami. Díky zvolené formě jde o jakési odosobnění od samotné fotografie, kdy se hodnota obrazu vytrácí na úkor vzniku modelu. Fotografie
tak plní roli pouhého zprostředkovatele informací. V mé práci spojuji tyto staré plastiky s historií zastaralých, rozbitých telefonů, vytvářeje tak paralelu mezi materiálním opuštěním
a digitálním zapomněním. Mým záměrem je vnést do těchto opuštěných objektů
nový život a zároveň představit něco, co je dnes již zcela přehlíženo a zapomenuto. Prostřednictvím multimediální instalace vytvářím prostor pro reflexi nad místem, historií
a naší vlastní identitou. Práce reflektuje rychlý běh moderní doby a redefinuje tradiční pojetí aktu fotografování. Instalace je doplněna autentickými zvuky z prostředí jednotlivých plastik společně vytvářející neurčitý zvukový podkres, který místy přechází do nepříjemného šumu
ve snaze ukázat jeden z negativních aspektů dálnic. Plastiky jsou seřazeny podle skutečného pořadí.

V sedmdesátých letech minulého století začal platit v tehdejším socialistickém Československu zákon o začleňování uměleckých děl do investičních staveb, a dálnice nebyly výjimkou. Podél dálnic vznikalo velké množství plastik s téměř nulovou uměleckou hodnotou. Některé byly v průběhu let rozkradeny, jiné skončily v základech čerpacích stanic. Ty, které se dochovaly, zůstaly uvězněné na uzavřených odpočívkách a postupně zarůstají
a chátrají. Koncem roku 2023 jsem se vydal na týdenní cestu autem kolem dálnice D1
s cílem udělat rešerši před mou diplomovou prací a zároveň zmapovat tyto staré, zapomenuté sochy na dnes již nefunkčních odpočívkách.
Současná společnost stále více fotografuje pomocí mobilních telefonů a hodnota
fotografie se pomalu vytrácí. Za pomoci mobilní fotografie a techniky fotogrammetrie jsem zrekonstruoval trojrozměrné modely starých plastik. Ty tak nejsou pouze na fotografiích,
ale stávají se opět skutečnými sochami. Díky zvolené formě jde o jakési odosobnění od samotné fotografie, kdy se hodnota obrazu vytrácí na úkor vzniku modelu. Fotografie
tak plní roli pouhého zprostředkovatele informací. V mé práci spojuji tyto staré plastiky s historií zastaralých, rozbitých telefonů, vytvářeje tak paralelu mezi materiálním opuštěním
a digitálním zapomněním. Mým záměrem je vnést do těchto opuštěných objektů
nový život a zároveň představit něco, co je dnes již zcela přehlíženo a zapomenuto. Prostřednictvím multimediální instalace vytvářím prostor pro reflexi nad místem, historií
a naší vlastní identitou. Práce reflektuje rychlý běh moderní doby a redefinuje tradiční pojetí aktu fotografování. Instalace je doplněna autentickými zvuky z prostředí jednotlivých plastik společně vytvářející neurčitý zvukový podkres, který místy přechází do nepříjemného šumu
ve snaze ukázat jeden z negativních aspektů dálnic. Plastiky jsou seřazeny podle skutečného pořadí.

Během pandemie COVID19 jsem zkoumal vizuální krajinu české železnice se zaměřením na zanedbané stanice a prostory, které se brání modernizaci. Navštívil jsem místa, kde jako by se zastavil čas, a odhalil jejich výraznou estetiku a přetrvávající funkčnost v moderním světě. Tato práce dokumentuje postupnou proměnu těchto míst a zkoumá jejich pomalé nahrazování novými technologiemi a mizení staré infrastruktury. Vnímám tato místa jako němé svědky éry, která končí, ale stále má jedinečnou vizuální a výpovědní hodnotu.

Během pandemie COVID19 jsem zkoumal vizuální krajinu české železnice se zaměřením na zanedbané stanice a prostory, které se brání modernizaci. Navštívil jsem místa, kde jako by se zastavil čas, a odhalil jejich výraznou estetiku a přetrvávající funkčnost v moderním světě. Tato práce dokumentuje postupnou proměnu těchto míst a zkoumá jejich pomalé nahrazování novými technologiemi a mizení staré infrastruktury. Vnímám tato místa jako němé svědky éry, která končí, ale stále má jedinečnou vizuální a výpovědní hodnotu.

Během pandemie COVID19 jsem zkoumal vizuální krajinu české železnice se zaměřením na zanedbané stanice a prostory, které se brání modernizaci. Navštívil jsem místa, kde jako by se zastavil čas, a odhalil jejich výraznou estetiku a přetrvávající funkčnost v moderním světě. Tato práce dokumentuje postupnou proměnu těchto míst a zkoumá jejich pomalé nahrazování novými technologiemi a mizení staré infrastruktury. Vnímám tato místa jako němé svědky éry, která končí, ale stále má jedinečnou vizuální a výpovědní hodnotu.

Během pandemie COVID19 jsem zkoumal vizuální krajinu české železnice se zaměřením na zanedbané stanice a prostory, které se brání modernizaci. Navštívil jsem místa, kde jako by se zastavil čas, a odhalil jejich výraznou estetiku a přetrvávající funkčnost v moderním světě. Tato práce dokumentuje postupnou proměnu těchto míst a zkoumá jejich pomalé nahrazování novými technologiemi a mizení staré infrastruktury. Vnímám tato místa jako němé svědky éry, která končí, ale stále má jedinečnou vizuální a výpovědní hodnotu.

Během pandemie COVID19 jsem zkoumal vizuální krajinu české železnice se zaměřením na zanedbané stanice a prostory, které se brání modernizaci. Navštívil jsem místa, kde jako by se zastavil čas, a odhalil jejich výraznou estetiku a přetrvávající funkčnost v moderním světě. Tato práce dokumentuje postupnou proměnu těchto míst a zkoumá jejich pomalé nahrazování novými technologiemi a mizení staré infrastruktury. Vnímám tato místa jako němé svědky éry, která končí, ale stále má jedinečnou vizuální a výpovědní hodnotu.

Během pandemie COVID19 jsem zkoumal vizuální krajinu české železnice se zaměřením na zanedbané stanice a prostory, které se brání modernizaci. Navštívil jsem místa, kde jako by se zastavil čas, a odhalil jejich výraznou estetiku a přetrvávající funkčnost v moderním světě. Tato práce dokumentuje postupnou proměnu těchto míst a zkoumá jejich pomalé nahrazování novými technologiemi a mizení staré infrastruktury. Vnímám tato místa jako němé svědky éry, která končí, ale stále má jedinečnou vizuální a výpovědní hodnotu.

Během pandemie COVID19 jsem zkoumal vizuální krajinu české železnice se zaměřením na zanedbané stanice a prostory, které se brání modernizaci. Navštívil jsem místa, kde jako by se zastavil čas, a odhalil jejich výraznou estetiku a přetrvávající funkčnost v moderním světě. Tato práce dokumentuje postupnou proměnu těchto míst a zkoumá jejich pomalé nahrazování novými technologiemi a mizení staré infrastruktury. Vnímám tato místa jako němé svědky éry, která končí, ale stále má jedinečnou vizuální a výpovědní hodnotu.

Během pandemie COVID19 jsem zkoumal vizuální krajinu české železnice se zaměřením na zanedbané stanice a prostory, které se brání modernizaci. Navštívil jsem místa, kde jako by se zastavil čas, a odhalil jejich výraznou estetiku a přetrvávající funkčnost v moderním světě. Tato práce dokumentuje postupnou proměnu těchto míst a zkoumá jejich pomalé nahrazování novými technologiemi a mizení staré infrastruktury. Vnímám tato místa jako němé svědky éry, která končí, ale stále má jedinečnou vizuální a výpovědní hodnotu.

Během pandemie COVID19 jsem zkoumal vizuální krajinu české železnice se zaměřením na zanedbané stanice a prostory, které se brání modernizaci. Navštívil jsem místa, kde jako by se zastavil čas, a odhalil jejich výraznou estetiku a přetrvávající funkčnost v moderním světě. Tato práce dokumentuje postupnou proměnu těchto míst a zkoumá jejich pomalé nahrazování novými technologiemi a mizení staré infrastruktury. Vnímám tato místa jako němé svědky éry, která končí, ale stále má jedinečnou vizuální a výpovědní hodnotu.

Během pandemie COVID19 jsem zkoumal vizuální krajinu české železnice se zaměřením na zanedbané stanice a prostory, které se brání modernizaci. Navštívil jsem místa, kde jako by se zastavil čas, a odhalil jejich výraznou estetiku a přetrvávající funkčnost v moderním světě. Tato práce dokumentuje postupnou proměnu těchto míst a zkoumá jejich pomalé nahrazování novými technologiemi a mizení staré infrastruktury. Vnímám tato místa jako němé svědky éry, která končí, ale stále má jedinečnou vizuální a výpovědní hodnotu.

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Element, spojující automobily různých cenových kategorií. Rodinná, sportovní, levná či drahá. Mnohdy ho lze můžeme nalézt v zcela odlišných barevných variantách, než je samotný automobil či podomácku vyrobený. Jedná se o jeden z mnoha symbolů, který nás jako Čechy charakterizuje? Co vede lidi si tyto přístřešky vyrábět, když věc samotná je otázkou pár korun. Odlišnost? Originalita?

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.

Parovod je technologické zařízení, které slouží k dopravě tepla využívaného k vytápění obytných a veřejných budov nebo celých měst. Teplo je vedeno v potrubí, které je opatřeno izolační vrstvou, aby nedocházelo k jeho úniku. K těmto účelům je nejčastěji využíváno odpadní teplo, jako teplonosné médium se obvykle používá horká vodní pára, jejíž teplota je maximálně 240°C.

Na pravidelných úsecích jsou do potrubí vloženy dilatační smyčky nebo vlnovce, které umožňují tepelnou dilataci, tj. změnu délky potrubí vlivem tepla.

Parovod Fatra a.s. který vede z Napajedel do Otrokovic přes místní zahrádkářské kolonie byl údajně postaven načerno za dob minulého režimu. Mnoho lidí, kterým vede parovod přes pozemky tvrdí, že již řadu let nefunguje a řeší se jeho odstranění. Zatím však pouze hyzdí krajinu. Samotná Fatra se k celé situaci nevyjádřila. Obyvatelům tak nezbylo nic jiného, než s parovodem sžít a přizpůsobit se mu.

Skrze fotografii sleduji život pod ním či v jeho blízkém okolí a zkoumám soužití obyvatel s podivným rezavým potrubím.