KLEPÁNÍ NA KDYSI
KLEPÁNÍ NA KDYSI
Klauzurní projekt 2. ročníku, ateliér Fotografie FMK UTB, ZS 2025 / 2026
Areál SVIT ve Zlíně, budova 42, druhé patro
Vystavující: Klára Dufková, Pavlína Hloušková, Tereza Ilčíková, Emma Kvorková, Jakub Střecha, Diana Tall, Anna Walsbergerová
kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Koncepce postpaměti (postmemory) z textů Marianne Hirsch, označuje paměť zděděnou po předcích, ve které nemusí dominovat osobně prožité, ale i zprostředkované fotografickými archivy a převyprávěné orálními historiemi. Jde o jistý typ odvozené paměti závislé na archivních / rodinných fotografiích, které nehrají roli striktního záznamu ve smyslu důkazu, ale fungují spíše jako spouštěče imaginace. Na základě toho, co fotografie nezobrazují, zamlčují, výrazně aktivují fantazii a afekt. Divák / potomek do nich vstupuje projekčně: doplňuje chybějící významy a emoce, což může být důležité například při zpracovávání traumat. Rodinné fotografie tak nepředstavují paměť samotnou. Jsou spíše médiem, skrze které se paměť rekonstruuje.
Pojmy paměť, vzpomínka, příběh, událost a jejich rekonstrukce pomocí fotografické eseje sehrály klíčovou roli také v projektu Klepání na kdysi, na kterém studenti pracovali během zimního semestru. Jeho iniciačním momentem měla být právě vzpomínka: mohlo jít o něco nepatrné, zdánlivě nedůležité, co ale přesto uvízlo v podvědomí. Něco, co ze života vyšumělo, čeho stopa byla postupně ztracena – nebo naopak – bylo tak zásadní, že se s jistými smyslovými podněty pravidelně vynořuje. Něco, co bylo vytěsněno, a přesto si to žádá jiný konec.
Forma fotografické eseje je žánrově i mediálně široce otevřena. Základním nástrojem se stalo médium fotografie operující jak s principem objektivního zrcadlení, tak i s možností inscenace nebo abstrahování reality do imaginárních obrazů. Důležitou součástí autorských výpovědí, kromě vlastních fotografií, mohly být i archivní materiály (vzpomínkové předměty, vernakulární fotografie, dokumenty, mapy, dopisy), objekty, audio nebo videonahrávky. Kromě tvůrčího fotografování studenti využívali i metody vědeckého bádání a uměleckého výzkumu. Pracovali s různými typy archivů, vzpomínkami zainteresovaných osob v konfrontaci s vlastními, opětovně navštěvovali a znovu fotografovali dotyčná místa, obnovovali staré vztahy – re-kreovali osobní paměť ve vzájemném dialogu s obrazovými relikty vnější reality.
Sedm fotografických souborů s intermediálním přesahem představuje sedm citlivých výpovědi: o vyrovnávání se s dětskými stíny nebo se ztrátou blízkého člověka a prostředí, které jsme s ním sdíleli, o subtilní definici domova nebo o vztahu vlastní tělesnosti a spirituality.
Jsou důkazem vnitřní senzitivity, ale i odvahy autorů podívat se svým obrazům přímo do očí.
Lucia L. Fišerová
2026 KLEPÁNÍ NA KDYSI
Výstava (2026)
Zavřít ×
Klauzurní projekt 2. ročníku, ateliér Fotografie FMK UTB, ZS 2025 / 2026
Areál SVIT ve Zlíně, budova 42, druhé patro
Vystavující: Klára Dufková, Pavlína Hloušková, Tereza Ilčíková, Emma Kvorková, Jakub Střecha, Diana Tall, Anna Walsbergerová
kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Koncepce postpaměti (postmemory) z textů Marianne Hirsch, označuje paměť zděděnou po předcích, ve které nemusí dominovat osobně prožité, ale i zprostředkované fotografickými archivy a převyprávěné orálními historiemi. Jde o jistý typ odvozené paměti závislé na archivních / rodinných fotografiích, které nehrají roli striktního záznamu ve smyslu důkazu, ale fungují spíše jako spouštěče imaginace. Na základě toho, co fotografie nezobrazují, zamlčují, výrazně aktivují fantazii a afekt. Divák / potomek do nich vstupuje projekčně: doplňuje chybějící významy a emoce, což může být důležité například při zpracovávání traumat. Rodinné fotografie tak nepředstavují paměť samotnou. Jsou spíše médiem, skrze které se paměť rekonstruuje.
Pojmy paměť, vzpomínka, příběh, událost a jejich rekonstrukce pomocí fotografické eseje sehrály klíčovou roli také v projektu Klepání na kdysi, na kterém studenti pracovali během zimního semestru. Jeho iniciačním momentem měla být právě vzpomínka: mohlo jít o něco nepatrné, zdánlivě nedůležité, co ale přesto uvízlo v podvědomí. Něco, co ze života vyšumělo, čeho stopa byla postupně ztracena – nebo naopak – bylo tak zásadní, že se s jistými smyslovými podněty pravidelně vynořuje. Něco, co bylo vytěsněno, a přesto si to žádá jiný konec.
Forma fotografické eseje je žánrově i mediálně široce otevřena. Základním nástrojem se stalo médium fotografie operující jak s principem objektivního zrcadlení, tak i s možností inscenace nebo abstrahování reality do imaginárních obrazů. Důležitou součástí autorských výpovědí, kromě vlastních fotografií, mohly být i archivní materiály (vzpomínkové předměty, vernakulární fotografie, dokumenty, mapy, dopisy), objekty, audio nebo videonahrávky. Kromě tvůrčího fotografování studenti využívali i metody vědeckého bádání a uměleckého výzkumu. Pracovali s různými typy archivů, vzpomínkami zainteresovaných osob v konfrontaci s vlastními, opětovně navštěvovali a znovu fotografovali dotyčná místa, obnovovali staré vztahy – re-kreovali osobní paměť ve vzájemném dialogu s obrazovými relikty vnější reality.
Sedm fotografických souborů s intermediálním přesahem představuje sedm citlivých výpovědi: o vyrovnávání se s dětskými stíny nebo se ztrátou blízkého člověka a prostředí, které jsme s ním sdíleli, o subtilní definici domova nebo o vztahu vlastní tělesnosti a spirituality.
Jsou důkazem vnitřní senzitivity, ale i odvahy autorů podívat se svým obrazům přímo do očí.
Lucia L. Fišerová
2026 KLEPÁNÍ NA KDYSI
Výstava (2026)
Zavřít ×
Klauzurní projekt 2. ročníku, ateliér Fotografie FMK UTB, ZS 2025 / 2026
Areál SVIT ve Zlíně, budova 42, druhé patro
Vystavující: Klára Dufková, Pavlína Hloušková, Tereza Ilčíková, Emma Kvorková, Jakub Střecha, Diana Tall, Anna Walsbergerová
kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Koncepce postpaměti (postmemory) z textů Marianne Hirsch, označuje paměť zděděnou po předcích, ve které nemusí dominovat osobně prožité, ale i zprostředkované fotografickými archivy a převyprávěné orálními historiemi. Jde o jistý typ odvozené paměti závislé na archivních / rodinných fotografiích, které nehrají roli striktního záznamu ve smyslu důkazu, ale fungují spíše jako spouštěče imaginace. Na základě toho, co fotografie nezobrazují, zamlčují, výrazně aktivují fantazii a afekt. Divák / potomek do nich vstupuje projekčně: doplňuje chybějící významy a emoce, což může být důležité například při zpracovávání traumat. Rodinné fotografie tak nepředstavují paměť samotnou. Jsou spíše médiem, skrze které se paměť rekonstruuje.
Pojmy paměť, vzpomínka, příběh, událost a jejich rekonstrukce pomocí fotografické eseje sehrály klíčovou roli také v projektu Klepání na kdysi, na kterém studenti pracovali během zimního semestru. Jeho iniciačním momentem měla být právě vzpomínka: mohlo jít o něco nepatrné, zdánlivě nedůležité, co ale přesto uvízlo v podvědomí. Něco, co ze života vyšumělo, čeho stopa byla postupně ztracena – nebo naopak – bylo tak zásadní, že se s jistými smyslovými podněty pravidelně vynořuje. Něco, co bylo vytěsněno, a přesto si to žádá jiný konec.
Forma fotografické eseje je žánrově i mediálně široce otevřena. Základním nástrojem se stalo médium fotografie operující jak s principem objektivního zrcadlení, tak i s možností inscenace nebo abstrahování reality do imaginárních obrazů. Důležitou součástí autorských výpovědí, kromě vlastních fotografií, mohly být i archivní materiály (vzpomínkové předměty, vernakulární fotografie, dokumenty, mapy, dopisy), objekty, audio nebo videonahrávky. Kromě tvůrčího fotografování studenti využívali i metody vědeckého bádání a uměleckého výzkumu. Pracovali s různými typy archivů, vzpomínkami zainteresovaných osob v konfrontaci s vlastními, opětovně navštěvovali a znovu fotografovali dotyčná místa, obnovovali staré vztahy – re-kreovali osobní paměť ve vzájemném dialogu s obrazovými relikty vnější reality.
Sedm fotografických souborů s intermediálním přesahem představuje sedm citlivých výpovědi: o vyrovnávání se s dětskými stíny nebo se ztrátou blízkého člověka a prostředí, které jsme s ním sdíleli, o subtilní definici domova nebo o vztahu vlastní tělesnosti a spirituality.
Jsou důkazem vnitřní senzitivity, ale i odvahy autorů podívat se svým obrazům přímo do očí.
Lucia L. Fišerová
2026 KLEPÁNÍ NA KDYSI
Výstava (2026)
Zavřít ×
Klauzurní projekt 2. ročníku, ateliér Fotografie FMK UTB, ZS 2025 / 2026
Areál SVIT ve Zlíně, budova 42, druhé patro
Vystavující: Klára Dufková, Pavlína Hloušková, Tereza Ilčíková, Emma Kvorková, Jakub Střecha, Diana Tall, Anna Walsbergerová
kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Koncepce postpaměti (postmemory) z textů Marianne Hirsch, označuje paměť zděděnou po předcích, ve které nemusí dominovat osobně prožité, ale i zprostředkované fotografickými archivy a převyprávěné orálními historiemi. Jde o jistý typ odvozené paměti závislé na archivních / rodinných fotografiích, které nehrají roli striktního záznamu ve smyslu důkazu, ale fungují spíše jako spouštěče imaginace. Na základě toho, co fotografie nezobrazují, zamlčují, výrazně aktivují fantazii a afekt. Divák / potomek do nich vstupuje projekčně: doplňuje chybějící významy a emoce, což může být důležité například při zpracovávání traumat. Rodinné fotografie tak nepředstavují paměť samotnou. Jsou spíše médiem, skrze které se paměť rekonstruuje.
Pojmy paměť, vzpomínka, příběh, událost a jejich rekonstrukce pomocí fotografické eseje sehrály klíčovou roli také v projektu Klepání na kdysi, na kterém studenti pracovali během zimního semestru. Jeho iniciačním momentem měla být právě vzpomínka: mohlo jít o něco nepatrné, zdánlivě nedůležité, co ale přesto uvízlo v podvědomí. Něco, co ze života vyšumělo, čeho stopa byla postupně ztracena – nebo naopak – bylo tak zásadní, že se s jistými smyslovými podněty pravidelně vynořuje. Něco, co bylo vytěsněno, a přesto si to žádá jiný konec.
Forma fotografické eseje je žánrově i mediálně široce otevřena. Základním nástrojem se stalo médium fotografie operující jak s principem objektivního zrcadlení, tak i s možností inscenace nebo abstrahování reality do imaginárních obrazů. Důležitou součástí autorských výpovědí, kromě vlastních fotografií, mohly být i archivní materiály (vzpomínkové předměty, vernakulární fotografie, dokumenty, mapy, dopisy), objekty, audio nebo videonahrávky. Kromě tvůrčího fotografování studenti využívali i metody vědeckého bádání a uměleckého výzkumu. Pracovali s různými typy archivů, vzpomínkami zainteresovaných osob v konfrontaci s vlastními, opětovně navštěvovali a znovu fotografovali dotyčná místa, obnovovali staré vztahy – re-kreovali osobní paměť ve vzájemném dialogu s obrazovými relikty vnější reality.
Sedm fotografických souborů s intermediálním přesahem představuje sedm citlivých výpovědi: o vyrovnávání se s dětskými stíny nebo se ztrátou blízkého člověka a prostředí, které jsme s ním sdíleli, o subtilní definici domova nebo o vztahu vlastní tělesnosti a spirituality.
Jsou důkazem vnitřní senzitivity, ale i odvahy autorů podívat se svým obrazům přímo do očí.
Lucia L. Fišerová
2026 KLEPÁNÍ NA KDYSI
Výstava (2026)
Zavřít ×
Klauzurní projekt 2. ročníku, ateliér Fotografie FMK UTB, ZS 2025 / 2026
Areál SVIT ve Zlíně, budova 42, druhé patro
Vystavující: Klára Dufková, Pavlína Hloušková, Tereza Ilčíková, Emma Kvorková, Jakub Střecha, Diana Tall, Anna Walsbergerová
kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Koncepce postpaměti (postmemory) z textů Marianne Hirsch, označuje paměť zděděnou po předcích, ve které nemusí dominovat osobně prožité, ale i zprostředkované fotografickými archivy a převyprávěné orálními historiemi. Jde o jistý typ odvozené paměti závislé na archivních / rodinných fotografiích, které nehrají roli striktního záznamu ve smyslu důkazu, ale fungují spíše jako spouštěče imaginace. Na základě toho, co fotografie nezobrazují, zamlčují, výrazně aktivují fantazii a afekt. Divák / potomek do nich vstupuje projekčně: doplňuje chybějící významy a emoce, což může být důležité například při zpracovávání traumat. Rodinné fotografie tak nepředstavují paměť samotnou. Jsou spíše médiem, skrze které se paměť rekonstruuje.
Pojmy paměť, vzpomínka, příběh, událost a jejich rekonstrukce pomocí fotografické eseje sehrály klíčovou roli také v projektu Klepání na kdysi, na kterém studenti pracovali během zimního semestru. Jeho iniciačním momentem měla být právě vzpomínka: mohlo jít o něco nepatrné, zdánlivě nedůležité, co ale přesto uvízlo v podvědomí. Něco, co ze života vyšumělo, čeho stopa byla postupně ztracena – nebo naopak – bylo tak zásadní, že se s jistými smyslovými podněty pravidelně vynořuje. Něco, co bylo vytěsněno, a přesto si to žádá jiný konec.
Forma fotografické eseje je žánrově i mediálně široce otevřena. Základním nástrojem se stalo médium fotografie operující jak s principem objektivního zrcadlení, tak i s možností inscenace nebo abstrahování reality do imaginárních obrazů. Důležitou součástí autorských výpovědí, kromě vlastních fotografií, mohly být i archivní materiály (vzpomínkové předměty, vernakulární fotografie, dokumenty, mapy, dopisy), objekty, audio nebo videonahrávky. Kromě tvůrčího fotografování studenti využívali i metody vědeckého bádání a uměleckého výzkumu. Pracovali s různými typy archivů, vzpomínkami zainteresovaných osob v konfrontaci s vlastními, opětovně navštěvovali a znovu fotografovali dotyčná místa, obnovovali staré vztahy – re-kreovali osobní paměť ve vzájemném dialogu s obrazovými relikty vnější reality.
Sedm fotografických souborů s intermediálním přesahem představuje sedm citlivých výpovědi: o vyrovnávání se s dětskými stíny nebo se ztrátou blízkého člověka a prostředí, které jsme s ním sdíleli, o subtilní definici domova nebo o vztahu vlastní tělesnosti a spirituality.
Jsou důkazem vnitřní senzitivity, ale i odvahy autorů podívat se svým obrazům přímo do očí.
Lucia L. Fišerová
2026 KLEPÁNÍ NA KDYSI
Výstava (2026)
Zavřít ×
Klauzurní projekt 2. ročníku, ateliér Fotografie FMK UTB, ZS 2025 / 2026
Areál SVIT ve Zlíně, budova 42, druhé patro
Vystavující: Klára Dufková, Pavlína Hloušková, Tereza Ilčíková, Emma Kvorková, Jakub Střecha, Diana Tall, Anna Walsbergerová
kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Koncepce postpaměti (postmemory) z textů Marianne Hirsch, označuje paměť zděděnou po předcích, ve které nemusí dominovat osobně prožité, ale i zprostředkované fotografickými archivy a převyprávěné orálními historiemi. Jde o jistý typ odvozené paměti závislé na archivních / rodinných fotografiích, které nehrají roli striktního záznamu ve smyslu důkazu, ale fungují spíše jako spouštěče imaginace. Na základě toho, co fotografie nezobrazují, zamlčují, výrazně aktivují fantazii a afekt. Divák / potomek do nich vstupuje projekčně: doplňuje chybějící významy a emoce, což může být důležité například při zpracovávání traumat. Rodinné fotografie tak nepředstavují paměť samotnou. Jsou spíše médiem, skrze které se paměť rekonstruuje.
Pojmy paměť, vzpomínka, příběh, událost a jejich rekonstrukce pomocí fotografické eseje sehrály klíčovou roli také v projektu Klepání na kdysi, na kterém studenti pracovali během zimního semestru. Jeho iniciačním momentem měla být právě vzpomínka: mohlo jít o něco nepatrné, zdánlivě nedůležité, co ale přesto uvízlo v podvědomí. Něco, co ze života vyšumělo, čeho stopa byla postupně ztracena – nebo naopak – bylo tak zásadní, že se s jistými smyslovými podněty pravidelně vynořuje. Něco, co bylo vytěsněno, a přesto si to žádá jiný konec.
Forma fotografické eseje je žánrově i mediálně široce otevřena. Základním nástrojem se stalo médium fotografie operující jak s principem objektivního zrcadlení, tak i s možností inscenace nebo abstrahování reality do imaginárních obrazů. Důležitou součástí autorských výpovědí, kromě vlastních fotografií, mohly být i archivní materiály (vzpomínkové předměty, vernakulární fotografie, dokumenty, mapy, dopisy), objekty, audio nebo videonahrávky. Kromě tvůrčího fotografování studenti využívali i metody vědeckého bádání a uměleckého výzkumu. Pracovali s různými typy archivů, vzpomínkami zainteresovaných osob v konfrontaci s vlastními, opětovně navštěvovali a znovu fotografovali dotyčná místa, obnovovali staré vztahy – re-kreovali osobní paměť ve vzájemném dialogu s obrazovými relikty vnější reality.
Sedm fotografických souborů s intermediálním přesahem představuje sedm citlivých výpovědi: o vyrovnávání se s dětskými stíny nebo se ztrátou blízkého člověka a prostředí, které jsme s ním sdíleli, o subtilní definici domova nebo o vztahu vlastní tělesnosti a spirituality.
Jsou důkazem vnitřní senzitivity, ale i odvahy autorů podívat se svým obrazům přímo do očí.
Lucia L. Fišerová
2026 KLEPÁNÍ NA KDYSI
Výstava (2026)
Zavřít ×
Klauzurní projekt 2. ročníku, ateliér Fotografie FMK UTB, ZS 2025 / 2026
Areál SVIT ve Zlíně, budova 42, druhé patro
Vystavující: Klára Dufková, Pavlína Hloušková, Tereza Ilčíková, Emma Kvorková, Jakub Střecha, Diana Tall, Anna Walsbergerová
kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Koncepce postpaměti (postmemory) z textů Marianne Hirsch, označuje paměť zděděnou po předcích, ve které nemusí dominovat osobně prožité, ale i zprostředkované fotografickými archivy a převyprávěné orálními historiemi. Jde o jistý typ odvozené paměti závislé na archivních / rodinných fotografiích, které nehrají roli striktního záznamu ve smyslu důkazu, ale fungují spíše jako spouštěče imaginace. Na základě toho, co fotografie nezobrazují, zamlčují, výrazně aktivují fantazii a afekt. Divák / potomek do nich vstupuje projekčně: doplňuje chybějící významy a emoce, což může být důležité například při zpracovávání traumat. Rodinné fotografie tak nepředstavují paměť samotnou. Jsou spíše médiem, skrze které se paměť rekonstruuje.
Pojmy paměť, vzpomínka, příběh, událost a jejich rekonstrukce pomocí fotografické eseje sehrály klíčovou roli také v projektu Klepání na kdysi, na kterém studenti pracovali během zimního semestru. Jeho iniciačním momentem měla být právě vzpomínka: mohlo jít o něco nepatrné, zdánlivě nedůležité, co ale přesto uvízlo v podvědomí. Něco, co ze života vyšumělo, čeho stopa byla postupně ztracena – nebo naopak – bylo tak zásadní, že se s jistými smyslovými podněty pravidelně vynořuje. Něco, co bylo vytěsněno, a přesto si to žádá jiný konec.
Forma fotografické eseje je žánrově i mediálně široce otevřena. Základním nástrojem se stalo médium fotografie operující jak s principem objektivního zrcadlení, tak i s možností inscenace nebo abstrahování reality do imaginárních obrazů. Důležitou součástí autorských výpovědí, kromě vlastních fotografií, mohly být i archivní materiály (vzpomínkové předměty, vernakulární fotografie, dokumenty, mapy, dopisy), objekty, audio nebo videonahrávky. Kromě tvůrčího fotografování studenti využívali i metody vědeckého bádání a uměleckého výzkumu. Pracovali s různými typy archivů, vzpomínkami zainteresovaných osob v konfrontaci s vlastními, opětovně navštěvovali a znovu fotografovali dotyčná místa, obnovovali staré vztahy – re-kreovali osobní paměť ve vzájemném dialogu s obrazovými relikty vnější reality.
Sedm fotografických souborů s intermediálním přesahem představuje sedm citlivých výpovědi: o vyrovnávání se s dětskými stíny nebo se ztrátou blízkého člověka a prostředí, které jsme s ním sdíleli, o subtilní definici domova nebo o vztahu vlastní tělesnosti a spirituality.
Jsou důkazem vnitřní senzitivity, ale i odvahy autorů podívat se svým obrazům přímo do očí.
Lucia L. Fišerová
2026 KLEPÁNÍ NA KDYSI
Výstava (2026)
Zavřít ×
Klauzurní projekt 2. ročníku, ateliér Fotografie FMK UTB, ZS 2025 / 2026
Areál SVIT ve Zlíně, budova 42, druhé patro
Vystavující: Klára Dufková, Pavlína Hloušková, Tereza Ilčíková, Emma Kvorková, Jakub Střecha, Diana Tall, Anna Walsbergerová
kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Koncepce postpaměti (postmemory) z textů Marianne Hirsch, označuje paměť zděděnou po předcích, ve které nemusí dominovat osobně prožité, ale i zprostředkované fotografickými archivy a převyprávěné orálními historiemi. Jde o jistý typ odvozené paměti závislé na archivních / rodinných fotografiích, které nehrají roli striktního záznamu ve smyslu důkazu, ale fungují spíše jako spouštěče imaginace. Na základě toho, co fotografie nezobrazují, zamlčují, výrazně aktivují fantazii a afekt. Divák / potomek do nich vstupuje projekčně: doplňuje chybějící významy a emoce, což může být důležité například při zpracovávání traumat. Rodinné fotografie tak nepředstavují paměť samotnou. Jsou spíše médiem, skrze které se paměť rekonstruuje.
Pojmy paměť, vzpomínka, příběh, událost a jejich rekonstrukce pomocí fotografické eseje sehrály klíčovou roli také v projektu Klepání na kdysi, na kterém studenti pracovali během zimního semestru. Jeho iniciačním momentem měla být právě vzpomínka: mohlo jít o něco nepatrné, zdánlivě nedůležité, co ale přesto uvízlo v podvědomí. Něco, co ze života vyšumělo, čeho stopa byla postupně ztracena – nebo naopak – bylo tak zásadní, že se s jistými smyslovými podněty pravidelně vynořuje. Něco, co bylo vytěsněno, a přesto si to žádá jiný konec.
Forma fotografické eseje je žánrově i mediálně široce otevřena. Základním nástrojem se stalo médium fotografie operující jak s principem objektivního zrcadlení, tak i s možností inscenace nebo abstrahování reality do imaginárních obrazů. Důležitou součástí autorských výpovědí, kromě vlastních fotografií, mohly být i archivní materiály (vzpomínkové předměty, vernakulární fotografie, dokumenty, mapy, dopisy), objekty, audio nebo videonahrávky. Kromě tvůrčího fotografování studenti využívali i metody vědeckého bádání a uměleckého výzkumu. Pracovali s různými typy archivů, vzpomínkami zainteresovaných osob v konfrontaci s vlastními, opětovně navštěvovali a znovu fotografovali dotyčná místa, obnovovali staré vztahy – re-kreovali osobní paměť ve vzájemném dialogu s obrazovými relikty vnější reality.
Sedm fotografických souborů s intermediálním přesahem představuje sedm citlivých výpovědi: o vyrovnávání se s dětskými stíny nebo se ztrátou blízkého člověka a prostředí, které jsme s ním sdíleli, o subtilní definici domova nebo o vztahu vlastní tělesnosti a spirituality.
Jsou důkazem vnitřní senzitivity, ale i odvahy autorů podívat se svým obrazům přímo do očí.
Lucia L. Fišerová
2026 KLEPÁNÍ NA KDYSI
Výstava (2026)
Zavřít ×
Klauzurní projekt 2. ročníku, ateliér Fotografie FMK UTB, ZS 2025 / 2026
Areál SVIT ve Zlíně, budova 42, druhé patro
Vystavující: Klára Dufková, Pavlína Hloušková, Tereza Ilčíková, Emma Kvorková, Jakub Střecha, Diana Tall, Anna Walsbergerová
kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Koncepce postpaměti (postmemory) z textů Marianne Hirsch, označuje paměť zděděnou po předcích, ve které nemusí dominovat osobně prožité, ale i zprostředkované fotografickými archivy a převyprávěné orálními historiemi. Jde o jistý typ odvozené paměti závislé na archivních / rodinných fotografiích, které nehrají roli striktního záznamu ve smyslu důkazu, ale fungují spíše jako spouštěče imaginace. Na základě toho, co fotografie nezobrazují, zamlčují, výrazně aktivují fantazii a afekt. Divák / potomek do nich vstupuje projekčně: doplňuje chybějící významy a emoce, což může být důležité například při zpracovávání traumat. Rodinné fotografie tak nepředstavují paměť samotnou. Jsou spíše médiem, skrze které se paměť rekonstruuje.
Pojmy paměť, vzpomínka, příběh, událost a jejich rekonstrukce pomocí fotografické eseje sehrály klíčovou roli také v projektu Klepání na kdysi, na kterém studenti pracovali během zimního semestru. Jeho iniciačním momentem měla být právě vzpomínka: mohlo jít o něco nepatrné, zdánlivě nedůležité, co ale přesto uvízlo v podvědomí. Něco, co ze života vyšumělo, čeho stopa byla postupně ztracena – nebo naopak – bylo tak zásadní, že se s jistými smyslovými podněty pravidelně vynořuje. Něco, co bylo vytěsněno, a přesto si to žádá jiný konec.
Forma fotografické eseje je žánrově i mediálně široce otevřena. Základním nástrojem se stalo médium fotografie operující jak s principem objektivního zrcadlení, tak i s možností inscenace nebo abstrahování reality do imaginárních obrazů. Důležitou součástí autorských výpovědí, kromě vlastních fotografií, mohly být i archivní materiály (vzpomínkové předměty, vernakulární fotografie, dokumenty, mapy, dopisy), objekty, audio nebo videonahrávky. Kromě tvůrčího fotografování studenti využívali i metody vědeckého bádání a uměleckého výzkumu. Pracovali s různými typy archivů, vzpomínkami zainteresovaných osob v konfrontaci s vlastními, opětovně navštěvovali a znovu fotografovali dotyčná místa, obnovovali staré vztahy – re-kreovali osobní paměť ve vzájemném dialogu s obrazovými relikty vnější reality.
Sedm fotografických souborů s intermediálním přesahem představuje sedm citlivých výpovědi: o vyrovnávání se s dětskými stíny nebo se ztrátou blízkého člověka a prostředí, které jsme s ním sdíleli, o subtilní definici domova nebo o vztahu vlastní tělesnosti a spirituality.
Jsou důkazem vnitřní senzitivity, ale i odvahy autorů podívat se svým obrazům přímo do očí.
Lucia L. Fišerová
2026 KLEPÁNÍ NA KDYSI
Výstava (2026)
Zavřít ×
Klauzurní projekt 2. ročníku, ateliér Fotografie FMK UTB, ZS 2025 / 2026
Areál SVIT ve Zlíně, budova 42, druhé patro
Vystavující: Klára Dufková, Pavlína Hloušková, Tereza Ilčíková, Emma Kvorková, Jakub Střecha, Diana Tall, Anna Walsbergerová
kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Koncepce postpaměti (postmemory) z textů Marianne Hirsch, označuje paměť zděděnou po předcích, ve které nemusí dominovat osobně prožité, ale i zprostředkované fotografickými archivy a převyprávěné orálními historiemi. Jde o jistý typ odvozené paměti závislé na archivních / rodinných fotografiích, které nehrají roli striktního záznamu ve smyslu důkazu, ale fungují spíše jako spouštěče imaginace. Na základě toho, co fotografie nezobrazují, zamlčují, výrazně aktivují fantazii a afekt. Divák / potomek do nich vstupuje projekčně: doplňuje chybějící významy a emoce, což může být důležité například při zpracovávání traumat. Rodinné fotografie tak nepředstavují paměť samotnou. Jsou spíše médiem, skrze které se paměť rekonstruuje.
Pojmy paměť, vzpomínka, příběh, událost a jejich rekonstrukce pomocí fotografické eseje sehrály klíčovou roli také v projektu Klepání na kdysi, na kterém studenti pracovali během zimního semestru. Jeho iniciačním momentem měla být právě vzpomínka: mohlo jít o něco nepatrné, zdánlivě nedůležité, co ale přesto uvízlo v podvědomí. Něco, co ze života vyšumělo, čeho stopa byla postupně ztracena – nebo naopak – bylo tak zásadní, že se s jistými smyslovými podněty pravidelně vynořuje. Něco, co bylo vytěsněno, a přesto si to žádá jiný konec.
Forma fotografické eseje je žánrově i mediálně široce otevřena. Základním nástrojem se stalo médium fotografie operující jak s principem objektivního zrcadlení, tak i s možností inscenace nebo abstrahování reality do imaginárních obrazů. Důležitou součástí autorských výpovědí, kromě vlastních fotografií, mohly být i archivní materiály (vzpomínkové předměty, vernakulární fotografie, dokumenty, mapy, dopisy), objekty, audio nebo videonahrávky. Kromě tvůrčího fotografování studenti využívali i metody vědeckého bádání a uměleckého výzkumu. Pracovali s různými typy archivů, vzpomínkami zainteresovaných osob v konfrontaci s vlastními, opětovně navštěvovali a znovu fotografovali dotyčná místa, obnovovali staré vztahy – re-kreovali osobní paměť ve vzájemném dialogu s obrazovými relikty vnější reality.
Sedm fotografických souborů s intermediálním přesahem představuje sedm citlivých výpovědi: o vyrovnávání se s dětskými stíny nebo se ztrátou blízkého člověka a prostředí, které jsme s ním sdíleli, o subtilní definici domova nebo o vztahu vlastní tělesnosti a spirituality.
Jsou důkazem vnitřní senzitivity, ale i odvahy autorů podívat se svým obrazům přímo do očí.
Lucia L. Fišerová
2026 KLEPÁNÍ NA KDYSI
Výstava (2026)
Zavřít ×
Klauzurní projekt 2. ročníku, ateliér Fotografie FMK UTB, ZS 2025 / 2026
Areál SVIT ve Zlíně, budova 42, druhé patro
Vystavující: Klára Dufková, Pavlína Hloušková, Tereza Ilčíková, Emma Kvorková, Jakub Střecha, Diana Tall, Anna Walsbergerová
kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Koncepce postpaměti (postmemory) z textů Marianne Hirsch, označuje paměť zděděnou po předcích, ve které nemusí dominovat osobně prožité, ale i zprostředkované fotografickými archivy a převyprávěné orálními historiemi. Jde o jistý typ odvozené paměti závislé na archivních / rodinných fotografiích, které nehrají roli striktního záznamu ve smyslu důkazu, ale fungují spíše jako spouštěče imaginace. Na základě toho, co fotografie nezobrazují, zamlčují, výrazně aktivují fantazii a afekt. Divák / potomek do nich vstupuje projekčně: doplňuje chybějící významy a emoce, což může být důležité například při zpracovávání traumat. Rodinné fotografie tak nepředstavují paměť samotnou. Jsou spíše médiem, skrze které se paměť rekonstruuje.
Pojmy paměť, vzpomínka, příběh, událost a jejich rekonstrukce pomocí fotografické eseje sehrály klíčovou roli také v projektu Klepání na kdysi, na kterém studenti pracovali během zimního semestru. Jeho iniciačním momentem měla být právě vzpomínka: mohlo jít o něco nepatrné, zdánlivě nedůležité, co ale přesto uvízlo v podvědomí. Něco, co ze života vyšumělo, čeho stopa byla postupně ztracena – nebo naopak – bylo tak zásadní, že se s jistými smyslovými podněty pravidelně vynořuje. Něco, co bylo vytěsněno, a přesto si to žádá jiný konec.
Forma fotografické eseje je žánrově i mediálně široce otevřena. Základním nástrojem se stalo médium fotografie operující jak s principem objektivního zrcadlení, tak i s možností inscenace nebo abstrahování reality do imaginárních obrazů. Důležitou součástí autorských výpovědí, kromě vlastních fotografií, mohly být i archivní materiály (vzpomínkové předměty, vernakulární fotografie, dokumenty, mapy, dopisy), objekty, audio nebo videonahrávky. Kromě tvůrčího fotografování studenti využívali i metody vědeckého bádání a uměleckého výzkumu. Pracovali s různými typy archivů, vzpomínkami zainteresovaných osob v konfrontaci s vlastními, opětovně navštěvovali a znovu fotografovali dotyčná místa, obnovovali staré vztahy – re-kreovali osobní paměť ve vzájemném dialogu s obrazovými relikty vnější reality.
Sedm fotografických souborů s intermediálním přesahem představuje sedm citlivých výpovědi: o vyrovnávání se s dětskými stíny nebo se ztrátou blízkého člověka a prostředí, které jsme s ním sdíleli, o subtilní definici domova nebo o vztahu vlastní tělesnosti a spirituality.
Jsou důkazem vnitřní senzitivity, ale i odvahy autorů podívat se svým obrazům přímo do očí.
Lucia L. Fišerová
2026 KLEPÁNÍ NA KDYSI
Výstava (2026)
Zavřít ×
Klauzurní projekt 2. ročníku, ateliér Fotografie FMK UTB, ZS 2025 / 2026
Areál SVIT ve Zlíně, budova 42, druhé patro
Vystavující: Klára Dufková, Pavlína Hloušková, Tereza Ilčíková, Emma Kvorková, Jakub Střecha, Diana Tall, Anna Walsbergerová
kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Koncepce postpaměti (postmemory) z textů Marianne Hirsch, označuje paměť zděděnou po předcích, ve které nemusí dominovat osobně prožité, ale i zprostředkované fotografickými archivy a převyprávěné orálními historiemi. Jde o jistý typ odvozené paměti závislé na archivních / rodinných fotografiích, které nehrají roli striktního záznamu ve smyslu důkazu, ale fungují spíše jako spouštěče imaginace. Na základě toho, co fotografie nezobrazují, zamlčují, výrazně aktivují fantazii a afekt. Divák / potomek do nich vstupuje projekčně: doplňuje chybějící významy a emoce, což může být důležité například při zpracovávání traumat. Rodinné fotografie tak nepředstavují paměť samotnou. Jsou spíše médiem, skrze které se paměť rekonstruuje.
Pojmy paměť, vzpomínka, příběh, událost a jejich rekonstrukce pomocí fotografické eseje sehrály klíčovou roli také v projektu Klepání na kdysi, na kterém studenti pracovali během zimního semestru. Jeho iniciačním momentem měla být právě vzpomínka: mohlo jít o něco nepatrné, zdánlivě nedůležité, co ale přesto uvízlo v podvědomí. Něco, co ze života vyšumělo, čeho stopa byla postupně ztracena – nebo naopak – bylo tak zásadní, že se s jistými smyslovými podněty pravidelně vynořuje. Něco, co bylo vytěsněno, a přesto si to žádá jiný konec.
Forma fotografické eseje je žánrově i mediálně široce otevřena. Základním nástrojem se stalo médium fotografie operující jak s principem objektivního zrcadlení, tak i s možností inscenace nebo abstrahování reality do imaginárních obrazů. Důležitou součástí autorských výpovědí, kromě vlastních fotografií, mohly být i archivní materiály (vzpomínkové předměty, vernakulární fotografie, dokumenty, mapy, dopisy), objekty, audio nebo videonahrávky. Kromě tvůrčího fotografování studenti využívali i metody vědeckého bádání a uměleckého výzkumu. Pracovali s různými typy archivů, vzpomínkami zainteresovaných osob v konfrontaci s vlastními, opětovně navštěvovali a znovu fotografovali dotyčná místa, obnovovali staré vztahy – re-kreovali osobní paměť ve vzájemném dialogu s obrazovými relikty vnější reality.
Sedm fotografických souborů s intermediálním přesahem představuje sedm citlivých výpovědi: o vyrovnávání se s dětskými stíny nebo se ztrátou blízkého člověka a prostředí, které jsme s ním sdíleli, o subtilní definici domova nebo o vztahu vlastní tělesnosti a spirituality.
Jsou důkazem vnitřní senzitivity, ale i odvahy autorů podívat se svým obrazům přímo do očí.
Lucia L. Fišerová
2026 KLEPÁNÍ NA KDYSI
Výstava (2026)
Zavřít ×
Klauzurní projekt 2. ročníku, ateliér Fotografie FMK UTB, ZS 2025 / 2026
Areál SVIT ve Zlíně, budova 42, druhé patro
Vystavující: Klára Dufková, Pavlína Hloušková, Tereza Ilčíková, Emma Kvorková, Jakub Střecha, Diana Tall, Anna Walsbergerová
kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Koncepce postpaměti (postmemory) z textů Marianne Hirsch, označuje paměť zděděnou po předcích, ve které nemusí dominovat osobně prožité, ale i zprostředkované fotografickými archivy a převyprávěné orálními historiemi. Jde o jistý typ odvozené paměti závislé na archivních / rodinných fotografiích, které nehrají roli striktního záznamu ve smyslu důkazu, ale fungují spíše jako spouštěče imaginace. Na základě toho, co fotografie nezobrazují, zamlčují, výrazně aktivují fantazii a afekt. Divák / potomek do nich vstupuje projekčně: doplňuje chybějící významy a emoce, což může být důležité například při zpracovávání traumat. Rodinné fotografie tak nepředstavují paměť samotnou. Jsou spíše médiem, skrze které se paměť rekonstruuje.
Pojmy paměť, vzpomínka, příběh, událost a jejich rekonstrukce pomocí fotografické eseje sehrály klíčovou roli také v projektu Klepání na kdysi, na kterém studenti pracovali během zimního semestru. Jeho iniciačním momentem měla být právě vzpomínka: mohlo jít o něco nepatrné, zdánlivě nedůležité, co ale přesto uvízlo v podvědomí. Něco, co ze života vyšumělo, čeho stopa byla postupně ztracena – nebo naopak – bylo tak zásadní, že se s jistými smyslovými podněty pravidelně vynořuje. Něco, co bylo vytěsněno, a přesto si to žádá jiný konec.
Forma fotografické eseje je žánrově i mediálně široce otevřena. Základním nástrojem se stalo médium fotografie operující jak s principem objektivního zrcadlení, tak i s možností inscenace nebo abstrahování reality do imaginárních obrazů. Důležitou součástí autorských výpovědí, kromě vlastních fotografií, mohly být i archivní materiály (vzpomínkové předměty, vernakulární fotografie, dokumenty, mapy, dopisy), objekty, audio nebo videonahrávky. Kromě tvůrčího fotografování studenti využívali i metody vědeckého bádání a uměleckého výzkumu. Pracovali s různými typy archivů, vzpomínkami zainteresovaných osob v konfrontaci s vlastními, opětovně navštěvovali a znovu fotografovali dotyčná místa, obnovovali staré vztahy – re-kreovali osobní paměť ve vzájemném dialogu s obrazovými relikty vnější reality.
Sedm fotografických souborů s intermediálním přesahem představuje sedm citlivých výpovědi: o vyrovnávání se s dětskými stíny nebo se ztrátou blízkého člověka a prostředí, které jsme s ním sdíleli, o subtilní definici domova nebo o vztahu vlastní tělesnosti a spirituality.
Jsou důkazem vnitřní senzitivity, ale i odvahy autorů podívat se svým obrazům přímo do očí.
Lucia L. Fišerová
2026 KLEPÁNÍ NA KDYSI
Výstava (2026)
Zavřít ×
Klauzurní projekt 2. ročníku, ateliér Fotografie FMK UTB, ZS 2025 / 2026
Areál SVIT ve Zlíně, budova 42, druhé patro
Vystavující: Klára Dufková, Pavlína Hloušková, Tereza Ilčíková, Emma Kvorková, Jakub Střecha, Diana Tall, Anna Walsbergerová
kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Koncepce postpaměti (postmemory) z textů Marianne Hirsch, označuje paměť zděděnou po předcích, ve které nemusí dominovat osobně prožité, ale i zprostředkované fotografickými archivy a převyprávěné orálními historiemi. Jde o jistý typ odvozené paměti závislé na archivních / rodinných fotografiích, které nehrají roli striktního záznamu ve smyslu důkazu, ale fungují spíše jako spouštěče imaginace. Na základě toho, co fotografie nezobrazují, zamlčují, výrazně aktivují fantazii a afekt. Divák / potomek do nich vstupuje projekčně: doplňuje chybějící významy a emoce, což může být důležité například při zpracovávání traumat. Rodinné fotografie tak nepředstavují paměť samotnou. Jsou spíše médiem, skrze které se paměť rekonstruuje.
Pojmy paměť, vzpomínka, příběh, událost a jejich rekonstrukce pomocí fotografické eseje sehrály klíčovou roli také v projektu Klepání na kdysi, na kterém studenti pracovali během zimního semestru. Jeho iniciačním momentem měla být právě vzpomínka: mohlo jít o něco nepatrné, zdánlivě nedůležité, co ale přesto uvízlo v podvědomí. Něco, co ze života vyšumělo, čeho stopa byla postupně ztracena – nebo naopak – bylo tak zásadní, že se s jistými smyslovými podněty pravidelně vynořuje. Něco, co bylo vytěsněno, a přesto si to žádá jiný konec.
Forma fotografické eseje je žánrově i mediálně široce otevřena. Základním nástrojem se stalo médium fotografie operující jak s principem objektivního zrcadlení, tak i s možností inscenace nebo abstrahování reality do imaginárních obrazů. Důležitou součástí autorských výpovědí, kromě vlastních fotografií, mohly být i archivní materiály (vzpomínkové předměty, vernakulární fotografie, dokumenty, mapy, dopisy), objekty, audio nebo videonahrávky. Kromě tvůrčího fotografování studenti využívali i metody vědeckého bádání a uměleckého výzkumu. Pracovali s různými typy archivů, vzpomínkami zainteresovaných osob v konfrontaci s vlastními, opětovně navštěvovali a znovu fotografovali dotyčná místa, obnovovali staré vztahy – re-kreovali osobní paměť ve vzájemném dialogu s obrazovými relikty vnější reality.
Sedm fotografických souborů s intermediálním přesahem představuje sedm citlivých výpovědi: o vyrovnávání se s dětskými stíny nebo se ztrátou blízkého člověka a prostředí, které jsme s ním sdíleli, o subtilní definici domova nebo o vztahu vlastní tělesnosti a spirituality.
Jsou důkazem vnitřní senzitivity, ale i odvahy autorů podívat se svým obrazům přímo do očí.
Lucia L. Fišerová
2026 KLEPÁNÍ NA KDYSI
Výstava (2026)
Zavřít ×
2026 KLEPÁNÍ NA KDYSI